2016-09-10 - Běhám přes překážky IV.

Tak se zase po necelém roce hlásím se svým „běžeckým deníčkem“. Takže – co je starého, co je nového? Běhám… To je staré. Na jaře jsem postupně navyšovala vzdálenost. To je nové.

Když se na jaře začalo oteplovat, přestala jsem běhat odpoledne po příchodu z práce a začala běhat ráno. A když jsem potřebovala ještě trochu navýšit vzdálenost, nenapadlo mě nic lepšího, než začít běhat do práce. Mohla jsem díky tomu ráno vstávat o něco později.

Proč běhám?

Poslední běžecký článek jsem uzavírala tím, že ani po dvou letech nejsem schopná někomu jednoduše odpovědět na otázku, proč běhám. Při hodinových bězích jsem měla během celého půl roku dost času, abych vymyslela, jakou mám vlastně motivaci a proč vlastně běhám.

Předně – mockrát jsem zkoušela běhat, ale vždycky to bylo to největší utrpení, které jsem mohla zažít. Naprosto nepřekonatelná překážka. Jelikož jsem ale v posledních letech postupně začala překonávat věci, ze kterých jsem, řekněme, měla respekt, došlo i na běh. Běhám proto, že chci, aby moje vůle byla silnější, než lenost.

Impulzem byla dovolená v Tibetu, který jsem si zamilovala a zatoužila se do něj jednou vrátit, víc ho poznat, procestovat a prochodit. S ohledem na nadmořskou výšku i absolvování treků bylo jasné, že s mojí fyzickou kondicí žádnou takovou cestu nezvládnu a bylo potřeba s tím něco dělat. Běhám proto, že miluji hory a pro jejich plnohodnotné návštěvy je potřeba pořádná fyzická kondice.

Dle očekávání byl začátek plný utrpení, stál strašných sil a odříkání. Asi po třetím výběhu jsem se na internetu dočetla, že když vydržím 2 nebo 3 týdny, bude se mi běhat dobře. Vydržela jsem, ale bylo to pořád stejné, ne-li horší. Uklidňovala jsem se, že u mě to třeba nebude trvat týdny 3, ale 5. A i když jsem žádné zlepšení nepozorovala, došlo mi to asi po měsíci, kdy jsem šnečím tempem uběhla 1,5 km v kuse. Tam se to zlomilo – když já, která měla problém uběhnout 200 metrů, po měsíci běhání zdolám 1,5 km, proč ne 2, 3, 5…? Běhám proto, že když jsem se z 0 dokázala dostat na vzdálenost 10 km, jde to a stojí to za to.

Když jsem zjistila, že to jde, začala jsem mířit k větším vzdálenostem i kratšímu času. Měla jsem radost z každého pidi krůčku vpřed, z každého malého úspěchu. Každý neúspěch, trochu horší čas nebo špatný pocit pro mě byly impulzem k tomu zkusit to příště lépe. Běhám proto, že i po tom nepovedeném běhu mám výborný pocit, že jsem to zase dokázala.

A není to jen běh samotný, co jsem dokázala, ale dokázala jsem ze sovy udělat skřivana, kvůli běhu vstát ráno v 5:30, abych si užila vylidněné cesty, vůni ranní rosy i první sluneční paprsky probleskující mezi stromy. Běhám proto, že jsem ráda chvíli sama a jen se svými myšlenkami.

Výčet důvodů asi není kompletní, nicméně nic zásadního v něm snad nechybí. Asi jsou to pro mnohé důvody natolik malicherné, že si stále nezvykli, že běh se stal jakousi mou součástí. Slýchám, že jsem cvok, divná, nebo dokonce že to přeháním. Zajímalo by mě, jak by někdo, kdo mně říká, že to přeháním, ohodnotil běžce, který z nuly po čtvrt roce tréninku uběhne půlmaraton… A trochu podezřívám autory všech těch „povzbudivých“ výroků, že je strašně štve, že oni sami by běhat nezvládli a mají tedy potřebu mojí snahu nějak shodit, aby se sami cítili aspoň o trochu lépe.

Jo a – neběhám proto, že mě to baví.

Olympijské hry

Jak jsem začala běhat trochu víc, občas jsem sledovala běh i v televizi. Především pak snahu českých maratonců a maratonkyň pokořit kvalifikační limit pro letní olympijské hry v Riu de Janeiru.

