2017-11-28 - Čecháček

28. 11. 2017

Už jako dítě a dospívající jsem do kolektivu příliš nezapadala. Neměla jsem problém s respektováním autorit, ale o to větší problém jsem měla s vrstevníky. Nerada jsem se ostatním podřizovala, když jsem měla na něco jiný názor, a jen zřídkakdy jsem někam zapadla. A pociťuji to čím dál silněji.

Sice se mi daří obklopovat se tolerantními lidmi, taky už jsme zestárli všichni, takže na spoustu věcí hledíme s nadhledem, ale když to vezmu v českém globálu, zapadám čím dál méně. Těžko říct, jestli je to věkem nebo cestováním…

Obecně je to snad to často skloňované „čecháčkovství“, které mi tolik vadí a kvůli kterému se ve své rodné zemi prostě necítím jako doma. Skrývá se pod tím řada vlastností, ráda bych řekla, že i těch pozitivních, které z nás Čechů dělají ve světovém měřítku takové individuality.

Podle české logiky například ten, kdo se nenarodil v Čechách českým rodičům, nemůže být Čech. Všichni ostatní jsou „náplava“ či „naplavenina“. Imigranti i jejich potomci, kteří se tu narodili a vyrostli. Přitom řada cizinců má tak nějak víc česko-vlastenecký přístup, než ti „opravdoví“ Češi. Na druhou stranu těmi, kteří emigrovali, se Češi moc rádi chlubí

To s tou náplavou funguje i v menším měřítku, osobně často narážím na problematiku Pražáků versus Středočechů nebo prostě jakýchkoli dojížděčů, kteří do Prahy jezdí za (lepší a lépe placenou) prací, ucpávají pražské silnice a bydlí si v klidu někde za hranicemi Prahy. Tady stěžovačům trochu nahrává fakt, že je to prý téměř celosvětový problém, který nabourává ekonomiku – lidé v jednom místě vydělávají, ale úplně jinde bydlí a tedy i utrácejí, takže například na nutných nákladech na rekonstrukce silnic se nepodílejí.

Češi spolu tráví málo času, ať už v rodinách, v komunitách v místě bydliště nebo i v celorepublikovém měřítku. Na společnou notu se umí naladit jen u piva a u hokeje, ale neumí se společně pro nic nadchnout a odhodlat se tomu věnovat. Jsou prostě pasivní, neprůbojní až zbabělí. Od problémů se radši distancují a zlehčují je, než aby hledali jejich řešení a zjednali nápravu, natož snad nezištně, jen tak. Třeba proto, že se jim prostě chce.

Na druhou stranu o problémech často rádi mluví a do detailu je rozpitvávají. Jsou ohromně pesimističtí a nejrozšířenějším národním sportem jsou stížnosti na zdejší poměry – politiku, výplatu, sociální systém… Vůbec si neváží toho, co mají. Aniž bych chtěla někoho urazit, přijde mi, že „vidí jen na svůj dvorek“. Tohle člověk možná pochopí až při tom cestování, když najednou vidí, jak to (ne)funguje jinde. Plně mi v tomto směru otevřela oči Indie, kterou jsem navštívila v roce 2013. Jela jsem tam s jasnými očekáváními, však na internetu se dnes dají zjistit informace takové, že člověka na cestách už skoro nic nepřekvapí. Přesto to setkání se surovou realitou způsobilo jeden z mnoha mých „aha momentů“. Od té doby říkám, že každému, kdo si stěžuje na české poměry, bych dala jednosměrnou letenku do Indie hrazenou ze státní kasy a že kdo se bude chtít vrátit, bude si tam muset na zpáteční letenku vydělat.

Velmi typickou vlastností Čechů je i závist. Právě z ní pochází řada jedovatých poznámek pronesených rádoby vtipně. Obvinit ovšem Čecha z toho, že závidí, je skoro zločin. Přitom kdo závist necítí, je to stejně přirozená vlastnost, jako jakákoli jiná, byť prostě není zrovna ctnostná. Problémem není ta samotná závist, ale ten způsob, jakým se projevuje – falší, intrikami. Když závidím, cítím to opravdově a za to přece není důvod se stydět. Naopak, když si to přiznám, mohu s tím mnohem lépe pracovat.

A ačkoli se v České republice právě kvůli tomu všemu výše jmenovanému necítím být úplně doma a ti lidé okolo jsou mi strašně moc vzdálení svou povahou i názory, moc nerada si takhle „střílím do vlastních řad“. I když některé jiné národy jsou mi povahově mnohem bližší a asi bych se tam cítila mnohem lépe, přeci jen jsem se tu jednou narodila (českým rodičům, toť!), domov mám tady a patřím sem. Se všemi pozitivy i negativy, která to přináší.

Jsem třeba nesmírně hrdá na to, co naši předci dokázali. Jen vezměte ty státníky, vědce či sportovce, díky kterým nás zná celý svět. A na to můžeme být pyšní. Třeba i to by mohl být jeden z mnoha důvodů, proč bychom se na sebe mohli na ulicích více usmívat. A až někdy v metru potkáte dlouhovlasou blondýnu, která se zdánlivě bezdůvodně na ostatní opatrně usmívá, možná to budu já… :-)