2015-09-01 - Selektivní rasista

1. 9. 2015

Vždycky jsem si myslela, že jsem hodně tolerantní. V mém okolí se pohybovali lidé nejrůznější orientace, přesvědčení či vyznání. Nikdo z nich to neměl napsané na čele. A nikdo z nich nebyl fanatik, nikdo z nich nikomu nic nevnucoval a neměla jsem důvod tyto jejich „odlišnosti“ jakkoli řešit.

Mezi kamarády jsem mívala i bývalého spolužáka, který se hlásil k národním socialistům. Ovládal jazyky, hodně věděl o historii, dalo se s ním v pohodě mluvit a, i když měl svůj názor, nikomu nic nenutil. Nakonec to ale byl právě on, kdo mi kdysi „otevřel oči“ – když jsem se podivovala nad tím, že při sčítání lidu v roce 2011 je ve sčítacích formulářích možnost uvést náboženství, ale povinnost uvést rodinný stav resp. registrované partnerství, takže vlastně uvést svou orientaci, bylo mi vysvětleno, že jsou to zvrhlíci, že já jsem „slušně řečeno, pseudohumanistka a liberálka“ a že „lidi jako já z nás dělají ovce bez možnosti obrany“. Vlastně mě docela překvapil, bylo to poprvé, co jsme se v podstatě pohádali. A taky naposledy – postarala jsem se, abych o něm už neslyšela…

Ve skutečnosti jsem si jen víc uvědomila, že vůbec nezáleží na tom, jakou má člověk barvu pleti, původ, náboženské vyznání či sexuální orientaci, ale právě na tom, jak je vychovaný. A že to vychování jde v tomto případě ruku v ruce s tolerancí. Že někoho toleruji a respektuji, přece zároveň nemusí znamenat, že s ním bezvýhradně souhlasím. Slušný člověk si bude žít po svém, bude mít své názory, ale nebude je nikomu vnucovat, aby ho nepopouzel, a zároveň nebude na nikoho odlišného jakkoli útočit, fyzicky ani slovně. Takoví lidé pak v pohodě mohou bydlet vedle sebe, ráno se slušně pozdravit a jít si každý po svém. Jak je možné, že v Jeruzalémě vedle sebe bydlí příslušníci tří různých náboženství, kteří se jinde ve světě nesnesou?

Problém nastane ve chvíli, kdy se někdo začne projevovat moc. Bude moc dávat na odiv svou „odlišnost“, příslušnost k nějaké minoritě, nebo naopak svůj odpor k něčí odlišnosti. Logicky se přestane k ostatním chovat slušně a tolerantně, oni mu budou v obraně oplácet stejným způsobem a problém je na světě. Díky internetu se pak takové malé problémy jednotlivců dostávají do světa a stávají se většími problémy…

Automaticky pak pod vlivem davu všichni cokoli odlišného odmítají a v České republice mi to přijde hodně patrné. Jen si stěžují a na všechno nadávají – nejvíce pak ti, kteří v nejlepším případě za svůj život nevystrčili nos s Evropy. Cestování totiž dává člověku neuvěřitelný rozhled – možnost srovnání i možnost uvědomění si, že jsme se narodili v opravdu šťastné zemi. Máme se doslova jak prasata v žitě, všichni si můžeme dovolit pořídit věci, které jsou v mnoha částech světa luxus, utrácíme za kraviny, ale pořád nadáváme, jak se máme špatně. Uvědomuji si, že jsou skupiny lidí, kteří se prostě nemají dobře, ale málokdo z nich opravdu nemá kde bydlet, nemá co jíst a nemá co na sebe. Těm věčným stěžovatelům bych pořídila jednosměrnou letenku třeba do Indie, a pokud by se chtěli vrátit, ať si na zpáteční letenku vydělají…

Valná většina z nich by se moc ráda do České republiky vrátila. A možná by pak i pochopila, proč na světě existuje migrace lidí a proč jsou mnozí ochotní riskovat životy, aby unikli možná i tak téměř jisté smrti. Jenže ten blahobyt něco stojí a ani v Evropě pečení holubi lidem do huby nelítají. Občas mi přijde, že mnozí z imigrantů, a tím nemyslím zrovna jen tu aktuální vlnu, jsou o tom přesvědčení. Pod vlivem médií je těžké se zorientovat a udělat si vlastní názor i na tu současnou situaci, kdy se na Evropu valí spousty imigrantů, o nichž nás média například informují o tom, jak si imigranti vybírají, do které evropské země chtějí. I na tento výběr by, dle mého názoru, měli své právo. Za předpokladu, že se imigrant přizpůsobí zvyklostem ve své nové zemi. Je pochopitelné, že mu bude záležet i na jeho kořenech a jen málokdo by mu nakazoval se jich zcela vzdát, dokud budou v mezích místních zákonů a zvyklostí. V Evropě je obvyklé někde bydlet, někde pracovat, nějak se oblékat. A chovat se slušně a tolerantně…

(Druhou stranou mince je, že mě současná situace ve světě a nával uprchlíků děsí, protože netuším, je-li vůbec v Evropě pro tolik lidí místi nebo práce a že je jich prostě moc na to, aby se mohli začlenit do společnosti, ale tím už by se měli zabývat odborníci…)

V cizí zemi jsem totiž hostem a slušný člověk svého hostitele neurazí. Při cestování respektuji místní zvyklosti, patřičně se oblékám, chovám, dopředu si zjišťuji, co není vhodné, a do zemí, v nichž bych s něčím měla velký problém, prostě nejedu. Očekávám pak, že hosté v mé zemi, se budou chovat také tak, aby svého hostitele neurazili.

Obecně pak pro všechny platí, že jsou-li slušní a tolerantní, není důvod k jakékoli nenávisti vůči komukoli. Pokud budou mí sousedé udržovat byt, chodit do práce, vychovávat své děti, chovat se tiše atd. bude mi jedno, jestli jsou to bílí ateisti nebo žluté lesbičky s dítětem z manželství uzavřeného třeba pod tlakem rodiny. Budu si možná myslet své, ale dokud mě nebudou omezovat, bude mi to nejen jedno, ale třeba se i seznámíme a sblížíme. Budou-li ovšem žít ze sociálních dávek bez snahy najít si práci, dělat nepořádek, chovat se hlučně…, budu je nesnášet, i kdyby to byl sám „nejvyšší“.

Takže ne. Nejsem až tak slušná, nejsem tolerantní. A jsem rasista. Selektivní rasista. Nesnáším každého, kdo se nechová „slušně“.