2015-02-08 - Pět let od konce mého PhD. studia

8. 2. 2015

Dnes je to přesně 5 let od okamžiku, kdy jsem odeslala do školy doporučený dopis s žádostí o ukončení doktorského studia a definitivně tím ukončila svou školní docházku. Měla jsem pocit, že už jsem s tím tak nějak smířená, ale občas se zdá, že stále ne úplně… Mám pocit, že je konečně potřeba tuhle kapitolu života nějakým způsobem uzavřít, že si musím „hodit na papír“ ty důvody, proč jsem se po prvním semestru doktorského studia rozhodla školu ukončit, že to prostě musím mít na očích. Snad tím zodpovím i těch několik otázek, které jsem za ty roky na toto téma dostala.

Jedna sympatická docentka nám kladla na srdce, že za svou „alma mater“ musíme vždy stát (wikipedia: alma mater metaforicky označuje univerzitu nebo vysokou školu, na které student získal své vzdělání). Dodnes jsem se tím držela a ani teď nemám v plánu svou univerzitu hanit. Kdyby se mi tam nelíbilo, proč bych tam po ukončení bakalářského nebo inženýrského studia nadále zůstávala, že? A kdybych se i po těchto zkušenostech měla na nějakou vysokou školu hlásit, ráda bych si zase vybrala tu svou „alma mater“.

Na doktorské studium jsem se hlásila, protože jsem měla vizi, kterak budu pokračovat ve své rozpracované diplomové práci, měla jsem toho v plánu ještě hodně a k tomu navíc, že budu psát odborné články, účastnit se konferencí, spolupracovat s kolegy, přednášet, učit. Na každou tuto jednotlivou část jsem se víceméně těšila a skutečnost, že sama budu muset složit několik zkoušek, mi nebránila v rozletu.

Nicméně pohled ze strany pedagoga naprosto překonal všechna má očekávání…

Kolegové na katedře

Mladší kolegové na katedře, ať již doktorandi nebo pedagogové, byli velmi přátelští, ve všem, alespoň mně, byli nápomocní a snad jen díky nim se v celém systému doktorského studia dalo tak nějak zorientovat a prokličkovat mezi různými nástrahami.

Naopak však starší pedagogové byli pro mě neuvěřitelným zklamáním. Většina z nich si nových doktorandů vůbec nevšímala a několikrát nám bylo názorně ukázáno, kde je naše místo. Povinně jsme se účastnili schůzí katedry, na kterých docházelo občas k neuvěřitelným situacím. Například vedoucí katedry od jednoho z mých kolegů chtěl znát názor na změnu studijních plánů, a když kolega svůj názor stručně nastínil, bylo mu vysvětleno, že takhle to tedy nejde a že k tomu sám časem dospěje… Upřímnost se taky nenosila, tady jsem pro změnu narazila já, když jsem při zhodnocení konference pořádané na půdě fakulty, které jsem se ve svém volném čase zúčastnila, shrnula nejen pozitiva, ale i negativa. A to, jak se starší pedagogové chovali k sobě navzájem, to bylo občas až neuvěřitelné, na schůzi katedry byli schopni se dohadovat jak malé děti peroucí se na pískovišti o bábovičku…

Téma dizertační práce

Téma diplomové práce jsem si volila sama, ale rozsah diplomky nepostačoval k tomu, abych obsáhla všechno, co jsem měla v plánu. Téma mě logicky bavilo a měla jsem v plánu ho v dizertační práci rozpracovat, ověřit své domněnky v praxi… Z mé vize však vedoucí mé dizertační práce vyčaroval název „Metody tvorby a optimalizace webových prezentací dle business modelu“, což se jen částečně přibližovalo mým představám. Název práce mi ovšem nepřišel až tak podstatný, důležitá byla osnova práce, ani ta však zcela nesplnila má očekávání, ani v metodice práce jsem si téma nedokázala pořádně „přiohnout“ pro své potřeby. Možná by dizertační práce nakonec opravdu odpovídala mým představám, počáteční konzultace tomu však nenasvědčovaly a já už jsem později neměla možnost a vlastně ani chuť si to ověřit…

Studium

Doktorské studium je opravdu studiem, nicméně v poněkud atypickém režimu. Student má předměty povinné a volitelné, částečně si může určit, kdy bude co studovat a kdy tedy bude z daného předmětu skládat zkoušku, která většinou sestává z přípravy a obhajoby nějaké odborné práce. Že jsem studium brala opravdu vážně, dokazuje snad už jen to, že krátce po zahájení studia, hned během podzimu, jsem připravila jednu z prací a měla domluvený termín na její obhajobu.

