2014-09 - 2014-10 - Jižní Amerika (Peru, Bolívie, Argentina, Uruguay, Brazílie)

Po celou dobu naší dovolené v Jižní Americe jsem si psala deník, který jsem po návratu postupně přepsala a zde vám přináším jeho elektronickou verzi. Některé části textu bez kontextu se samotným deníkem nebo fotkami nedávají příliš smysl, v takovém případě prosím následujte uvedené odkazy.

Prosím o shovívavost - jde o doslovný přepis autentických zápisků psaných přímo na místě včetně případných nepřesností, občas jsem opomenula i důležitá fakta, psala neobjektivně nebo se rozepisovala o (pro někoho) zbytečnostech. Při čtení deníku můžete narazit na tři typy textu:

  • Vše, co je psané běžným řezem písma, je původní můj vlastní text deníku.
  • Odstavce, které jsou psané kurzívou a zároveň odsazené od levého okraje, jsem měla s sebou natištěné na štítcích, které jsem do deníku během cesty dolepovala.
  • Vše ostatní psané kurzívou, jsem doplňovala až po návratu - například další informace, různá upřesnění, opravy atd.).

Obsah

Úvod

Zájezd na rok 2014 jsme měli vybraný už někdy od roku 2011 nebo 2012 a pouze jsme upřesňovali, který konkrétní zájezd a se kterou CK. Ještě před dovolenou v Asii padla volba na CK LIVINGSTONE a zájezd „Pět zemí Jižní Ameriky“, který má na programu Peru, Bolívii, Argentinu, Uruguay a Brazílii. Po návratu z Asie jsme začali řešit podrobnosti.

Na začátku listopadu jsme si objednali nově vyšlý katalog na rok 2014. Přišel 6. 11. 2013.

Čedok jezdí stejný zájezd ve spolupráci s Livingstone, ale mají tam jiný počet účastníků, takže na konci listopadu jsem vznesla zvědavý dotaz.

Odpověď dorazila ještě ten samý den. Oproti China Tours tam chyběla vřelost a zájem o zákazníka, ale odpověď byla uspokojující a dorazily v příloze i formuláře smlouvy a všeobecné a pojistné podmínky.

26. 11. 2013

Večer jsme na webu vyplnili přihlášku, která nám vygenerovala smlouvu. Ta má tedy docela nedostatky, chybí v ní dost věcí. No, pokud chceme jet, nemáme moc na výběr…

Miki si pak ještě vyžádal kalkulaci zájezdu, ale neposlali nám jí a moc uspokojivě neodpověděli. No, nezbylo nám, než to risknout, jinak nikam nepojedeme.

Miki tedy nakonec smlouvu podepsal a já jí 28. 11. 2013 na poště poslala.

Závazná smlouva od CK přišla 2. 12. Docela nás překvapilo, že do té smlouvy klidně dopisovali, ačkoli už byla z naší strany podepsaná. Ale celková cena zájezdu tam stejně u pořád uvedená není… Příkaz k úhradě jsem zadala až 8. 12., peníze odešly 9. 12.

O víkendu před Vánoci jsme si pro jistotu vyžádali potvrzení, že do CK dorazila platba zálohy

24. 6. 2014

Do odletu nám sice zbývá ještě čtvrt roku, ale dneska nám přišly pokyny k odletu a různé informace k cestě. Lety vypadají v pohodě, i když po Jižní Americe asi budou přelety nízkonákladovými. Nejvíc nás zaskočila výše kapesného, v ceně nemáme skoro nic a k tomu fakultativní výlety a všechno jídlo. Průvodkyni jsem si taky přála jinou, o téhle nic moc nevím, ale po Asii nás taky provázeli nováčci…

Začínám se těšit…

S objednáním vstupenek na Machu Picchu včetně Huayna/Wayna Picchu jsme si dali několik dní na čas. Miki chtěl i číslo letenky kvůli rezervaci míst v letadle, ale prý bohužel…

Jelikož šlo o velké peníze, vyžádali jsme si potvrzení. Byl to fofr – přišlo do hodiny!

Na konci srpna přišel mail s informací o posunu odletu zpět do ČR a taky o uzavření jedné z cest u vodopádů Iguacú.

Dolary jsme chtěli vyměnit už na jaře, ale kurz se nám nelíbil – ha ha ha… Loni během prázdnin kurz klesal, tak jsme vyčkávali. Kurz ovšem místo toho stále rostl a rostl. Nakonec jsme se propracovali až k hodnotě shodné s těmi nejvyššími v letech 2012 a 2010. Asi daň za tu Ameriku, kde byl kurz 15 Kč. Dolary jsme nakonec kupovali pár dní před odletem za 21,35, fuj.

O tom, že bezpečnostní situace v některých částech Jižní Ameriky je žalostná, jsem něco málo tušila už při pořízení zájezdu. Jak jsem ale četla cestopisy různých návštěvníků, dozvídala jsem se podrobnosti o přepadávání turistů za bílého dne, včetně přepadení ozbrojených. Chápu, že každý přepadený to na internet napíše, ale ti, kterým se to nestalo, to nikde nezmiňují, takže člověk získá dojem, že to bez přepadení ani nejde. Nicméně není nad to se připravit, navíc tvrdím, že co je do detailu připravené, promyšlené (nebo pojištěné), není nikdy potřeba, takže jsme tak nějak vymysleli teorii, tedy taktiku, jak v případě takové události budeme postupovat, a pak nadešel čas se připravit i prakticky.

S foťáky se nic moc dělat nedá – buď je schováme do batohu, nebudeme nápadní, nebudeme fotit a tedy ani nebudeme mít fotky, nebo to prostě riskneme... Alespoň jsme vyřešili pravidelné zálohování fotek, abychom o ně případně nepřišli. Na doklady se nám bezpečnostní ledvinka zdála už hodně „profláknutá“, takže jsme řešili, kam dát pasy, platební karty a veškeré peníze – přeci jen vezeme s sebou útratu na celou cestu, na pití, v podstatě veškeré jídlo, spoustu vstupů, fakultativní výlety, nějaký ten suvenýr... V přepočtu dolary za více než 30.000 Kč.

V sobotu 20. 9. jsme začali balit. Zabalit jen to nejnutnější, úsporně, ale zároveň efektivně, na nic nezapomenout, to není záležitost na půl hodiny jako u cesty k moři. Začali jsme tedy v předstihu, abychom stihli případně pořídit to, co bude chybět – například Miki pocítil potřebu nějakých outdoorových kalhot, nicméně i když se snažil, v následujících dnech žádné nesehnal… :-(

Zároveň jsem si o víkendu ušila takový malý váleček nahoře stahovatelný provázkem, do kterého se dají smotat nějaké bankovky, a který se dá upevnit mezi košíčky podprsenky.

Cestovní kancelář nám v informačním dopise doporučovala pojistit dražší elektroniku, takže jsem zjišťovala, kde je to možné. Generali mělo něco takového na svém webu, ale v pondělí mi na pobočce řekli, že nic takového nedělají. Takže jsem sesmolila dotaz do cestovní kanceláře, jestli vědí, kde je to možné pojistit, a přeposlala ho Mikimu, aby se jich zeptal. Bohužel dotaz dál nepředal.

Pak jsem na internetu v army shopech objevila pásky, které mají uvnitř všitou kapsu, takže v úterý jsme si každý jeden koupil (á 190 Kč) a přidali jsme k tomu i jeden pepřový sprej. Do dvou pásků by se měla dát rozložit většina hotovosti a případně šperky.

Na platební karty jsem v úterý večer ušila každému kapsu s dlouhými stuhami, kterými se kapsa dá převázat, přivázat třeba k poutku na kalhotách a vstrčit do nich. Do bezpečnostní ledvinky tedy přijde jen pas, mezinárodní očkovací průkaz, možná nějaká hotovost na případné odlákání pozornosti, a místní měna někam do kapsy nebo do batohu, prostě aby útočník něco dostal, ale co nejméně.

Miki do středy dotaz na pojištění elektroniky do cestovky neposlal, takže jsem ho tam ve středu poslala sama. Ať v tom máme jasno…
Dobrý den,
v pátek s vámi odlétáme do Jižní Ameriky a kompletujeme poslední drobnosti. V informačním dopise k zájezdu doporučujete pojistit dražší elektroniku proti krádeži či poškození. Předpokládáme, že máte podrobnější informace o možnostech uzavření takového pojištění, máte možnost takové pojištění pro nás zařídit nebo mi můžete doporučit, na kterou pojišťovnu se máme obrátit? S ohledem na bezpečnostní situaci v JA bychom měli o toto pojištění zájem, možná bychom ho ještě během zítřka stihli uzavřít, ale podle informací, které jsme od pojišťoven obdrželi, takový produkt nenabízejí... Budu ráda za informaci, děkuji.
S pozdravem…

A odpověď přišla obratem včetně pojistných podmínek, ze kterých vyplývá, že by snad pojišťovna v krajním případě nějaké plnění poskytnout mohla…

Šipka Zpět na „Obsah“

26. 9. 2014 - Odlet

Budík jsem měla na 2:45, Miki na 3:00. Připravila jsem se, dobalila a vypila čaj. Ve 3:38 jsem sedla do auta a zamířila do práce. Miki mezitím naháněl Adama, který ho tam měl taky odvést. V práci jsem byla asi za 20 minut, občas jsem na 50 jela skoro 90. Snažila jsem se nahnat čas, protože jsem vyrážela pozdě a ještě jsem se nemohla vyhrabat z parkovacího místa, jeden chytrák nás tam docela zablokoval.

