2006 - Kudy chodil Karel IV.
Fakt nechápu, že jsem se zase přesvědčila a nastavila budík na 5:15. Autobus, kterým jsem chtěla jet, nám ujel, protože má drahá polovička se zase nebyla schopná vykopat včas. A pak že zdržují ženy!
Na start do Černošic jsme se přemístili za 40 korun vlakem a k samotnému startu dorazili po paměti. Z loňského pochodu jsem si pamatovala, že byla ráno šílená zima, takže jsem si tentokrát vzala i rukavice.
Na Berounce bylo v loňském roce docela dost kachen, tak jsem jim tentokrát vzala něco do zobáku. Doma se válela nejedlá půlka bábovky, kterou jsem doplnila o dva tvrdé rohlíky. Kaček bylo málo, daly by se spočítat na prstech jedné ruky, ale chutnalo jim.
Počáteční trasa vede podél Berounky, kde je vážně frišno. Ale již od rána nádherně svítilo sluníčko a bylo co fotit. Možná proto si rybáři své ranní zážitky tak užívají...
U Kazínu jsme se ze žluté značky přemístili na modrou a začali prudce stoupat okolo Cukráku do Jíloviště. Již po několika desítkách metrů jsem toho měla plné kecky a to jsem si ještě pamatovala, že bude mnohem hůř. Ve skutečnosti byl ten ranní výstup nejhorší, protože byla velká zima, ale v těch vrstvách oblečení zase velké vedro. Díky nové GPSce jsme měli aktuální informace o svém pohybu v terénu. Jestli mě něčím má technicky zdatnější polovička štvala, tak to bylo jeho věčné a celý den trvající informování o převýšení nebo vzdálenosti.
Za první kontrolou v Jílovišti jsme si dali rychlou snídani a pak jsme pokračovali po červené značce dál. Cesta docela utekla a ani nebyla tak hrozná jak jsem si jí pamatovala z loňska. Až od malého potůčku, kam jsme sešli, jsme se museli vyškrábat k Černolickým skalám. Šla jsem velmi volným tempem, což sice můj spolupochodník pociťoval jako nedostatek, ale odměnou mi bylo to, že jsem se na úpatí skal vyhrabala docela bez problémů. Dala jsem si tam malou svačinku a přebalila batoh, do kterého jsem musela zkusit vtěsnat sundané vrstvy oblečení.
Poté jsme pokračovali pod vrchol Červené hlíny a dále po hřebeni na rozcestí U Šraňku. Zde jsme konečně spatřili nějaké další pochodníky, kteří vyrazili na některou z kratších tras. Značka nás dovedla až k bývalému poutnímu kostelu sv. Maří Magdaleny a kaplím křížové cesty. Trošku jsme se zde zdrželi focením a poté dále pokračovali k druhé kontrole směrem k rozcestí U Červeného kříže. Tam jsme ukořistili další razítko a oddělili se od masy ostatních pochodníků, protože nás čekala cesta do Haloun oklikou.
Sešli jsme k rozcestí u Kytínské louky. V loňském roce jsme pokračovali dále po červené do Kytína, protože jsme měli šílenou žízeň. Tentokrát jsme měli dostatečné zásoby s sebou, takže jsme zde odbočili z červené značky na žlutou a dále pokračovali podél chatové osady a lesem až na rozcestí pod vrchol Vrážky.
Zde jsme se v loňském roce ze své odbočky napojili na vytyčenou trasu. Od tohoto rozcestí jsme pokračovali po zelené značce víceméně mírným klesáním až do Haloun. V hospodě U Paviána jsme získali třetí razítko a také sklenici dobrého džusu. Snědli jsme bagety, které jsme si celou cestu jako šnečci nesli na zádech a vydali se do svého cíle.
Pokračovali jsme po žluté značce po silnici a poté jsme sešli do Zadní Třebaně. Zde jsme si udělali poslední krátkou zastávku a nadále se drželi žluté značky. Ta nás dovedla k nádraží a dále mostem přes Berounku. Zbývalo jen projít nepříjemný úsek podél rušné silnice a další úsek po prašné cestě. Ačkoli se ještě stále na horách lyžuje a vlastně je to asi měsíc, co sněžilo i v Praze, pekelně to připalovalo.
Nakonec jsem byla moc ráda, když jsem vydechla před posledním dnešním výstupem na louku s výhledem na hrad. Měla jsem pocit, že tam vypustím duši. Ale určitě mi bylo lépe, než loni, protože už jsem věděla, že tááámhle za tím prudkým kopečkem to celé utrpení skončí, bude tam hrad, louka a kopeček k cíli. Ostatně ony všechny ty dnešní kopce byly nějaké lepší než v loňském roce, protože už jsem znala jejich délku i obtížnost a mohla jsem si zvolit vhodné tempo.
A opravdu, s vypětím posledních sil jsem víceméně vyběhla posledních pár kroků a po dalších několika krocích se skoro zřítila do trávy. Dle očekávání tam byla louka i s krásným výhledem na hrad. Karlštejn se tam tyčil v celé své majestátní kráse.
Dlouho jsme tam nezůstali, jen jsme udělali nějaké fotky, poté další fotky z rozcestí pod hradem a dál už jsme pokračovali přímo do cíle. Odměnou za celodenní námahu nám byl diplom, oplatka a pití a také razítko do notýsku. Naše poslední kroky vedly na nádraží na vlak, víc kroků než ty poslední domů už bych nezvládla. Jak já dojdu do Prčic!?