Výuka

Nedílnou součástí doktorského studia je také výuka studentů bakalářských a navazujících magisterských oborů. Vyučovaný předmět jsme dostali přidělený a s naším vlastním studiem nijak zvlášť nesouvisel, takže jsme neučili zrovna to, co by nás bavilo nebo co bychom třeba nějak extra uměli…

Snad všichni jsme učili první ročníky. Samozřejmostí byly jejich počáteční zmatky – neznali se mezi sebou, neznali školu, neznali systém vysokoškolského studia. Samostatnou kapitolou ovšem byla jejich úroveň, která dokázala pokrýt neuvěřitelnou škálu inteligenčního kvocientu. Zápočet jsem ale nakonec nedala jen jedné studentce, až tak jsem na ně byla hodná…

Publikování a konference

Další povinnou částí studia je psaní článků, jejich publikování v odborné literatuře či prezentování na konferencích. Publikování a účast na konferencích je hodnoceno, „bodováno“, přičemž ovšem existuje několik kategorií odborných časopisů, z nichž ne všechny jsou pro publikování výsledků vědecké práce vhodné, stejně tak existuje několik typů konferencí, z nichž zdaleka ne všechny jsou pro doktoranda z tohoto pohledu užitečné.

Články se většinou píší tak, že se na nich podílí více autorů a nezřídka se jako jeden z autorů dopisuje někdo „důležitý“ z katedry, od studentů se to tak nějak očekává a starším pedagogům pak pěkně naskakují publikace bez práce.

Konference jsem se vlastně účastnila jen jedné, protože jak jsme záhy zjistili, sice se účast na konferencích od nás očekává, ale náklady nám pochopitelně nikdo neproplatí. Doprava, ubytování, strava a konferenční poplatek v součtu daly částku blížící se našim měsíčním příjmům.

Vedlejší činnost

Od doktoranda se pak pochopitelně očekává, že se zapojí do činnosti na katedře, že bude k ruce těm „důležitějším“. Kolikrát jen jsem slyšela větu: „Stavte se za mnou v kanceláři, něco bych od Vás potřeboval.“…

Bylo nutné se účastnit pravidelných schůzí katedry, jindy bylo potřeba dělat tajemníka u státnic, tu bylo potřeba vzít za někoho přednášku, támhle byli dva zahraniční studenti, kterým bylo potřeba vysvětlit podmínky studia, zkoušky a vést jejich odbornou práci, tady bylo vhodné pomoci kolegům se zkoušením studentů.

Zkoušení studentů mě taky docela otrávilo, a to jsem s ním pomáhala jen jednou… Šlo o předtermín před Vánocemi, takže zpravidla o lepší studenty, kteří dokázali podmínky získání zápočtu třeba splnit v předstihu nebo alespoň v termínu. Pokyn garanta předmětu však byl jasný – v seznamu studentů, který byl seřazen podle počtu bodů za písemnou část zkoušky, se udělala tlustá čára, tihle projdou, tyhle vyházejte, bez ohledu na to, že mezi těmi „k vyhození“ byla spousta těch, kteří písemnou část splnili bez problémů. V podstatě jsme je asi měli ústně zkoušet tak dlouho, dokud je nenachytáme a nebudeme mít důvod je vyhodit. Připomínám, že šlo o ty lepší studenty a někteří z nich by možná přišli o prospěchové stipendium. Pokyn jsem ignorovala a nikdo to nakonec neřešil, ale už jen to, že někdo něco takového od nás požadoval a očekával… Po tomto zážitku jsem si říkala, kolik zkoušek jsem sama během svého studia neudělala jen proto, že zkoušející doktorand takovýhle pokyn poslechl…

Čas a ohodnocení

Každý z nás učil třeba jen 3 vyučovací hodiny týdně, účastnil se schůzí katedry, občas připravil či udělal něco bokem… Ve škole jsem trávila dva dny v týdnu. Výše stipendia, které se uděluje doktorandům za tuto jejich práci pro školu, se odvozuje od jejich odbornosti, a tedy roste s počtem zkoušek, které během doktorského studia sám složil. Nástupní stipendium začínajícího doktoranda bylo 4.250 Kč. Částka odpovídající věnovanému času.