U práce jsem zaparkovala a z telefonátu zjistila, že kluky stavěla policie. Naštěstí jen běžná silniční kontrola. V práci jsem zabalila kufry do folie, mezitím přijeli kluci. Hned jsme vyrazili na letiště, kam jsme dojeli skoro na čas a na místo srazu přišli v podstatě přesně. Obratem se nás tam všech ujala průvodkyně Sandra, rozdala nám složky s letenkami a informacemi a každému dala šátek. Z toho mám fakt radost, dá se suprově využít: „Multifunkční oděvní doplněk se širokým spektrem použití při všech outdoorových aktivitách. Díky absenci švů neztrácí při použití svůj tvar a je velmi pohodlný. Šátek vám zajistí v chladu ochranu proti povětrnostním vlivům a v létě zase naopak odvede výborně vlhkost. Můžete jej použít jako šátek, kuklu, čelenku, potítko atd. Použitý materiál má navíc antibakteriální úpravu.“

Společně jsme vyrazili k odbavení. Nejprve jsme ho provedli sami. Byla tam možnost změnit místa v letadle, ale na letu do Limy se všechno tvářilo obsazeně. Pak jsme šli k přepážce s kuframa, můj má cca 12 kilo.

Nebylo tam moc co dělat, tak jsme prošli security, kde jsem zběsile pípala a byla podrobena další kontrole. Trochu jsme se prošli po letišti, poseděli u gatu C4 a na čas nastoupili do letadla. Tam jsme ale dlouho čekali, protože někdo se rozhodl neletět a oni museli vyndat jeho kufr. Zpoždění bylo asi 20 minut.

Cestou do Amsterdamu nás obsluhoval steward Kevin… lehce přihřátý, ale usměvavý a sympatický. No, z jeho mluvy jsme měli trochu srandu :-).

Ačkoliv v letadle jsme seděli docela u sebe, v Amsterdamu jsme se rozprchli. Dost dlouho jsme se courali po letišti, prolezli jsme ho dobrou půlku. Zaujal nás „watercatcher“, což byl květináč, který stál v místě, kam dopadala voda prosakující stropem. Všude u stánků prodávali sadbu tulipánů, objevili jsme stánek se sýry a usoudili, že cestou domů bychom si mohli nějaký koupit, a luxusnější obchod, v němž měli figurky slonů z elephant parade, kterou jsme kdysi viděli v Londýně, včetně „art boxu“, který obsahoval matného slona krémové barvy a barvičky na vlastní dotvoření. Fotili jsme velké pavouky na skle a letadlo McDonnell Douglas MD11, která už KLM stahuje z nebe.

Když nás začaly bolet nohy, šli jsme k bráně F6, usadili se opodál a odpočívali. Když byl začátek nástupu, zjistili jsme, že nás přesunuli na F9. Odběhli jsme na WC a pobyli s ostatními, trochu pokecali a pak se s nimi zařadili do fronty. Bezpečnostní kontrolou jsem prošla bez problémů, i když jsem na sobě měla totéž, co v Praze. Nechápu.

Hned jsme nastupovali do letadla. Měli jsme sedět na 25G a H, ale v uličce už seděla nějaká paní a asi nechtěla k okýnku nebo nevěděla, že je to její místo. Tak jsme se tam usadili. Já na své 25H a Miki k oknu na 25J. Sousedka v uličce byla Peruánka Anna Maria a fascinovala mě dokonalým hlídáním svých věcí – kabelku měla celý let na klíně a přes ní hozenou bundu. Asi má zkušenosti, musíme se od ní poučit :-).

Brzy po startu jsme dostali pití a mandle, které obsahovaly palmový olej. No, za tuhle dovolenou asi sníme horší věci… :-) Sotva jsem se pustila do psaní deníku, začali roznášet jídlo – kuře nebo těstoviny, nemohli jsme si vybrat, tak jsme si každý dal jedno a dali jsme to na půl. Byl u toho super keks se sýrem.

Podložka/prostírání z tácku mě naprosto uchvátilo. Ve stejném stylu byly i různé obaly na příbory atd.

Po jídle začali všichni relaxovat a Frantíci před námi si sklopili sedačky, takže místo… nebylo…

Během letu nám dali na vyplnění imigrační a celní kartičky. Jinak nás zásobili dost pitím, ale na WC jsem byla jen 1x a Miki vůbec! Jídla by bývalo mohlo být maličko víc, resp. častěji. Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali večeři (zase na krásném prostírání), ale během doby mezi jen housku (já šunka, Miki sýr) a zmrzlinu.

Konec letu mi docela splývá, párkrát jsem usnula a byla trochu mimo, takže nevím ani kdy jsme přistáli. V příletové hale jsme se sešli, prošli imigračním, hodně dlouho čekali na kufry, pak prošli „celnicí“ a vyměnili peníze (jen na zítřejší dopoledne), koupili pití a počkali na bus.

Cesta autobusem z letiště trvala asi hodinu, byly dost zácpy. V hotelu jsme museli vyplnit nějaké papíry a sebrali nám pasy, to mě vždycky vzteká, když pas nemáme dát z ruky…

Pak jsme dostali karty od pokojů, poslíčkům pobrali kufry (neb teď nemáme na rozdávání, vyměnili jsme fakt málo) a vyjeli do 6. patra. Pokoj je obrovský, má 2 oddělené ložnice, každou s jednou qeen-size postelí. Pak sprcha, příprava na zítra, dopsat deník a spát :-).

Spát jsme šli asi ve 22.30. Byl tu kravál, takže jsem nemohla usnout. Probudila jsem se ve 3:15 na záchod, pak znovu ve 4:00. Nemohla jsem spát, ani ne kvůli jet legu, ale že mě bolelo za krkem, byl tu hluk a měla jsem STRAŠNÝ hlad. Miki: „Já hlad nemám, jenom takový divný křeče v břiše.“ :-D

Na hlad jsem si dala citronovou Ricolu a nabízím Mikimu:

  • „Cucavej bonbon?“
  • „Ne.“
  • „Citronovej?“
  • „Ne.“
  • „Šalvějovej?“
  • „Ne.“
  • „Eukalyptovej?“
  • „Ne.“
  • „Ty seš vybíravej!“

Šipka Zpět na „Obsah“

27. 9. 2014 - Peru - Pachacamac, Santa Maria Playa, Lima

Budík byl nastavený na 6:30, ale ani jsme ho nepotřebovali, byli jsme vzhůru. Z okna hotelového pokoje toho moc vidět nebylo, jen střechy protějších domů, ale na jedné z nich seděl obrovský pták. Po ranní hygieně jsme šli na snídani, docela se nacpali a pokecali s jedním spolucestujícím (bratranec Petra), pobalili věci na dnešek a na 8:00 vyrazili k busu.

Skrz Limu, kolem spousty slumů jsme po Panamerické dálnici (Panamericana) (říká se o ní, že vede z Aljašky až do argentinské Ushuaiy, nicméně z Wikipedie jsem zjistila, že na severu je její trasa neoficiální – oficiálně začíná až na mexických hranicích nedaleko Monterrey, v oblasti Panamy je „Darian Gap“, tedy 87 km dlouhý chybějící úsek, a končí už v Buenos Aires) dojeli k archeologickému nalezišti Pachacamac. Sandra nemá ráda davy lidí, což je super. Byli jsme tam ještě před otvíračkou. Prošli jsme si muzeum a projeli autobusem celý areál a cestou si dali tři zastávky – 2× u pyramid, u Chrámu slunce a u Chrámu panen slunce. Chrám slunce stojí na nejvyšším bodě, takže jsme k němu šli kus do kopce pěšky. Obešli jsme ho, byl od něj krásný výhled na zbytek Pachacamacu a na Tichý oceán. Vykopávky jsou v docela špatném stavu, nejsou peníze. Obvyklé vstupné je 10 sol, ale protože byl nějaký den turistiky, tak jsme nic neplatili.

Od Pachacamacu jsme jeli na pláž Santa Maria Playa. Je tu malé VIP letovisko, kam běžného Peruánce nepustí. Z busu jsme si vzali plavky a seběhli na pláž. První pokusy s vodou stály za prd, byla děsně studená, úplně mi znecitlivěla nohy. Džíny mi nešly moc vyhrnout, tak jsem se rozhodla převléct do plavek. No, a když už jsem je měla na sobě, „musela“ jsem si i zaplavat. Víc, jak těch 10 „povinných“ temp pro započítání, že jsem se v tom koupala, jsem teda nezvládla, ani jsem se tam nechtěla moc zmáčet, když jsme jeli do Limy. Pak jsme se osušili a zas oblékli, nabrali sáček písku a prošli se po pláži.

Asi ve 12:30 jsme vyrazili do centra, cesta kvůli zácpám docela trvala. Do centra jsme jeli okolo arény pro býčí zápasy, která stojí hodně blízko centra, v podstatě stačí přejít most, takže láká turisty a přitom je zde prý hodně nebezpečno. Z autobusu jsme tedy nevystupovali a přejeli po mostě, ze kterého byla vidět řeka. Zrovna upravovali její koryto, takže byla svedená do provizorního. Bus nás vyklopil v centru na náměstí Plaza de Armas a nejdříve jsme šli na oběd.

Stálo to 12 solů za celé menu polévka/předkrm, jídlo a pití. Jako předkrm jsem měla bramboru s omáčkou „Papa a la crema de cocoto“, jako hlavní jídlo pak „Bisteck montado con papas y arroz“, tedy biftek s bramborem a rýží. Ta rýže nás docela překvapila, ale prý jí dávají skoro ke všemu. Včera jsme vyměnili málo, tak nám Sandra 10 solů půjčila a Miki si dal pivo Cusqueña, které stálo 7 solů, takže dohromady 31 solů. V menu bylo pití chica (morada). Přezdívá se jí „jihoamarické pivo“, ale s pivem nemá nic společného. Není to alkoholické a vyrábí se zcela odlišným způsobem z kukuřice.

Kamenných směnáren je minimum, ale běžně se mění na ulici. Sandra sehnala jednoho chlápka a domluvila výměnu v restauraci, ať to neměníme na ulici. Vyměnili jsme 400 USD a při kurzu 2,86 jsme dostali 1144 solů.