Jak možná víte, limit se podařilo splnit pouze Evě Vrabcové-Nývltové, kluci bohužel neuspěli. Ačkoli Jirka Homoláč hodně poctivě trénoval (i dva měsíce přímo v Keni), při jednom z maratonů pokořil svůj osobní rekord a zaběhnul kvalifikační B limit, neměl splněny další podmínky a letenku do Ria mu to nezajistilo. Celé mi to přišlo docela paradoxní, když ústředním motivem olympiády byla postavička znázorňující Emila Zátopka a my jsme nakonec maratonce v Riu neměli…

O podmínkách kvalifikace si toho můžete přečíst na internetu spoustu, například o tom, jak byly údajně zveřejněny pozdě a sportovci měli málo času na přípravu, o šibeničním A limitu pro muže, který u nás aktuálně nikdo není schopen splnit… Četla jsem názory sportovců i zástupců svazu a po zralé úvaze se přiklonila na stranu sportovců, kterým by svaz měl podle mého spíš pomáhat, než jim házet klacky pod nohy.

Mezi běžci (profíky i hobíky) to vyvolávalo četné diskuze a od řešení klíčového tématu se postupně přešlo ke slovním přestřelkám na úrovni přetahování o bábovičky na pískovišti. Nechci jednotlivé názory rozebírat a pouštět se do diskuzí, ale ráda bych na tomto místě vypíchla několik komentářů, některé z nich od vysoce postavených funkcionářů.

Nejvíc ze židle mě zvednul názor šéftrenéra reprezentace Tomáše Dvořáka, který pronesl, že „se necítil být horolezcem po zdolání x tatranských vrcholů či sprinterem po úspěšném doběhnutí tramvaje“ a v podstatě tak prohlásil, že maratonec není každý, kdo uběhne maraton. V základním principu to platí, ale proč to hned říkat tak tvrdě? Kdo dokáže nějakou trasu zdolat rychleji, než já, nebo uběhnout větší vzdálenost než já, zaslouží si můj obdiv a nikdy bych si nedovolila výkon kohokoli takhle shazovat. Spíš naopak – letos jsem několikrát potkala slečnu vyloženě tlustou. Její pohyb neměl s během nic společného. Jenže udělala něco, co mnozí neudělají – zvedla se z gauče, vyrazila a, i když na ní asi mnozí blbě zírali, vydržela. Klobouček…

Nebo další lahůdka: „Pomalu se víc tleská někomu, kdo uběhne 10 km za 60 minut než někomu, kdo uběhne 10 km za 40 minut.“ Ano, ten rychlejší je prostě lepší a natrénovat to ho stálo určitě víc úsilí, ale uvědomuje si vůbec někdo, že v tom samotném závodu ten první i třeba osmistý v pořadí mohl vydat stejně sil a energie, mohlo ho to stát stejně odříkání a odhodlání? Každý má svůj příběh a pohledy na výkony jsou dva: „Vítěz je jenom jeden. Druhý je prvním poraženým.“ versus „Vítězem je každý, kdo se postaví na start. Nechal za sebou statisíce a miliony těch, kdo zůstali doma.“. Snad proto na mnohých závodech dostává medaili každý, kdo závod dokončí. Díky za to!

T-Mobile olympijský běh

Stejně jako v loňském roce jsem se 22. června přes Endomondo zúčastnila challenge „T-Mobile olympijský běh“, která spočívá v co nejrychlejšímu uběhnutí 5 kilometrů. Bylo přihlášeno 9.120 běžců.

Běžela jsem to ráno v rámci svého pravidelného běhu do práce, takže jako součást cca osmikilometrové tratě a nemohla tedy běžet úplně naplno, protože ty zbylé tři kilometry jsou pro mě dost náročné. Navíc na mě bylo už ráno hodně teplo.

Nakonec se zúčastnilo jen 1.365 běžců, mezi nimiž jsem s časem 28:42 skončila na 677. místě. Dodatečně došlo asi k nějakým úpravám, protože dnes se mi zobrazuje, že běžců bylo 1.548 a já skončila na 775. místě. V obou případech vlastně v půlce „startovního pole“, takže jsem spokojená.

Pro srovnání s předchozím rokem – zúčastnilo se 1.108 běžců, mezi nimiž jsem skončila s časem 30:59 na 788. místě. I tehdy nebylo počasí podle mého vkusu, navíc jsem vzdálenost 5 km běžela teprve podruhé a na trati, která je pro mě dodnes docela obtížná.

Několik dní před závodem

V pondělí 5. září jsem si vyzvedla své startovní číslo. Tentokrát zdaleka nebudu vybíhat tak zepředu, hlavně když v čele závodu mají být hvězdy jako Daniel Chebii (už dvakrát tento závod vyhrál), Patrick Makau (bývalý držitel světového rekordu na maratonské vzdálenosti), z žen třeba Violah Jepchumba (vítězka jarního půlmaratonu v Praze), z českých mužů Jirka Homoláč, Vít Pavlišta nebo Milan Kocourek a z žen hlavně Eva Vrabcová-Nývltová. Je pro mě čest stát na startu stejného závodu, ačkoli až oni budou dobíhat, já nebudu ani v půlce :-).

