2005 - Povltavskou stezkou

Dozvěděli jsme se o zajímavé několikakilometrové procházce údolím Vltavy a jelikož podle informací získaných na Internetu se mělo jednat o opravdový zážitek, rozhodli jsme se tento "pochod" absolvovat.

Budík zvonil v 6:30 a už v 7:45 jsme s Mikim byli na Smíchovském nádraží. Tam se k nám připojil Milestorm, jehož rodina v cílové oblasti vlastní chatu. Vystáli jsme frontu na příměstský autobus, zaplatili jsme lístky a asi v 8:30 jsme vyrazli do Štěchovic. Tam nás autobus vyklopil na maličkém autobusovém nádraží.

Popis trasy s křížovkou a prostorem pro razítka.

Čekali jsme, až si pořadatelé dají do kupy své problémy, jelikož jim snad chyběly nějaké papíry a nebylo tedy možné vyrazit na trasu. Když jsme konečně asi v 9:20 vrazili, vedla nás modrá turistická značka. Hned po několika stech metrech nás uvítal kopec, kde jsme míjeli trubky přečerpávací elektrárny.

Na rozcestí Nad Přehradou jsme se napojili na zelenou turistickou značku, která nás vedla několik metrů nad hladinou Vltavy po úzkém chodníčku ve skále a občas se dokonce objevil můstek přes "propast". Jak jsme měli možnost zjistit, údolí také nabízelo skvělou ozvěnu. Došli jsme až do zátoky k nejstarší české trampské osadě Ztracenka a když jsme získali razítko, pokračovali jsme po úzkém chodníčku po zelené značce dál. Nebylo odtud kam uhnout, snad leda do samotné Vltavy po naší levé ruce. Minuli jsme také místo, kde dříve bývaly tzv. Svatojánské proudy. Skála po naší pravé ruce se stávala strmější a strmější, chodníček se klikatil, místy byl tak úzký, že byl pro jistotu zabezpečen zábradlím, a v závěru dokonce vedl tunely vytesanými ve skále.

Tunel ve skále.

Nakonec jsme podél chat došli až k hrázi Štěchovické přehrady, kde jsme něco málo pojedli a pokochali se pohledem. Pak jsme stoupali prudkým svahem do kopce, opustili jsme zelenou značku a napojili se na modrou. Prošli jsme obec Třebenice a došli až do cíle k hospůdce U Taterů. Zde jsme obdrželi poslední razítka i pamětní list.

Pamětní list.

Trochu jsme se občerstvili, pozdravili jsme se s maminkou Milestorma a pokračovali jsme dál po modré značce až k nádrži Homole, kterou jsme, ač se to nesmí, trochu obhlédli. Poté jsme se kousek vrátili a zamířili k Milestormově chatě. Cestou jsme se potkali se zmijí, která některé z nás trochu vyděsila (ne tak Milestorma, který má její skvělé fotky). Na chatě jsme byli pohoštěni, trochu jsme si popovídali, obhlédli zdejší vyhořelý dětský tábor a sešli do Slap na autobus. Přijel asi v 18:20. Zaplatili jsme lístky, nacpali se dozadu a divili se, kolik lidí dokáže takový autobus pojmout. Naštěstí se mi podařilo sednout, takže mi kluci dali batohy a i tak jsem byla relativně v pohodě. Ale jak se autobus plnil, postupovali dál do nitra autobusu a nakonec na zastávkách museli zůstávat lidé, jak byl autobus plný.

Zmije.