Lima je hlavní město Peru, má asi 9 mil. obyvatel. Byla založena roku 1535 španělským dobyvatelem Franciscem Pizzarem jako Ciudad de los Reyes (Město králů). V roce 1551 zde byla založena nejstarší univerzita v Latinské Americe, v roce 1563 divadlo. V roce 1821 se Lima stala hlavním městem Peru a roku 1852 největším – byla sem postavena nejstarší železnice v Jižní Americe, spojovala Limu a přístav Callao. V roce 1988 bylo historické centrum města zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Pak jsme vyrazili přes náměstí do uličky, kde začíná jakási pasáž v budově bývalé pošty. Tou jsme prošli a došli ke kostelu Santo Domingo. Pak zpět na náměstí a okolo prezidentského paláce k arcibiskupskému paláci a katedrále. V té zrovna probíhala svatba, jejíž součástí byly i úžasné zpěvy, kvůli kterým se tam řada z nás vrátila. Koukali jsme od dveří a dovnitř asi ani nemohli, obvykle se tam platí vstupné (10 sol).

Pokračovali jsme ke Casa de la Literatura a odtud ke kostelu San Francisco (sv. Františka). Zaplatili jsme vstup 7 sol/os. a dostali průvodce. Nejvíc mě tam uchvátila knihovna plná starých knih. V celém areálu se nesmělo fotit, pár fotek sice mám, ale zrovna v knihovně to nešlo. Na závěr jsme prošli taky kryptu/katakomby. A u východu jsme za 4 sol koupili 4 pohledy. Venku už na nás čekal bus.

V hotelu jsme na pokoj odložili všechny věci, vzali jsme si jen 30 sol, kartu od pokoje a pepřák a vyrazili jsme do blízkého supermarketu pro pití a malou večeři. Pak jen vyprat plavky, dát sušit k topení do toho druhého pokoje, dopsat deník, povečeřet, popít a spát, ráno se brzo vstává!

Šipka Zpět na „Obsah“

28. 9. 2014 - Peru - Přelet a Cuzco

Vstala jsem ve 4:45, dobalila, spáchala hygienu, zabalilal kufry do folie a po 5:30 jsme se všemi věcmi sjeli do recepce, Miki ještě zkontroloval pokoj, dali jsme si rychlou snídani a čekali na bus. Mezitím jsem dopila Colu, kterou jsme včera kupovali na letišti a pak jsme si dali Guaraná, což je něco jako energeťák. Bus přijel se zpožděním, ale měli jsme časovou rezervu. Na letiště jsme jeli po pobřeží, které bylo lemované nádhernými vysokými útesy.

Při odbavení jsme ukazovali jenom pas a ženská na přepážce s námi měla nějaký problém, pořád chtěla nějaký další doklad, s pasama někam odešla, nakonec díky Sandře jsme zjistili, že kouká na americké vízum a nesedí jí číslo pasu s rezervací (což nechápu, protože na vízu je sice číslo víza, ale i číslo pasu). Kdyby uměla anglicky, tak by si to třeba přečetla, leč bohužel… Pak jsme šli rovnou k bráně 34.

Letěli jsme čtyřmotorovým, ale malým letadlem BAe 146, které Mikimu chybělo do „sbírky“. Let byl krátký, ani jsem nestihla dopsat deník. Občerstvení jen malé – pytlík bobů a čaj. Výhled z letadla nic moc, byly hodně mraky, ale trošku And jsme viděli. Po příletu to byl fofr, hned jsme jeli do hotelu.

Hotel má nádherné atrium. Dostali jsme pokoj číslo 105. Dostali jsme na recepci čaj z koky a od Ivy celý sáček několika lístků, který dostala na letišti. Pokoj je malý, ale krásný, má super výhled. Sraz máme až na 12:30, mezitím prší… :-(

Na pokoji jsme se převlékli, trochu přebalili věci, dopsali deník a odpočívali. Ochutnala jsem lístek koky, je to hrozně hořké, tak asi zůstanu jen u čaje. Připojení na wifi nám nefunguje…

Asi ve 12:25 jsme se sešli na recepci a vyrazili do restaurace na oběd. Dali jsme si předkrm – „salát“ z kukuřice a bobů za 5 sol, každý své morče (45 sol), ke kterému byla plněná paprika a dvě pečené brambory, já k pití čaj z koky, ve kterém tentokrát plavaly přímo lístečky (2 soly), a Miki měl Inca Kolu (2,20 sol). Dohromady to stálo 99,20, platili jsme 100. Morče je něco mezi kuřetem a králíkem, maso ale jemnější, nicméně je ho fakt málo.

Cuzco (nebo Cusco, kečuánsky Qusqu nebo Qosqo) je město v jižním Peru v pohoří Andy v nadmořské výšce 3399 m. Má asi 340 tis. obyvatel. Bylo založeno v 11. století a bylo historickým hlavním městem incké říše. V roce 1983 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Po obědě jsme vyrazili na prohlídku města. Nejprve jsme uličkou Hatunrumiyoc došli na náměstí Plaza de Armas, kde stojí bazilika/katedrála a krásný kostel Iglesia la Companía de Jesús (jezuitský). Cestou jsme viděli kámen s dvanácti rohy. Na náměstí jsme poprvé viděli indiánky oblečené do krásných krojů, nicméně jak jsem věděla už z domova a jak jsme byli upozorněni, jsou tak oblečené jen kvůli turistům a za fotky chtějí peníze. Taky nás tam chytla malá dešťová přeháňka.

Z náměstí jsme došli ke kostelu Iglesia de La Merad a na náměstí Plaza San Francisco, kde je kostel sv. Františka s františkánským klášterem. Byla tam nějaká akce a na ní plno lidí ze slumů, byli jsme upozorněni, že si máme dát pozor na věci, ale přežili jsme.

Okolo kostela sv. Kláry jsme došli ke kostelu San Pedro (sv. Petra) a tržišti San Pedro y Pablo, které ale bylo zavřené. V uličce opodál koupila Sandra 0,5 kg koky a průvodce nám ukázal, jak jí konzumovat. Už jsem to zkoušela na pokoji, ale teď k tomu byla stévie na doslazení. I tak mi to vůbec nechutnalo, spíš se mi dělalo blbě od žaludku. Správný postup je, že se z malé hrsti lístků koky umotá kulička, do které se zabalí kus stévie, a celé se to pak žvýká, dokud se to v puse postupně nerozpustí. Stévii jsme měli jako takovou bílou tyčinku, vypadala jako křída na tabuli, a z ní jsme si ulamovali malé kousky.

Existuje prý několik desítek/stovek druhů koky, ale jen asi 3 z nich obsahují alkaloid, ze kterého se dá vyrobit kokain, zbytek jsou opravdu spíš takové bylinky. Jak jsme sami vyzkoušeli, ani to nemá nějaké „vedlejší“ účinky. Na výškovou nemoc pak údajně koka pomáhá kvůli vysokému obsahu železa.

Cestou ke Qoricanche/Coriqanche jsme koupili lístky na památky kolem Cuzca (á 130 sol) a pak došli k chrámu, kde jsme zaplatili dalších 10 sol. Před vstupem Miki koupil za 3 sol litrovou láhev vody, protože už jsem měla fakt žízeň a bolela mě hlava, začínalo se mi být až na omdlení a blbě od žaludku. Trochu to pomohlo, ale prohlídka byla náročná. Někteří ale vypadali ještě hůř. Qoricancha je incký chrám slunce, na jehož zbytcích Španělé postavili svůj chrám. Stěny původní incké stavby pokryli malbami, které zase později byly odstraněny, ale viděli jsme jednu zrekonstruovanou. Z terasy chrámu je krásný výhled na Cuzco.

V ceně té velké vstupenky bylo i folklórní představení, ale byli jsme tak unavení, že jsme to nechali plavat, začínalo to v 18:30 a končilo prý asi ve 20:00. Došli jsme zpět k hotelu, v supermarketu nakoupili a zamířili na pokoj. Sprcha, deník, večeře a spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

29. 9. 2014 - Peru - Sacsayhuamán, Quenqo, Puca Pucará, Tambo Machay, Pisaq, Ollantaytambo

Vstala jsem něco po šesté a dala si sprchu. Bylo mi o něco líp, než večer, ale Miki mě za noc několikrát vzbudil, takže nic moc. Po snídani jsme vyjeli nad Cuzco k soše Ježíše, od které byl nádherný výhled na Cuzco, a pak přejeli vedle na Sacsayhuamán, který jsme si prošli. Pekelně pražilo sluníčko, museli jsme se namazat.

Sacsayhuamán (Sacsayhuaman, Sacsa-huaman, Saxahuaman , Saksaywaman, Sasawaman, Saksawaman, Sasay-waman, Saqsaywaman Saksaq Waman aj.) je opevněný komplex ležící v jižním Peru nedaleko Cuzca. V roce 1983 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Potom jsme se přesunuli o kousek dál ke Quenqu, což Kečuánsky znamená „labyrint“. Prošli jsme to docela rychle a popojeli k červené pevnosti Puca Pucará, kterou jsme si prošli samostatně. U parkoviště jsem si za 7 sol koupila rukavice, prodavačka se sama usmlouvala z deseti – byly mi maličko větší, tak jsem váhala, jestli si je vzít, cena byla směšná, ale ona si asi myslela, že mi přijdou drahé, tak sama nabídla méně.

Další zastávkou byl „pramen vody věčného mládí“ Tambo Machay. Dosáhli jsme tam maximální nadmořské výšky dneška – Sandra říkala 3.750 m, Miki 3.805 m a někdo (Eva) hlásil 3.763 m.

Pak jsme jeli na lamí farmu (Museo viviente del Ande), kde měli spoustu druhů lam, mohli jsme je krmit a hladit. Ukázali nám, jak se vlna barví (paní dostala 2 soly spropitného), jak se tká a měli tam i různé druhy brambor a kukuřice, na konci byl obchod se suvenýry, měli tam fůru krásných věcí z lam, ale ceny docela vysoké, nicméně zboží údajně kvalitní…

Pak jsme jeli do Pisaqu (cestou jsme se zastavili na vyhlídce do údolí posvátné řeky Urubamby), kde jsme si zašli do restaurace Blue Llama na oběd. Restaurace byla vyzdobena úžasnými kresbami modré lamy na cestách nebo při různých činnostech, vše nakresleno přímo na stěnách. Měla jsem vegetariánské menu – špenátovou polévku, Lomo Saltado de Carne de Soya (sójové maso s rajčaty a cibulí v sójové omáčce + rýže a hranolky) a pomerančový džus – to celé za 22 sol. Miki měl dýňovou polévku, tresku a pití Chicha Morada za 25 sol. Pak jsme prošli trh, za 4 sol koupili slona do sbírky a já si vyzkoušela jeden svetr, který se mi moc líbil, ale byl mi moc velký a kousal.