O pár dní později jsem se dočetla, že vodiči na 60 minut budou v koridoru E, zatímco já mám koridor G. Tam přišlo první zklamání a zoufalství – jak mám zaběhnout pod 60 minut, když v okamžiku, kdy se rozběhnu, budou vodiči dávno pryč? V článku chyběla informace o tom, že koridor F neexistuje. I tak bych ale potřebovala být k vodičům blíž, stát jim za zády znamená nahánět drahocenné vteřinky…

Den před závodem – 9. 9. 2016

Od začátku roku 2016 ke dni závodu mám naběháno 635 km. Vysněný čas 10 km pod hodinu jsem až do závodu neuběhla. Zdaleka nejlepším výkonem bylo 10:05:10 dne 27. března 2016. Pak se postupně oteplovalo a statistiky se už nezlepšovaly. Na odměnu v podobě Jesenky, Pikaa a Pikniku, které jsem si „směla“ dát až zdolám 10 km pod 60 minut, jsem nedosáhla. Jelikož ale loni na 5 km trati jsem dokázala smáznout nějaké 3 – 4 minuty, trochu jsem věřila, že bych těch 5 minut na 10 km při dobrých podmínkách dokázala zlikvidovat taky. Přece jen už mám naběháno o dost víc, zkušeností taky…

Od loňského vyklízení skříně jsem si tam nechala svetr a mikinu, které jsem chtěla vyhodit. V plánu bylo si je vzít na sebe před závodem a těsně před startem je odhodit, pořadatelé prý oblečení sbírají a dávají ho na dobročinné účely… Jen když jsem pár dní před závodem mrkla na počasí, zkusila jsem nejprve modlení, které nezabralo, takže den před startem se dostavila bezmoc a vztek, až se mi chtělo brečet.

Poctivě jsem přečetla a k srdci si vzala všechny rady pořadatelů mířících v podstatě k tomu, že v takovém počasí se žádné osobní rekordy nekonají. Ne, že by mi to nebylo jasné, ale napsat to závodníkům tak natvrdo ještě předtím, než se postaví na start, je docela podpásovka. A uzavřít to tím, že „Birell Grand Prix byla, je a bude skvělým běžeckým mejdanem, ať už je počasí jakékoliv. Pokud ovšem na jeho vrtochy bereme ohled.“, to už je fakt k pláči…

Do závodu jsem se registrovala 17. září 2015. A když se rok připravujete psychicky a nějakého půl roku i fyzicky, že danou vzdálenost nejen uběhnete, ale ještě uběhnete v pro vás vysněném čase, je tohle největší podpásovka, jakou můžete dostat. To je jako nějaká karma za přeprodané startovní číslo na 5 km?

Jediný den v roce, pro který jsem potřebovala správné počasí. Nějakých 8-10 °C a zataženo nebo alespoň polojasno. Při troše štěstí na půlku září nic nemožného. Místo toho se teploty pohybují v hodnotách, při kterých jen s velkým odporem přecházím z klimatizované kanceláře do klimatizovaného auta, odtud případně přes klimatizované nákupní centrum do klimatizovaného bytu.

Jako jsem zlomila odpor k běhu, snažila jsem se zlomit odpor k létu. A byla jsem docela úspěšná. Nicméně tímto byla moje dvou až tříletá snaha anulována a vrátila jsem se zas na samý počátek – k absolutní a bezvýhradní nenávisti léta.

Mám jen dvě možnosti – buď se na to vykašlat, nebo to zkusit nějak zaběhnout. I když jsem několikrát měla silné nutkání zvolit to první, nakonec jsem si dala do mrazáku dvě malé lahvičky vody a sáček na kostky ledu. Nacpu to někam do kapes a nějak to využiju, během těch prvních pěti kilometrů, které by měly být teplejší a hlavně bez občerstvovaček/osvěžovaček.

Den D – 10. 9. 2016

Po obědě jsem se sešla s lidmi, kteří si ode mě vzali startovní číslo na 5 km. Než jsem jim ho předala, málem jsem se uvařila ve vlastní šťávě… :-)

Na start jsem byla dopravena autem, klimatizace byl přímo dar z nebes! Vyrazili jsme asi v 18:45, něco po 19:00 jsem z něj vystoupila v Hybernské. Vybavena dvěma malými lahvemi vody, jednu namraženou, takže s ledem, a sáčkem s kostkami ledu.