Kolegové z vyšších ročníků trávili ve škole pět dní v týdnu. Jednak učili více hodin, někteří dokonce mnohem více, navíc pro školu vykonávali různé další práce, kterým se věnovali v době, kdy zrovna neučili. Nicméně nám žádnou takovou nabídku nikdo nedal, předpokládali jsme tedy, že zbylé cca 3 dny v týdnu věnujeme vlastní činnosti a potřebné finance si prostě vyděláme jinde.

Velmi brzy nám však bylo vysvětleno, že jsme prezenční studenti, od kterých se očekává pravidelná docházka 5 dní v týdnu a došlo to tak daleko, že jsme byli nuceni se zapisovat do docházkové knihy. Dál jsme do školy docházeli pouze podle vlastních možností a potřeb, což nám bylo neustále vytýkáno a objevovaly se další a další překážky, jak nás k pravidelné docházce donutit. Jednoduše – za nástupní stipendium 4.250 Kč měsíčně jsme měli ve škole trávit 5 dní v týdnu, z toho většinu času bez užitku, jinde nepracovat a s financemi vystačit nebo si chybějící finance vydělat „na tajnačku“ prací přes internet z kanceláře školy. Paradoxně vedoucí katedry se nám chlubil svým novým Mac-em, na který bychom si ze stipendia ušetřili tak za rok, pokud bychom ovšem peníze nemuseli použít na bydlení a jídlo. Kolega na otázku, jak se nám líbí, odpověděl, že vůbec, že se mu líbí jen věci, na které má peníze. Ani já jsem to nevydržela a jednoho dne se vedoucího katedry zeptala, jestli jako má představu, že za ty peníze, které nám dá škola, vyžijeme celý měsíc, a že kdybych neměla přítele, který platí veškeré náklady na bydlení a jídlo, už dávno bych tam nebyla. Byla jsem v takovém afektu, že si ani nepamatuji, jestli, případně co mi odpověděl…

Žádáni o pomoc s prací „navíc“ jsme byli nerovnoměrně, těžko říci, podle čeho se vybíralo, kdo z nás s čím pomůže. Za odměnu nám bylo slíbeno mimořádné stipendium, které jsme skutečně dostali a dostali ho všichni, ale v nestejné výši, která neodrážela skutečně odvedenou práci, a ačkoli já byla mezi těmi šťastnějšími, fér mi to rozhodně nepřipadá.

Poslední kapka…

V lednu jsem neučila, takže jsem do školy nejezdila a studentům jsem byla k dispozici na e-mailu. Až složitou oklikou jsem se dozvěděla, že v nějaké přihrádce na sekretariátu mám pokyny, že se mám zúčastnit školení a být tajemníkem u únorových státnic. Tajemník má v podstatě na starosti koordinaci státnicového dne, tedy před státnicemi kontaktuje studenty, kteří u „jeho“ komise budou státnice dělat, informuje je o časovém harmonogramu, co se od nich očekává a v den státnic vše organizuje, představuje studenty komisi atd. U státnic se tráví několik dní v kuse od rána do večera. O tom, že by nás za čas tomu věnovaný čekala nějaká finanční odměna, nepadlo ani slovo.

Může se zdát, že se vše točilo okolo peněz, ale ona realita taková opravdu byla… Jisté jsme měli jen základní stipendium, s čímkoli navíc jsme počítat nemohli a mohlo to být maximálně příjemným překvapením, spíše naopak jsme si ale ze stipendia měli platit účast na konferencích. Trávit ve škole jakýkoli čas navíc a bez jistoty, že za to budou nějaké peníze, prostě nebylo reálné – třeba pro kolegu, který navíc bydlel v podnájmu... Logicky jsme v čase mimo nezbytné školní povinnosti preferovali práci jinde, kde jsme jistotu výdělku měli. V práci si z toho ovšem člověk taky nemohl dělat holubník, takže účast u státnic v roli tajemníka jsem odmítla.

Celá tato finanční situace ještě v kombinaci s vnitřním pocitem z vlastního studia a sebevzdělávání, z vědecké práce, z účasti na konferencích či publikování článků, z výuky, z atmosféry a vztahů na katedře, z nepochopení naší situace ze strany kolegů a nadřízených… prostě to vše, jednotlivé nepatrné dílčí události, zážitky a pocity, jak jsem to viděla z druhé strany, z pohledu pedagoga, vyústily v to, že jsem se rozhodla studium ukončit…

Nelituji toho, že jsem se tak rozhodla, protože je mi jasné, že můj odpor k nespravedlnosti a z ní plynoucí bezmoci by mi nedovolil pokračovat o mnoho déle… Je mi jen líto těch důvodů, proč jsem to musela udělat…