Z Pisaqu jsme vyráželi asi ve 14:30 podél řeky Urubamby do Ollantaytamba, kde jsme si prohlédli pevnost, za 5 sol koupili velkou vodu na zítra a čekali na odjezd vlaku.

Ollantaytambo je město v jižním Peru, významné centrum incké říše postavené zřejmě Pachacútem Yupanquim. Za španělské nadvlády sloužilo jako pevnost. Je významným archeologickým nalezištěm.

Původně jsme zašli do restaurace na malou večeři, ale obsluha nás ignorovala, a když si u vedlejšího stolu lidi zapálili, odešli jsme. Koupili jsme si na zítra sušenky, jedno sladké pití a plněné kapsy (á 5 sol) na teď. Pak jsme nasedli do vlaku, vagón B, já místo 36, a jeli do Águas Calientes. Seděla jsem s Petrem, Martinem a Sandrou. Vymýšleli plno kravin, dělali trochu tlaky, nic, na co bych chtěla nebo uměla reagovat. Dostali jsme pití (dala jsem si čaj z koky) a malou sváču (já muffin, který jsem si vzala s sebou) a osazenstvo kolem našeho stolečku usnulo. Cesta od nádraží byla síla, spousta schodů a do kopce, to celé s kufrem. A přímo před hotelem nějaká volební akce a fakt strašný kravál. Říkali, že to bude trvat asi do jedenácti…

Večer jsme dali Sandře 106 USD za vstup na Machu Picchu.

Šipka Zpět na „Obsah“

30. 9. 2014 - Peru - Machu Picchu

Bordel před hotelem skončil až po 2:15, pak se konečně dalo spát. Ale ve 4:30 už jsem vstávala, abych se připravila. Miki vstával až po 4:45. Trochu jsme se nasnídali a hromadně vyrazili na autobus. Očekávala se fronta až na 45 min, ale během pár minut už jsme byli na cestě. Projeli jsme něčím, co se podobalo pralesu, a vystoupili u vchodu.

Za vstupem jsme udělali nějaké fotky Machu Picchu bez lidí. Rovnou jsme šli ke vstupu na „trek“ na Wayna Picchu, po chvíli začali pouštět. Fronta ubíhala pomalu. Zapsali jsme se a začali stoupat. Byla to docela fuška, hlavně s tou rýmou, či co to mám… Cestička byla úzká, místy pěkně strmá a kluzká, občas zajištěná ocelovým lanem. Okolo rostly různé stromy, keře a květiny, mezi nimi i ty nám známé, například begónie, jen v trochu neuvěřitelných velikostech. V horní části byly pěkné výhledy, ale k vrcholu bylo potřeba prolézt několika malými otvory a přímo na vrcholu nebylo vůbec žádné místo, celý vrcholek sestával jen z několika obrovských kamenů, které bylo potřeba různě přelézt, tak tam byl docela chaos. Včetně spousty focení nám to celé trvalo asi 2:15. Pak jsme počkali na ostatní a hromadně došli na místo srazu s průvodkyní, která nám vše ukázala.

Machu Picchu (čti: maču pikču, kečuánsky Machu Pikchu, tzn. Starý vrch) jsou ruiny inckého města v jižním Peru v pohoří Andy nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m. Je pojmenováno podle hory Machu Picchu (při typickém pohledu na město se nachází za zády pozorovatele a hora nad městem je Huayna Pichu). Město bylo postaveno Pachacútem Yupanquim okolo roku 1430. Město bylo později opuštěno a jeho existence zůstala známá jen pro místní. Znovu objeveno bylo 24. 7. 1911 americkým archeologem Hiramem Binghamem. V roce 1983 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Ve městě bylo 210 domů a 510 obyvatel, na „stáži“ se tam ale vystřídalo asi 12.000 lidí. Viděli jsme vodní zrcadla na sledování oblohy, Chrám slunce, Chrám tří oken nebo Chrám kondora. Na nejvyšším centrálním bodu jsme hromadným tlesknutím vyzkoušeli ozvěnu a v areálu jsme viděli zdejší zvíře [biskača]. Samostatně jsme vystoupali ke strážnímu domku, odkud se dělají typické fotky. Málem jsem tam nevylezla, bylo neuvěřitelné horko. Všechno jsme mockrát nafotili, viděli jsme i pár lam.

Pak jsme došli ke vchodu/východu. Suvenýry tam neměli, tak jsme si dali „oběd“ – velikou Coca Colu a velký croissant plněný sýrem, šunkou a zeleninou, který stál 8 dolarů. Zazálohovali jsme fotky, vystáli frontu na autobus a sjeli zpět do Águas Calientes.

Trochu jsme si Águas Calientes prošli. Koupili jsme poštovní známku a poslali pohled Pavlovi. Po čase se nám za 10 sol povedlo koupit i malý suvenýr na cestovní/suvenýrovou poličku. Pak jsme se usadili v hotelové recepci a čekali na ostatní.

V 15:30 jsme se sešli, vyrazili společně na nádraží (kufry nám tam tentokrát odvezl zaměstnanec hotelu), kde jsme chvíli počkali, pak nastoupili a vyrazili zpět do Ollantaytamba. Tentokrát byla z vlaku vidět řeka Urubamba, údolí, hory, a to i ty vysoké zasněžené, během cesty trochu pršelo. Kufry jsme měli v úložném prostoru na začátku vagónu a v Ollantaytambu je zaměstnanci vyrovnali na nástupiště, nechali je tam bez dozoru stát a ještě nechápavě koukali, proč se rozčilujeme.

V Ollantaytambu jsme přesedlali na bus, který nás odvezl do Cuzca. Jsme ve stejném hotelu jako předevčírem, jen na pokoji 210. Věci jsme hodili na pokoj a šli do supermarketu pro vodu, kapesníky a něco k jídlu. Večer jsem si dala horkou sprchu, umyla vlasy, ale pořád je mi zima a zdravotně je to čím dál horší, už mě pekelně bolí v krku a nemůžu polykat.

Šipka Zpět na „Obsah“

1. 10. 2014 - Peru - Andahuallillas, Raqchi, La Raya

Budíka jsem měla na 7:00 a odjezd byl v 8:00, ale tentokrát jsem to za tu 1 hodinu málem nestihla. Při té mé divné nemoci nemám na nic chuť, takže jsem ani jsem moc nesnídala, jen dort, o kterém Hanka v legraci říkala, že „Sandra přes noc pekla“, ale jinak jsme nechápali, kde se tam vzal. Každopádně jsem potřebovala něco chuťově výrazného a to přesně splňoval, byl vynikající. Historie se opakuje, vzala jsem si antibiotika.

Z Cuzca jsme vyrazili na cestu do Puna. První zastávka bylo Andahuallillas, kde je kostel přezdívaný „Sixtinská kaple Jižní Ameriky“ zdobený 21 karátovým zlatem. Nesmí se tam fotit, ale ke vstupence nám dali brožurku a CD s fotkami. V zahradě rostly tak metr vysoké muškáty.

Cestou jsme sledovali okolní krajinu, hory, práci na poli… Viděli jsme trh s dobytkem a přejeli řeku Urubambu.

Pak jsme jeli k inckému městu Raqchi, které jsme si prošli. Byla to fuška, nebylo mi moc dobře. Raqchi je další archeologické naleziště, jehož hlavní stavbou je Viracochův chrám. V areálu je také spousta hospodářských budov, hlavně sýpek. Jedna z nich byla zrekonstruovaná a byla v ní pěkná zima. Některé stavby jsou postaveny z lávového kamene.

Pak jsme poposkočili k restauraci, kde byl oběd formou bufetu – á 35 sol + 2× 5 sol za pití. Po pár dnech jsem se konečně najedla, když jsem mohla vybírat očima a tak nějak tušila, jak to bude chutnat.

Pak jsme vyjeli do průsmyku La Raya do výšky 4.335 m n. m. Prý nejvyšší bod naší cesty (vyjma hor nad La Paz).

Poslední zastávka byla na záchod a kafčo. Hanka slaví asi narozeniny, proto jsme měli dort k snídani, a všem tam koupila pivo nebo něco nealko. Všichni postávali venku u autobusu a dobře se bavili, já jediná zůstala v busu a snažila se na chvíli usnout, bohužel bez úspěchu. Ale všichni si mysleli, že spím, tak mě nechali a já aspoň odpočívala. Občas někdo do busu pro něco přišel a nejlepší byla hláška Vlasty: „Z toho včerejšího Makču jsem úplně pikču.“

Projížděli jsme městečkem Juliaca, které bylo úplně ucpané auty. Jednu z ulic jsme přejmenovali na „zubařskou“, protože tam byla jedna zubní ordinace vedle druhé.

Do Puna jsme dorazili asi v 19:00, k hotelu museli kus dojít pěšky, protože náměstí bylo zavřené. Máme pokoj 305. Hned jsem si dala dlouhou horkou sprchu, snad na ostatní zbyla nějaká teplá voda. Pomohlo to, udělalo se mi líp.

K večeři jsem si dala jablko a balíček sušenek s čajem, který byl k dispozici na chodbě. Jelikož jsem „zazdila“ Hančinu improvizovanou oslavu, vyrobila jsem jí večer jednoduché přáníčko z papírů na deník.

Šipka Zpět na „Obsah“

2. 10. 2014 - Peru - Titicaca, Islas Flotantes, Puno a Bolívie - Copacabana

Budík jsem měla na 6:15 a zase jsem měla málo času na snídani. Během snídaně jsem Hance dala přáníčko a popřála jsem jí. Objala mě, asi 3× mi děkovala, mám radost, že měla radost. A i mně je dneska oproti včerejšku mnohem lépe, tak ještě že jsem si (snad) to nejhorší vybrala včera během toho přejezdu, a že antibiotika zabrala.