Přesunula jsem se do svého koridoru G, ale pořadatelé nás postupně hnali dopředu, a když se objevili vodiči, místo na konec koridoru E se zařadili na konec koridoru D. Naštěstí jsem jim stála hned za zády. Už při čekání na start bylo pekelné vedro.

Start přesně v 19:30, ale nám trvalo ještě 3 a půl minuty, než jsme protnuli startovní čáru. Zpočátku se běželo docela dobře, ale horko se začalo velmi brzo hlásit o slovo, vlastně už u Štefánikova mostu. Vodiči ale běželi na pohodu a já se snažila najít vhodnou trasu, takže jsem je i přesto předběhla a trochu jim utekla.

Seběhu na Vltavskou jsem využila k vyšetření času a zrychlila, ale Argentinská mi pak přišla vyloženě nekonečná. Po otočce už to ubývalo rychleji a po zahnutí do Tusarovy se objevila neplánovaná občerstvovala – díky za ní! Až někam ke 3. kilometru jsem zvládla držet tempo 5:50 min/km, pak jsem ale zvolnila…

Do ulice Na Maninách jsme se dostali docela rychle a průběh Jateční mi taky docela utekl, ale už se mi neběželo dobře. Průběh zbytkem Argentinské a otočka zpět na Vltavskou k občerstvovačce už byla doslova za trest. Těsně před občerstvovanou mě doběhli vodiči na 60 minut. I když jsem si říkala, že to dělat nebudu, asi jsem nebyla úplně při smyslech a dala jsem si trochu iontového nápoje, takže jsem pak další kilometr krkala divnou příchuť :-). No a vodiči byli pryč…

Do kopečka z Vltavské na nábřeží Kapitána Jaroše jsem z části zvolila chůzi a další kilometry už mi bylo tak strašné vedro, že jsem běh proložila několika chodícími pauzami. Když to nejde, tak to nejde… Celý zbytek trasy si vybavuji jako naprosté utrpení na hraně zhroucení z horka, zároveň si toho ale kvůli tomuhle stavu tak málo pamatuji, že mám pocit, že to strašně rychle uteklo.

Nábřeží Edvarda Beneše i Kosárkovo nábřeží mi přišlo nekonečné, až jsem měla pocit, že se k té další občerstvovačce snad ani nedostanu. Po dalším kelímku vody nás čekal návrat zpět ke Štefánikovu mostu, což znamená taky trochu kopeček nahoru a to už mi fakt nešlo. Na 9 kilometru mi zbývaly nějaké 4 minuty k tomu, abych se vešla do 60 minut, což bylo pochopitelně nereálné, takže jsem si kopeček na most jen vyšla a zbytek doběhla. Posledních několik set metrů mám totální okno.

V cíli jsem zvládla vítězné gesto na fotografa, tak doufám, že to stihnul :-). A pak jsem kolem organizátora, který nás dirigoval, že máme rychle pokračovat dál, proklouzla k mantinelu, o který jsem se opřela, a víc už fakt nešlo. Někdo mě tam dokonce poplácal po zádech, ani jsem neměla sílu se otočit kdo to je :-).

Stejně jako loni jsem si moc přála uběhnout 5 km pod 30 minut, letos jsem si přála uběhnout 10 km pod 60 minut. Počasí ale bylo extrémní nejen pro mě, které by nejvíc vyhovovalo nějakých 10 °C, ale i pro ostatní, takže jsem byla dopředu smířená s tím, že to tentokrát nevyjde. A i když jsem prvních 5 km běžela za rovných 30 minut, bylo jasné, že ve druhé půlce to neudržím. Znám se, takže jsem si před závodem myslela, že budu zklamaná, ale zároveň jsem se bála, že tohle počasí mi podrazí nohy a mohla bych to taky zvládnout za 1:15... A protože vím, že v tomhle počasí nebylo v mých silách udělat cokoli navíc, mám z výsledného času 01:02:53 překvapivě radost. Osobáček, tak co... :-)

V cíli jsem chvíli visela na hrazení, nakonec jsem si musela dokonce sednout. Pak jsem sebrala síly, odevzdala čip, nafasovala medaili, vodu, termofólii, Birell a banán, ne nutně v tomhle pořadí, nějak si to nevybavuju, chvílemi jsem asi moc nevnímala svět kolem sebe :-). Na konci koridoru si mě odchytila má drahá polovička, odvedla mě k autu a dovezla domů, Uf…

Tak zase za rok, třeba bude lepší počasí a půjde to pod 60 minut… Akorát ta Jesenka, Pikao a Piknik asi nemají takovou dobu trvanlivosti :-).