2015-04-14 - Běhám přes překážky

14. 4. 2015

Dítě jsem bývala spíš klidné, takže jsem toho asi moc nenaběhala. K běhu mě začali nutit až na tělocviku na základní škole. Nikdy jsem nezvládla uběhnout v kuse ani 200 metrů a „osmistovka“ se stala mou noční můrou. Dneska už tak nějak vím, že běhat tuhle vzdálenost bez jakéhokoli tréninku pětkrát do roka když si tělocvikářka vzpomene a za vehementného povzbuzování, že máme běžet rychleji, se prostě nedá. Došlo to tak daleko, že mi máma u dětské doktorky vyškemrala potvrzení, že dlouhé tratě běhat nemám…

Jediné, co jsem uběhnout naopak zvládla, byla „šedesátka“. Díky síle v nohách (měla jsem i dobrý skok do dálky a do výšky) jsem jí dokázala zaběhnout až tak slušně, že jsem naší základku reprezentovala na závodech a s dalšími spolužačkami jsme běhaly i štafetu. Snad právě díky tomu tělocvikářka tu mojí divnou omluvenku celé roky akceptovala.

V pozdějších letech jsem se naučila přijímat a zdolávat výzvy. Začalo mi připadat, že porazit svůj odpor k běhu je jednou z těch výzev, kterou je potřeba porazit. Začala jsem běhat několikrát a vždy jsem to po několika dnech vzdala.

Zlomovým dnem byl 14. duben 2014. Za 16:09 jsem uběhla závratných 1,4 kilometru rozkouskovaných asi na 10 samostatných částí, přičemž v pauzách jsem nezvládla ani chůzi. Bylo to naprosté utrpení. A následující dny taky. Přítel sice chodil běhat se mnou, ale kromě okamžiku, kdy jsme opouštěli výchozí bod, jsem ho pak vídala, jen když běžel proti mně nebo mě předbíhal. Vlastně nevím, proč zrovna tentokrát jsem vydržela. Na internetu se psalo, že prý když vydržím dva tři týdny, že se to srovná a budu v pohodě. Když člověk přes 30 let neběhá, těžko se něco za dva týdny zlomí, nicméně rozhodla jsem se to zkusit.

Na začátku v tom nebyl žádný řád, prostě jsem se jen nějak snažila zdolat vzdálenost +/- 1,5 kilometru. A i když to pokaždé bylo doslova utrpení, v kuse uběhnutá vzdálenost se postupně zvětšovala, až jsem 15. května zvládla těch 1,5 kilometru sice šnečím tempem, ale v kuse.

Propracovala jsem se na vzdálenost 2 kilometry, ale přes léto na mě bylo hrozné horko, takže jsem na této vzdálenosti zůstala. V kuse jsem to poprvé uběhla 30. července a od tohoto dne jsem se toho držela. Na podzim přišla měsíční pauza způsobená naštěstí jen dovolenou v Jižní Americe, ale po návratu se k běhu vracelo hodně špatně…

Zatímco spousta lidí přes zimu neběhá nebo chodí běhat do posilovny, já jsem, pokud nebylo vyloženě psí počasí, tak 3× týdně běhat vyrazila. S příchodem roku 2015 se ochladilo, původní trasa už nevyhovovala, takže jsem si našla novou o 500 metrů delší. Když se mi 6. ledna extra dobře běželo, zvládla jsem v kuse 5 kilometrů a jen těsně jsem se nedostala pod 30 minut. Nicméně i když jsem překonávala sama sebe a byla na sebe pyšná, docela rychle ztrácela motivaci. Usoudila jsem, že potřebuju pořádně „nakopnout“, a 24. února jsem se přihlásila na podzimní pětikilometrový závod. Postupně jsem začala běhat na oválu jako křeček :), protože tam mám slušný terén a lepší přehled o uběhnuté vzdálenosti. Na druhou stranu to tam moc neubývá a je to docela nuda…

Dva a půl kilometru jsem běhala až do půlky března, po návratu z týdenního lyžování ve Francii jsem to navýšila na 3 km. A postupně si připravila malý „tréninkový plán“, který mě má donutit na těch 5 kilometrů v kuse natrénovat. Snažím se neběhat méně, než kolik jsem si stanovila, občas naopak maličko více, ale jak jsem zjistila, příliš velká porce mě hodně demotivuje – minulý čtvrtek jsem zdolala 5,3 km, ale protože tam bylo převýšení podle GPS nějakých 114 metrů, trvalo mi to 0:41:48 a ještě jsem to zdaleka nebyla schopná dát v kuse, na tohle (zatím) fakt nemám a takhle se ničit nemá cenu…

Nikdy bych nevěřila, že to vydržím. Proč tentokrát, když tolikrát předtím jsem to vzdala po pár dnech…? Dnes je to rok od mého prvního zoufalého pokusu a k dnešnímu dni mám naběháno 321 kilometrů. Jako roční porce je to samozřejmě žalostně málo, ale pro mě naprosto neskutečný výkon.

Co mě za ten rok na běhání nejvíc vadí? Překvapivě lidi. Byť běh je sport individuální, lidem se člověk nevyhne. Jsem introvert a bývám ráda sama. I když jsem vyhledávala běžecké trasy vylidněné, pořád se mi někdo motal pod nohy, v horším případě jsem v podstatě byla nucena přeskakovat děti a vodítka. I z tohoto důvodu jsem začala běhat na oválu, ale pořád k němu musím doběhnout a cestou pořád potkávám lidi. A i na oválu jsou zvláštní lidi – na konci března jsem potkala chlápka, který běhal v protisměru… Navíc s příchodem jara tam lidí přibývá, naprostou novinkou jsou dětské kroužky, takže už se tam občas nedá běhat vůbec.

Nejvíc mi asi vadí moje malá motivace, kterou nijak zvlášť nezvyšuje podpora ze strany mých blízkých. Chtěla jsem si na sebe ušít malou boudu, že když o svém závodu řeknu pár lidem, budu se ho muset zúčastnit. Výsledek je ten, že babička o mě prohlašuje, že poběžím maraton (!) a máma se mě v legraci ptala, jestli poběžím půlmaraton a jestli trénuju 15 kilometrů denně. Věřte mi, že na truc bych to fakt ráda dala, ale víte co…

A co budoucnost? Aktuálním cílem je (znovu, opakovaně a hlavně v kuse) zdolat 5 kilometrů, ale ráda bych tu vzdálenost začala pravidelně běhat co nejdřív a svůj cíl posunula na „chci to uběhnout co nejlépe“. Potřebovala bych ale pořešit techniku a asi taky konečně koupit ty běžecké boty…