V 7:30 jsme se sešli na recepci, Sandra si od každého z nás vzala 2,50 sol na tricykl/cyklorikšu, na recepci jsme si vzali letáček s adresou hotelu pro zpáteční cestu a hromadně jsme se přemístili do přístavu. Tam jsme dostali průvodce Fredyho, v obchůdku nakoupili nějaké dárky pro obyvatele ostrovů (hlavně ovoce) a nasedli na loď. Kanálem mezi rostoucím rákosem jsme vyrazili na jezero Titicaca k ostrovům.

Titicaca (španělsky Lago Titicaca) je jezero ležící mezi Peru a Bolívií v centrálních Andách na náhorní plošině Altiplano v nadmořské výšce 3.812 metrů. Je největším jezerem Jižní Ameriky, má rozlohu 8562 km². Je 204 km dlouhé, max. 65 km široké, max. hloubka je 283 m, objem vody dosahuje 893 km³. Pobřeží je měří 1.125 km. V jezeře je mnoho ostrovů s pozůstatky incké kultury.

Islas Flotantes jsou uměle postavené ostrovy vybudované z vrstev „rákosu“, resp. z rostliny totora (tj. skřípinec).

Výklad cestou:

  • Titicaca – 2. největší jezero Jižní Ameriky
  • Maximální hloubka 280 m
  • 87 rákosových ostrovů, na každém asi 5-8 rodin
  • Pozdraví nás „kami saraki“ (ahoj, jak se máš), odpovíme „waliki“ (ahoj, děkuji, dobře)
  • Správná výslovnost je TITIKCHAKA (titi = puma, kchaka = kámen, hora, skála)
  • Turisti na ostrov přijíždějí 1× týdně
  • Ostrov: 1 m voda, 1 m kořeny, 1 m rákos a na tom příbytky

Fredyho tatínek žije na jednom z ostrovů, takže jsme jeli nejprve za ním, byl zrovna na rybách. Ukázal nám, jak rybaří a jak seká rákos a za odměnu dostal nějaké peníze a ovoce. Pak jsme jeli na jeden z ostrovů, naváděl nás k němu člun – kvůli snaze zajistit návštěvnost všem ostrovům. Skončili jsme na ostrově Fredyho tatínka, to už není moc náhoda. Ukázali nám, jak jsou ostrovy postavené a ukotvené, ochutnali jsme rákos, který se dá jíst a docela mi chutnal (bílá vnitřní dužina z té nejtlustší části od země) a ukázali nám svá obydlí. Mají tam solární panely, takže i elektřinu, někdo prý viděl i notebook (později jsem ho našla dokonce na jedné z fotek)…

Udali jsme nakoupené dárky, my trs banánků, za vstup na ostrov každý 8 sol a rozhodli jsme se projet na jejich rákosové lodi, to bylo 10 sol za každého. Cestou nás odchytila parta dětí na člunu, jestli nám smějí zazpívat; v rámci školy si tak přivydělávají na školní pomůcky a výlet do Cuzca. Vysadili nám tam 2 holky, očividně se dost styděly. Ale zpívaly španělsky, ajmansky, anglicky, německy, italsky, francouzsky, čínsky a možná ještě nějak. Dali jsme jim všechny mince, které jsme měli, moc netuším, kolik to bylo dohromady. Pak jsme se vrátili na ostrov, přesedli na naší loď a vrátili se zpět.

Tam, kde byl ráno obchůdek s ovocem a věcmi pro lidi na ostrovech, byla teď improvizovaná restaurace. Dali jsme si tam pstruhy vylovené z jezera Titicaca. I s pitím to pro oba stálo asi 35 sol.

Pak jsme se rozprchli a samostatně se vraceli do hotelu. Nejdřív jsme šli kus pěšky, ale když se začala objevovat spousta nějakých volebních stoupenců, chytli jsme si bicyklistu. Za 5 sol nás vyhodil u náměstí, které zase bylo zavřené.

Puno je město a přístav na břehu jezera Titicaca na náhorní plošině Altiplano. Bylo založeno 4. 11. 1668 peruánským místokrálem Pedrem Antoniem Fernándezem de Castrem.

Přes náměstí jsme tedy mezi stovkami lidí s transparenty a vlajkami došli k hotelu. Cestou jsme jen z dálky vyfotili katedrálu. V hotelu už skoro všichni byli. Dali jsme si čaj, odskočili si a čekali na bus. Ten se ale k hotelu taky nedostal, tak jsme museli jít kus pěšky a kufry nám tam dovezlo nějaké taxi.

Podél jezera Titicaca jsme jeli k bolivijské hranici. Cestou byly krásné výhledy na jezero a časem se za ním objevily i vysoké zasněžené hory. Na jedné vyhlídce jsme se zastavili. Na hranicích jsme vyměnili peníze. Zbylo nám 292 sol, nechali jsme si jen 2 mince. Za 292 sol jsme dostali přes 600 boliviánů. Pak jsme papírově opustili Peru, vyplnili nové formuláře a vstoupili na území Bolívie. Už tam na nás čekaly naše kufry, které nám mezitím převezli přes hranice. Byly naložené na střechách dvou mikrobusů. Když všichni přešli přes hranici, nastoupili jsme a během chvilky dojeli k hotelu Rosario. Máme pokoj 109 s bočním výhledem na jezero Titicaca.

Jen jsme si dali kufry na pokoj, došli na WC a vyrazili do centra. Už se stmívalo, takže výstup křížovou cestou bychom nestihli. Ale došli jsme na náměstí, kde je zdejší poutní kostel zasvěcený Panně Marii Copacabanské. Cestou jsme si na zítřejší výlet koupili 2 kousky pečiva za 5 boliviánů. Po prohlídce kostela (vstup zdarma, zákaz focení) jsme prošli pár uliček a zapadli do restaurace, kde jsme si s Mikim napůl dali pizzu Española – salám, šunka, paprika, olivy, sýr – cena 60 boliviánů. Měli jsme objednanou Coca Colu, ale nepřinesl jí. Nakonec ani nenaúčtoval, tak jsme to nechali plavat. Pak jsme se vrátili na hotel a po sprše a dopsání deníku fofrovali do postele, večer už jsem toho zase měla dost.

Šipka Zpět na „Obsah“

3. 10. 2014 - Bolívie - Isla del Sol, Estrecho de Tiquina (San Pedro y Pablo)

Budík jsem měla na 6:40, během ranních příprav jsme si užívali výhled z okna na jezero Titicaca, nad kterým byla duha a později pěkně černé mraky, z hotelu jsme odcházeli v 8:00. Od hotelu jsme jen sešli kousek do přístavu, kde jsme se nalodili a vypluli. Sotva jsme opustili přístav, byly velké vlny a s tou naší bárkou to pěkně házelo. Cesta byla pěkně zdlouhavá, trvala cca 2 hodiny, ale v těch vlnách to byla úplná věčnost. Humor přešel i ty otrlejší z nás. Chvílemi jsem si nepřipadala moc bezpečně, ale na druhou stranu jsme z toho měli většinu času srandu, protože „kapitán“ vypadal v pohodě.

Isla del Sol (Ostrov Slunce) je ostrov v jižní části jezera Titicaca územně náležející k Bolívii. Na ostrově se nachází pozůstatky incké kultury z 15. století. Inkové věřili, že se zde narodil bůh slunce.

Po vylodění někteří nakoupili zásoby, zašli na placená WC a dali cigaretu, my ostatní na ně čekali. S místním průvodcem jsme vyrazili nejdřív do muzea. Na lodi a v muzeu nám řekl plno zajímavostí:

  • Na ostrově žijí 3 komunity, které jsou autonomní, dohromady zde žijí 3.000 lidí, každá komunita má asi 1.000
  • Bolívie má 2 hlavní města – La Paz a Sucre
  • 1 litr vody je dražší, než 1 litr benzínu
  • 60% Bolivijců umí cizí jazyk, např. angličtinu
  • La Paz leží ve výšce 3.200 – 4.200 m n. m., teplotní rozdíl je 6 °C
  • Bůh Viracocha = Tiwanaku
  • Obličej na vstupence níže: vpravo kondor, nahoře pumy, uprostřed hadi

Od muzea jsme hromadně došli asi 2 km do kopce ke skále a zbytkům chrámu Chinkana (Chincana), kde údajně sestoupilo na zem slunce a narodil se zde první Inka. Pak se naše cesty rozešly, část nás šla na trek, zbytek stejnou cestou do přístavu a lodí na jih ostrova.

Martin s Petrem vyšli rychle. Já si nandala ortézu a s Mikim, Ivou a Jirkou a místním průvodcem jsme vyrazili taky. Cesta mi přišla docela náročná, místy pražilo slunce, místy hodně foukalo a bylo to docela zvlněné. Na druhou stranu byly úžasné výhledy na jezero a trochu na okolní hory. Cestou jsme také zaregistrovali obrovské množství různých hornin různých barev – bílá, béžová, růžová, tyrkysová, dokonce prý železná ruda. Miki si celou cestu povídal s průvodcem a dozvěděl se od něj dost věcí:

  • Coca Cola Company odebírá každý rok od Bolívie sklizeň koky z 500 hektarů, zřejmě nějaký extrakt stále přidávají do toho jejich „sirupu“.
  • Podél cesty rostlo mnoho rostlin, průvodce nám ukázal jednu hodně aromatickou, podobnou mateřídoušce, prý se z ní dělá čaj.

Během treku jsme 2× platili „vstupné“ – 15 a 5 boliviánů dvěma různým komunitám. Já šla celou cestu s Ivou a pořád jsme si povídaly, tak to docela ubíhalo. Průměrná rychlost od muzea byla asi 3,6 km/h a vzdálenost 11,5 km. Šli jsme to asi o 20 minut déle, než jsme měli „předepsáno“, ale nikdo to neřešil. Odchytili nás u přístavu, hned jsme se nalodili a vyrazili na cestu zpět do Copacabany.

