2018-01-08 - Hledá se domov

Odjakživa jsem neměla moc ráda být zavřená uvnitř. I když na chalupě jsem to tak nějak celkově neměla ráda a i když léto jsem taky nikdy obzvlášť nemusela, celé letní prázdniny jsem trávila venku, často bez ohledu na počasí. Však ne nadarmo jsem nikdy netíhla ke sportu, protože mi přišlo, že veškerá nabídka sportovních aktivit se odehrává v tělocvičnách – až časem mi z toho vzešly preferované aktivity – lyžování, běh, golf, ferraty, turistika. Všechno se to odehrává venku…

A tak jsem již v dospívání věděla, že, byť jsem dítě sídlištní a panelákové, chtěla bych domek. S menší zahrádkou, trávníkem, možností postavit si v zimě při troše štěstí svého sněhuláka, na strom zavěsit ptačí budku nebo v létě vypěstovat pár vlastních rajčátek.

Když jsme před deseti lety (tak strašně to letí!) došli k závěru, že je čas konečně ulehčit rodičům a vyletět z rodného hnízda, hledali jsme tedy nějaký domek. Jenže nejen finanční situace, ale hlavně vzdálenost od toho rodného hnízda mě od všech vyhlédnutých domů odrazovala. Nemusím rodinu vidět nijak často, vlastně se naopak vídáme dost málo, byť nakonec bydlíme hodně blízko u sebe, a nemusím jim nijak často ani telefonovat. Stačí mi ten pocit, že jsou tak blízko a že když budu chtít, mám do pěti minut s kým sdílet svou radost i smutek.

Bohužel to tak asi v rodině nemají všichni, přinejmenším taťka ne. Nikdy nebyl moc spokojený s tím, jaké postoje k životu jsem zaujala a často mi to dává najevo. Od doby, co jsme právě s vydatnou pomocí rodičů to rodné hnízdo opustili, máma každou chvíli „na talíři“, že takhle se dcera nechová a vděk neprojevuje. Má bohužel představu, že všechno je správně jen když je to podle něj, a tak poslouchám řeči o tom, jak jsem se jim odvděčila, že tak, jak se chovám, se nechová rodina, nebo jak se chlapi v hospodě diví, jaký je, s prominutím, blbec, že mi v životě takhle pomáhal. Připadám si, jako bych snad fetovala, kradla nebo ho navštěvovala jen v den, kdy dostává důchod. Ne, nic z toho, jen jsem se prostě rozhodla jít životem svou cestou, která je prostě – z tohoto pohledu asi bohužel – špatná, tedy odlišná od jeho představ.

A teď mě to mrzí tím víc, že zase hledáme bydlení. Pomyslný pohár trpělivosti bydlení v našem bytě pomalu přetéká. Poté, co se jen na Facebooku denně objeví průměrně dvě fotky úmyslně poničených aut, poté, co nám sousedi pravidelným hlukem zpestřují naše soužití, a neskutečným kraválem nám „zpříjemnili“ uplynulé vánoční svátky nebo poté, co na Silvestra sousedi házející prskavky z balkónu na strom před vchodem nebohou borovici zapálili. Já ten byt doslova miluju, kdybych ho mohla vzít a postavit na nějaký vhodný pozemek, přistavět k němu nějakou pořádnou komoru/sklep a garáž, byla bych šťastná. Ale sousedi holt tvoří zbytek dojmu…

Tentokrát bych tedy ráda nějaké bydlení trochu víc odizolované od lidí a nějaké, které už bude napořád. A tak zase stojíme před tou volbou, že buď nic nového hledat nebudeme, protože chceme být blízko rodině, nebo si najdeme ten domek, ale za rodiči to budeme mít asi dost daleko.

Je paradox, že právě taťka je ten, kdo ten vysněný domek vlastní, a že nejen že v něm nebydlí, ale ještě ho pronajímá cizím lidem. Když jsem byla malá, chodili jsme tam často na zahrádku nebo uklízet věčný bordel po nájemnících. A já to tam přesto mívala moc ráda, byl tam klid a krásně svítilo sluníčko na zahradu. Kdyby byla situace jiná, tak ráda bych tomu starému domu vdechla nový život a udělala z něj domov. Tak ráda bych pokračovala v jakémsi rodinném „odkazu“… Zahnízdila a možná, třeba, jednou, odchovala nějaké mládě. Jenže my přece nejsme rodina, takže taťka by dům radši prodal, než ho přenechal mně… Mrzí mě, že to vidí takhle jednostranně… Ale co zmůžu.

Po téměř 35 letech bydlení na jednom místě je dost těžké si připustit, že bych měla zbytek života strávit někde úplně jinde. Člověk chtě nechtě zakoření. Ale domky v okolí našeho bydliště jsou oproti jiným lokalitám absurdně předražené, tak je možná na čase vzít takovou změnu na vědomí a začít se pořádně těšit na toho sněhuláka, ptačí budku i rajčata.

Tak nebuďte nevděční jako já :) a užívejte života i roku 2018 a jestli víte o nějakém pěkném domku v Praze, dejte vědět ;-).