Už nebyly takové vlny, jen to trochu houpalo, tak jsme si cestou s Ivou zase povídaly a docela to uteklo. V přístavu jsem si za 5 bol koupila Coca Colu a došli jsme na hotel. Tam jsem se převlékla do teplejších kalhot, z kufru si vyndala deník, že ho cestou dopíšu a akorát mi to vyšlo. Naložit věci do busu a vyrazili jsme. Prý máme super autobus, kterému jdou zavřít okýnka a má i topení! :-)

Cestou byly krásné výhledy na pás Kordiller a spoustu zasněžených vrcholků, řidič nám na jednom místě sám od sebe zastavil na vyhlídce. Málem jsme tam při focení zmrzli :-). Asi po hodině cesty z Copacabany jsme dorazili do úžiny San Pedro y Pablo (v mapě psáno jako úžina Tiquina), kde jsme opustili autobus, který najel na takový zchátralý vor a na něm odplul na druhý břeh. My dostali od Sandry lístky a přeplavili se na o něco maličko méně zchátralém motorovém člunu.

Miki si za 5 bol v přístavu koupil další „kolu“, prý mu nechutnala, ale nepřišla mi nijak strašná. Pak jsme nasedli do busu, který cestu přežil, a vyrazili do La Paz. Cesta utíkala, ale v La Paz byly zácpy, takže tam se to vleklo. Okna netěsnila a topení netopilo :-). Při sjezdu do dolní části La Paz jsme obkroužili město svahem po takovém obchvatu a měli nádherný výhled na osvícené město. A před hotelem byla nějaká náboženská akce – to zas bude noc…

Šipka Zpět na „Obsah“

4. 10. 2014 - Bolívie - La Paz, Chacaltaya

Vstávala jsem v 7:30, asi v 8:15 jsme šli na snídani a v 9:00 čekali připravení na recepci. Bus s průvodcem měl trošku zpoždění. Průvodce Oskar nás povozil po městě.

La Paz (ajmarsky Chuqiyapu nebo Chuki yawu) je město v Bolívii, s nadmořskou výškou 3640 m jde o nejvýše položené administrativní město světa. Má asi 850 tis. obyvatel. La Paz bylo založeno roku 1548 Alonsem de Mendozou jako Nuestra Señora de La Paz (Naše Paní Míru). Od roku 1899 je La Paz sídlem bolivijské vlády.

Nejdřív jsme jeli do nejbohatší části města, okolo domu prezidenta a pak k Valle de la Luna, které jsme sice přímo nenavštívili, ale viděli. Pak jsme jeli kolem fotbalového stadionu, který se kvůli nadmořské výšce moc nevyužívá, okolo repliky soch z naleziště Tiwanaku (Tiahuanaco) na vyhlídku Mirador Killi Killi, na náměstí s katedrálou (dokončena 1780, nebyla přístupná indiánům), prezidentským palácem a parlamentem s obrácenými hodinami a do koloniální uličky, ze které jsme sešli ke kostelu Iglesia de San Francisco (sv. Františka).

Pak jsme se přesunuli k dolní stanici červené kabinové lanovky, kterou otevřeli nedávno jako místní hromadnou dopravu. Morales Bolívijce trochu uplácí… Červená lanovka má 130 kabin, žlutá 189 a brzy bude otevřena zelená se 100 kabinami, už probíhá testovací provoz, aby se to stihlo do prezidentských voleb 12. října, na které jsou mimochodem taky všude upoutávky, ale Morales má výhru docela jistou, tak se ani kampaň nekoná. Červenou lanovkou jsme vyjeli nahoru. Cestou byla jedna mezistanice, pod námi krásný hřbitov a v dálce nám průvodce ukazoval Chacaltayu a Huyana Potosí. Nahoře jsem si dala hot dog s pitím (9 bol) a zase jsme sjeli dolů a vrátili se do hotelu.

Na dnešek byly na programu 3 fakultativní výlety, mezi nimi i Chacaltaya. Sandra se o té možnosti včera, když mluvila o dnešním programu, nezmínila, tak jsem se jí pak na hotelu zeptala. Trochu nám to rozmlouvala, že bude pršet a že cesta je zdlouhavá a nahoře nic moc není, nakonec jsme se dohodli, že když bude hezky, pojedou všichni, a když ne, zařídí to pro nás. Ráno jsem to říkala Ivě a Jirkovi, chtěli jet taky, a když se to začalo řešit v busu, přidali se další 4 (Petr a Andrea, Eva a Vlasta), nejela jen Jana a Romana s Jardou, ostatní jsou nemocní. Bylo nás tedy 8, tak nám sehnali 2 taxíky, řidiči dostali instrukce, u hotelu jsme se nalodili a vyrazili na cestu. S Ivou a Jirkou jsme jeli prvním taxíkem, ostatní ve druhém za námi. Trochu jsme nad La Paz bloudili, ale řidič se doptal. Většina cesty byla nezpevněná, dole prašná, úplně nahoře i se sněhem. Cestou ale nádherné výhledy na krajinu, hory i na La Paz.

Chacaltaya je 5.421 metrů vysoká hora ležící v pohoří Andy (Kordillery) nad bolívijským městem La Paz. Zdroje uvádějí rozličnou výšku, například 5.395, 5.420 nebo 5.486 metrů. Nacházel se zde ledovec starý asi 18.000 let, který sloužil jako lyžařské středisko. První lanový vlek zde byl postaven již roku 1939. Šlo o jediné lyžařské středisko v Bolívii, nejstarší středisko Jižní Ameriky, jediné středisko Jižní Ameriky mimo Argentinu a Chile, nejseverněji položené středisko v Jižní Americe, nejbližší středisko k rovníku a zároveň nejvýše položené lyžařské středisko na světě (leželo výše než je Everest Base Camp). Ledovec měl ještě v roce 1940 rozlohu 0.22 km2, do roku 1980 ztratil polovinu objemu a roku 2009 v důsledku El Niño, který přinesl vyšší teploty a menší srážky, roztály jeho poslední zbytky a bylo uzavřeno i lyžařské středisko. Pod vrcholem leží v nadmořské výšce astronomická observatoř, která zde byla vybudována roku 1946 a až do roku 2009 byla nejvýše položenou observatoří na zemi.

I když počasí nebylo dokonalé, byly cestou nádherné výhledy. Řidič nám dokoce zastavil a strčil nám do auta hrst sněhu :-). Nahoru jsme dorazili chvíli po 15:00 a udělali spoustu fotek, trochu to tam prolezli, omrkli horské chaty, pozůstatky vleku i bývalou sjezdovku, na které byly stopy lyží, ale na vrcholek jsme nešli, nebyl čas. Navíc svah byl docela prudký, po zimě ještě pokrytý sněhem, sestup by mohl být nebezpečný. Byl odtamtud nádherný výhled na Huyana Potosí. Byla domluvena pauza 45 minut, ale strávili jsme tam cca 30. I tak jsme ale byli nadšení, takže jsme řidiči dali navíc 10 dolarů (stálo to jinak 20 dolarů na osobu) za ochotu a trpělivost. Na okraji La Paz nám dokonce zastavil na vyhlídce, a i když neuměl slovo anglicky, ukazoval nám cestou výhledy na město i hory. Cestou taky párkrát na výmolech pěkně ničil auto a v La Paz přehlédnul jeden ležící práh, tak jsme si trochu poskočili. Dovezl nás až k hotelu a docela srdečně se s námi loučil.

Na Chacaltaye jsem si uvědomila, že jsem i přes tu divnou nemoc docela dobře zvládla aklimatizaci a v 5.300 m n. m. se mi dýchalo v podstatě srovnatelně s lyžováním v Alpách, dokonce jsem si tam na jeden menší kopeček na poslední chvíli před odjezdem vyběhla a v pohodě.

Z internetu vím, že se z La Paz na Chacaltayu jezdí v podstatě jednodenní výlety, kdy jsou nahoře 2 – 3 hodiny času. Z tohoto pohledu je mi líto, že jsme neměli čas a možnost vylézt na vrchol, a to ani ten bližší, kde se dřív lyžovalo. Umím si představit, že bych se tam jednou vrátila s lyžemi, dokonce mě to moc láká…

Na hotelu jsme si vyžádali mapku a šli se podívat na čarodějnický trh Mercado de las Brujas, kde se prodávaly různé bylinky, amulety, talismany, dokonce malé vysušené lamy. O kus dál už byly normální stánky a překvapivě s pevnými cenami, tak jsme tam za 40 boliviánů koupili dvoje vlněné ponožky, jedny dám mámě. Pak jsme se vrátili na hotel, dopsali část deníku a na 19:00 vyrazili na recepci. Cestou jsme na schodech potkali jeden pár, holka seděla na schodech a zřejmě se pokoušela zablokovat ukradenou platební kartu.

Z hotelu nás vyrazilo 9 – všichni výletníci na Chacaltayu a Sandra. Venku zase probíhaly oslavy a byl tam pěkný chaos. Zapadli jsme do kubánské restaurace nedaleko hotelu. Dvě jídla (hovězí, rýže, cukrová třtina a společný zeleninový salát), pivo, Cola a čaj stály 128 boliviánů (jídla 45 a 50), se „spropitným“ 130. Do hotelu jsme dorazili samostatně asi ve 21:00, ostatní tam zůstali. Přebalila jsem si zavazadla, dala sprchu, dopsala deník a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

5. 10. 2014 - Bolívie a Argentina - Přelet

Oproti předchozí noci byl venku docela klid, ohňostroj 1× za hodinu až do půlnoci se už naštěstí nekonal. I tak ale ráno za moc nestálo, vstávali jsme už ve 2:30. Po snídani jsme se sešli v recepci a počkali na autobus, který přijel asi ve 4:00, a vyrazili jsme na letiště.

Nad La Paz byl obrovský mrak, který nádherně vyplňoval celé údolí. Jak jsme po úbočí stoupali k letišti, dostali jsme se až nad něj. Nedaleko letiště jsme viděli chlápka jenom v trenýrkách, řidič říkal, že ho asi přepadli, že je to nová technika vzít oběti úplně všechno.

Na letišti nás čekala spousta místní byrokracie – odbavení s vyplněním dvou formulářů, dvě kontroly palubních vstupenek, imigrační, ruční kontrola zavazadel a klasická security, kde nám ale zase nechali vodu. Na druhou stranu jsme nikde moc nečekali, ani před nástupem do letadla. Mikiho jsem pustila na své místo k oknu (20F), je to lepší, než mít před sebou neustále jeho hlavu :-). Start byl kvůli nadmořské výšce dlouhý, vzlétali jsme při 360 km/h, obvyklá je prý rychlost 240 km/h.

Po vzletu byly vidět hory kolem La Paz a sotva nám dovolili se odpoutat, přesedla jsem si na volné místo vedle Ivy a Jirky, kteří seděli na levé straně letadla a měli mnohem hezčí výhled. Po chvíli jsem se vrátila na své místo. K jídlu jsme dostali malou plněnou housku a bonbónek, já si dala k pití čaj. Od včerejšího večera totiž skoro nemluvím, ale jenom sípu… Let trval asi hodinu.

Do Santa Cruz jsme dorazili asi v 7:15 a odlétali až v 11:00. Čas jsem vyplnila dopsáním deníku, svačinou, čtením. Docela to uteklo.

Do druhého letadla jsme nastupovali se zpožděním, měli jsme odletět v 11:00, ale tou dobou jsme teprve nastupovali. Letadlo je menší, než to první, a i když máme stejná místa, sedíme jen jednu řadu od konce. Cestou jsme vyplnili celní prohlášení a dostali jídlo – dvoupatrový sendvič, ovocný salát a puding. K pití jsem měla nejdřív Coca Colu, ale Miki měl suprové naprosto přeslazené jakokafe s mlékem, tak jsem si dala taky. Pak jsem si začala číst, ale byla jsem tak unavená, že jsem nakonec usnula a spala skoro celou cestu, venku stejně nebylo nic vidět. Při přistání byly turbulence, asi 2 menší propady a mraky až nad zemí, takže jsme z mraku rovnou přistáli.

Imigrační bylo v pohodě, kufry dorazily tak nějak v pořádku – prý se na přestupu občas vykrádají. Celní deklaraci nikdo nechtěl. Sandra pak řešila s Petrem jeho rozbitý zámek na kufru, tak jsme nabrali další zpoždění cca 1 hodinu. Venku ale stejně děsně prší, tak bychom nikam nešli. Na letišti odůvodnili poškozený zámek protidrogovou kontrolou, Petr prý převážel kokový čaj, takže si za to v podstatě mohl sám, ale jestli čaj našli a sebrali mu ho, to už nevíme. Na druhou stranu Petr měl na kufru zámek TSA. Pokud by ho neměl, bylo by zničení zámku v pořádku, ale k zámku TSA mají mít na letišti univerzální klíč s možností otevřít zámek bez jeho poškození. Po provedení prohlídky se pak zámek má zase zamknout. Třeba při cestě do USA je to jediná možnost, jak kufr zamknout, a pokud to není TSA zámek, tak má kufr zůstat odemčený, s čímž pak zas má problém pojišťovna… O provedení jakékoli prohlídky se má cestující vždy dozvědět ze zprávy, kterou mu v kufru zaměstnanci zanechají, ale Petr tam žádnou neměl. Vítejte v Argentině :-). Sandře s Petrem se podařilo na letišti získat nějaké potvrzení, takže Petr bude moct po návratu podat reklamaci.

Pak jsme se nalodili do autobusu a vyrazili do hotelu. Cesta trvala asi půl hodiny. Jsme v hotelu Bristol v pokoji 503. Jen jsme se ubytovali, já se osprchovala, převlékla, dopsala kus deníku a na 19:00 jsme vyrazili na recepci. Nejdřív si nás z 5. patra přivolala nahoru Andrea, pak jsme cestou dolů nabrali Martina s Petrem a mezitím si nás nahoru přivolala Hanka s Janou. Ve výtahu pro 5 nás dolů dorazilo 7, prostě boží výtah :-).

Z hotelu jsme hromadně vyrazili do restaurace. Na uvítanou jsme dostali panáka likéru mos… K jídlu jsem si dala Bife de Lomo (biftek ze svíčkové) za 130 a Miki Bife de Chorizo za 115. K pití nám Martin objednal bílé víno na oslavu jeho předvčerejších narozenin, jinak jsem pila Pepsi Colu. Miki si dal pivo Quilmes za 40. Celkem i se servisem/couvertem to vyšlo na 347, platili jsme 350. Miki dostal obrovskou flákotu masa s prorostlým okrajem, ale já naprosto libový a obří biftek přes celý talíř a pár centimetrů vysoký, mírně krvavý, dělaný na grilu. Byla to naprostá lahoda. Kluci si ze mě utahovali, asi jsem je nakonec trochu překvapila, protože jsem to zdolala fakt celé. Samotnou mě to překvapilo, ale ani to nebyla taková hrůza, bylo to fakt vynikající, lepší steak jsem nikdy neměla. Miki měl ode mě asi 3 kousky na ochutnání, ale já v zápalu boje to jeho úplně zapomněla ochutnat. Kluci nabízeli dezert, odmítla jsem, ale asi bych to dala, neuvěřitelné :-). Jinak byla u stolu docela sranda, Mikimu se po dvou skleničkách vína a jednom pivu (a možná měl ten likér) zauzloval jazyk :-). U stolu jsem ale byla trochu navíc, nemoc se mi přemístila na hlasivky a já nemůžu skoro vůbec mluvit. A k tomu se mi začal dělat opar, už to mám skoro komplet. Na pokoj jsme vyrazili po složitém placení (každý svou útratu) a nákupu vody a jedné „sušenky“ od Milky (12 + 8 = 20). Umýt vlasy, dopsat deník a spát…

Šipka Zpět na „Obsah“

6. 10. 2014 - Uruguay - Colónia del Sacramento

Budík jsem měla na 6:20 a od 6:50 měla být připravená improvizovaná snídaně. Nakonec byla skoro v plném rozsahu, ale zas nebyl čas, u hotelu už na nás čekaly 4 taxíky, které nás odvezly do přístavu. Tam jsme si v trafice koupili 2 pohledy a hromadně se „odbavili“, což je akce srovnatelná s letištěm – je potřeba pas, elektronická jízdenka, mají tam váhu i pás na kufry. Dostali jsme palubní vstupenky, zavazadla poslali rentgenem (pepřový sprej nikomu nevadil), sami prošli letmou kontrolou a vystáli frontu na nalodění.

Na lodi to vypadalo na vstupu jako na letišti (obchody duty free), v různých „místnostech“ zas jak v letadle, dokonce i instrukce k záchranné vestě nám pustili. Miki mi tam za 25 pesos koupil čaj, který jsem na hotelu nestihla vypít, a pojedla jsem 2 kousky takové bábovky z hotelu, které jsem tam pro změnu nestihla sníst. Pak jsem usnula, už jsem z toho cestování docela unavená.

Po vylodění už po nás nikdo nic nechtěl, imigrační bylo oboje v Argentině (2 lidi na jedné přepážce), tak jsme rovnou vyrazili do města.

Colonia del Sacramento je nejstarší město Uruguaye, bylo založeno roku 1680 Portugalci. Leží na břehu řeky Río de la Plata a má něco přes 20 tis. obyvatel. Roku 1995 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Do města jsme šli pěšky, byl to kousíček, paradoxně taxikáři tvrdí, že se to nedá a je to na 45 minut, reálně ale k hradbám tak 5 :-). Do historické části města jsme prošli branou v hradbách, ke které vede dokonce padací most. Podél hlavního náměstí jsme došli ke zřícenině kláštera sv. Františka z roku 1694, který v roce 1704 vyhořel. V roce 1845 nad ním začala výstavba majáku (dokončen 1857).

Pokračovali jsme ulicemi Del Comercio, přes náměstí Plazoleta San Martin a uličkami De Santa Rita a De San Jose ke kostelu/bazilice „sv. Svátosti“ (Santísimo Sacramento). Interiér je strohý, nezdobený. Na několika místech jsou přiznané zbytky původní portugalské stavby (na štítu psali letopočet 1731 – 1735), dominantní je hlavně neomítnutý sloup u vstupu.

Cestou jsme viděli spoustu nádherných uliček a domů ve středomořském stylu – je tu dobře vidět, kdo město postavil. Skrz uličky byl často výhled na řeku Rio de la Plata. Cestou jsem hodně fotila nejen uličky, ale i různá zákoutí a detaily, bylo toho tam všude plno. Taky jsme si udělali zastávku v pěkném obchůdku se suvenýry, kde jsme si koupili magnetek/obrázek na poličku a mámě malovaný hrneček. Všude se dá platit dolarama, paní prodavačka nám to spočítala na 13 USD.

Pak jsme společně zašli do restaurace naproti bazilice, kde měli za 19 USD menu s možností výběru – dala jsem si zeleninový salát a rybu s dýňovou kaší. K tomu 2× Coca Colu + jednu Miki a celé to vyšlo na 47 USD, včetně spropitného pak na 50 USD. Samotná restaurace byla uvnitř neuvěřitelně barevná, venku pak doplněná třeba o stará auta, ve kterých bylo možné poobědvat nebo která sloužila jako květináč. Během oběda tam začala nevtíravá a pěkná hudební produkce.

Po jídle jsme si dali rozchod. Spolu s Ivou a Jirkou jsme zamířili do půjčovny Thrifty, že se po vlastní ose povozíme po okolí.

V půjčovně měli na půjčení kola, skútry, ale hlavně buginy/golfové vozíky. Mají registrační značku, takže se s nimi může na silnici a po městě jich jezdí fúra. Na půjčení je logicky potřeba řidičák, který jsem měla u sebe, protože jsem ho jednak zapomněla nechat v práci a druhak jsem ho po včerejším přeletu nepřendala z batohu do kufru. U půjčovny jsme zjistili, že se s buginou nesmí na 2 velké silnice, z nichž na jednu směrem na sever jsme chtěli, takže Iva s Jirkou se rozhodli vyrazit na procházku centrem, a my prostě jenom jezdit. V půjčovně jsme domluvili půjčení elektrického vozíku na 1 hodinu, předložila jsem řidičák, platební kartu pro krytí případných škod a zaplatila 18 USD. Dostali jsme mapku s vyznačenými body zájmu a třemi doporučenými trasami. Z ní jsme zjistili, že na tu velkou silnici na sever můžeme, bohužel Iva s Jirkou už byli pryč. Pak jsem dostala klíčky a školení. Není tam v podstatě co ovládat, má to volant, plyn, brzdu (s parkovanou), pod volantem páčku blinkrů a zepředu na sedačkách přepínač dopředu/dozadu. Pak už jen levé zrcátko, 4 držáky na kelímky a nějaké úložné prostory.

Od půjčovny jsem vyrazila v podstatě rovnou na tu hlavní, po které jsme jeli podél pobřeží. Jelo to maximálně 25 km/h, asi už byla v háji baterka. I tak jsem ale časem dojela turistický autobus, který jel takových vyhlídkových 20 km/h. I když silnice je čtyřproudá, předjíždění nepřipadalo v úvahu a čuchat výfukové zplodiny taky ne, tak jsem z hlavní uhnula a mezi obytnými domky dojela k muzeu vraku lodi a pak na velký kruhový objezd s nějakým polorozbořeným amfiteátrem (aréna Real de San Carlos). Kousek cesty pak řídil Miki a před hlavní jsme se zase vyměnili. Zaparkovala jsem na parkovišti u pláže a šli jsme se na pláž podívat. Trochu jsme se prošli, zkusili vodu, nabrali písek, sebrali pár mušlí a natočili na parkovišti video jízdy s vozíkem. Pak jsme se podél pobřeží a pláží vrátili do historického centra města. Při hledání půjčovny jsme si to tam ještě trochu projeli. Najela jsem do jedné totálně kamenité uličky, tak jsem z ní frajersky vycouvala :-). A u půjčovny jsem zacouvala na konec řady ostatních vozíků.

Rozhodli jsme se ve zbytku času projít pár uliček a udělat nějaké fotky. Velmi brzy jsme si ale všimli lidí na ochozu majáku a zamířili tam. Vstup jsme platili argentinskými pesos, stálo to 18, resp. pro oba 36. Výhled shora byl krásný – jak na staré město, tak na řeku a v dálce asi i na Buenos Aires. Miki pak usoudil, že už musíme jít, takže od majáku jsme zamířili do přístavu. Cestou jsme ještě hodně fotili, udělali si i pár společných fotek u městské brány a šli do přístavu. V podstatě až u něj jsme zjistili, že to Miki popletl a máme ještě půl hodiny. Plány už jsme ale neměnili, došli do přístavu, koupili baterky, došli na WC, trochu se zcivilizovali, pojedli Milka Mousse a čekali na ostatní, se kterými jsme pokecali – hlavním tématem byly vozíky, které měly půjčené ještě minimálně 3 další „skupiny“.

Na vydání nové palubní vstupenky se používala ta z rána a já jí nemohla najít. Naštěstí stačila elektronická jízdenka. Ranní palubní vstupenku jsem našla o chvíli později při čekání na imigrační v kapse u bundy, kterou jsem po příjezdu strčila na dno batohu a ani si nevzpomněla, že bylo ráno chladno.

Na imigračním jsem se dostala k jiné přepážce, kde mě nejprve zpovídala Uruguajka jestli „Republica Checa“ a jestli mluvím anglicky a pak Argentinec chtěl vědět jméno hotelu a to jsem mu musela dát opsat z karty od pokoje. Než odbavili mě, stihli vedlejší přepážkou projít v podstatě všichni naši.

Hned potom jsme se nalodili. Usadili jsme se na stejná místa, jako ráno. Většinu cesty jsem prospala. Až těsně před připlutím do přístavu jsem šla udělat pár fotek. Po vylodění jsme sehnali taxíky, které nás odvezly do hotelu. Petrovi jsme pak za 22 USD dali našich 300 pesos, pořád nám ty peníze zbývají.

S Ivou a Jirkou jsme potom vyrazili na podvečerní hlavní třídu. Koupili jsme si velkou vodu, sendvič k večeři, plechovku jakési zelené Coca Coly Life (se stévií) a od Milky „Mousse“. Když se začalo stmívat, odešel Jirka sám do hotelu. Taky už se mi venku nelíbilo, tak jsme ho brzy následovali. Sprcha, vyprat trička, dopsat deník a spát :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

7. 10. 2014 - Argentina - Buenos Aires

Budíka jsem měla na 7:45, na 8:30 jsme šli na snídani a v 9:00 byl sraz na recepci. Naskládali jsme se do malého autobusku a po dvou nocích strávených na území Argentiny konečně vyrazili na prohlídku Buenos Aires.

Buenos Aires je hlavní město Argentiny, má asi 3 mil. obyvatel. Bylo založeno počátkem 16. století jako Puerto de Nuestra Señora Santa María del Buen Aire (Přístav naší Nejsvětější Panny Marie dobrého větru), v důsledku neshod s domorodými indiány bylo opuštěno a vypáleno, ale po roce 1580 bylo obnoveno. Roku 1776 se stalo hlavním městem španělského místokrálovství Río de la Plata, od roku 1816 mělo status hlavního města Spojených provincií La Platy, v roce 1826 se stalo hlavním městem Argentinské konfederace a v roce 1880 se stalo hlavním městem nově vzniknuvší samostatné Argentiny.

Začali jsme u budovy kongresu (Congreso Nacional), kterou máme nejblíž k hotelu. Její výstavba proběhla v letech 1902 – 1948 a údajně mu byl předlohou Bílý dům. Ve skutečnosti se mu vůbec nepodobá, to spíš Capitolu ve Washingtonu DC nebo Sacre Coeur v Paříži. Trochu jsme si to tam prošli a pokračovali dál.

Zastavili jsme v Parku národů, kde je taková „socha“ květiny, která se dříve dokonce uměla otevírat a zavírat.

Pak jsme projeli bohatší částí města, která je plná parků a zahrad, a proto se jí přezdívá „plíce Buenos Aires“. Všude cestou jsme viděli spoustu sportovců a „venčičů“ psů, někteří jich měli k deseti. Dojeli jsme ke hřbitovu Recoleta, před nímž stojí největší argentinský fíkus, starý je ale asi jen 200 let.

Prohlédli jsme si nejstarší hřbitov Recoleta, je na něm pohřbeno několik argentinských prezidentů a Eva (Evita) Perón. Je nádherný, je na něm plno krásných zákoutí. Ze hřbitova jsme jeli k budově velvyslanectví České republiky. Pak jsme se zastavili v knihkupectví, které bylo zřízeno v budově bývalého divadla. Na bývalém pódiu byla jakási kavárna, v původním hledišti spousta knih. A využili i původní balkónky a lóže. Našli jsme tam pár knih od českých autorů a také španělského průvodce po Praze.

Potom jsme se přesunuli na náměstí s prezidentským palácem. Trochu jsme si to tam prošli, dalo se jít skoro až k němu. Před palácem je pěkný park a vedle paláce národní banka. Na opačném konci náměstí stojí metropolitní katedrála. Jde už o sedmou stavbu na tomto místě, předchozí svatostánky byly různě zničené. Uvnitř se nachází hrobka sv. Martina střežená dvěma vojáky, obraz sv. Jana Nepomuckého atypicky bez atributů, které znám – bez hvězd kolem hlavy, bez knihy i bez kříže. Viděli jsme spoustu sošek včetně Niño Jesús de Praga – Pražského Jezulátka.

Když šli všichni na kafe do kavárny, vyrazili jsme zpátky a v malém obchůdku ve vstupu do katedrály jsme za 1 peso koupili 2 svaté obrázky Pražského Jezulátka – jeden si dáme na poličku a druhý babičce.

U kavárny jsme pak počkali na ostatní. Okolo šla nějaká Argentinka a ptala se Mikiho na cestu. Vysvětlil jí, že je turista a ona se hrozně divila, že není Argentinec :-).

Pak jsme se hromadně přesunuli do čtvrti La Boca. Společně jsme prošli tu nejznámější uličku Caminito a s Ivou a Jirkou pak při rozchodu i dvě vedlejší. Dál jsem jít odmítla, měla jsem dost informací o (ne)bezpečnosti této čtvrti. V jednom stánku jsme si koupili trojrozměrný papírový modýlek Caminita. Je to kýč z vlnité lepenky, ale na poličku asi lepší, než ten obrázek Jezulátka. V kryté tržnici si pak Miki vybral tři „Dulce de Leche“ (ve skutečnosti jde o tzv. alfajor, Dulce de Leche je jakýsi krém ze slazeného mléka, který se používá jako náplň), což jsou místní sladkosti. Ten nejlepší byl za 10 pesos a ty dva další asi měly být dva za 5 pesos, ale počítala jsem 5 za jeden kus, tak jsme platili 20 pesos. Nenapadlo mě, že máme dostat něco zpátky a Miki to nechal být, když už jsem byla na odchodu.

Pak jsme mrkli na přilehlý záliv/přístav s vodou tak špinavou, že by se po ní dalo chodit. Usadili jsme se na lavičku na místě srazu a sledovali hemžení v Caminitu – tanečníky tanga netančící a marně shánějící diváky nebo alespoň zájemce o fotku, policisty v neprůstřelných vestách kontrolující zaparkovaná auta a pohledem lustrující všechny okolo, i taxíkového naháněče s jednou nohou.

Z místa srazu jsme pak pokračovali dál busem. Projeli jsme okolo místní favely (slumu), která je od Caminita vzdálena jen pár set metrů, takže kdo by se nebezpečnosti čtvrti La Boca divil…

Bus nás odvezl do bývalého nejstaršího přístavu, kde jsou ve starých docích různé restaurace a asi i loftové byty. Zapadli jsme do restaurace Gourmet Porteño, kde mají za 185 peso bufet ve stylu all-you-can-eat. Začala jsem předkrmem, měli tam rolky z lososa, obrovské krevety (takových 15 cm dlouhé, naše „tygří“ jsou proti tomu jednohubky) a plněné avokádo – půlku slupky z avokáda plněnou avokádovou pastou. A spoustu dalšího, ale kam by se to do mě vešlo… V dalším kole jsme si dali bifteky. Mikiho první nebyl krvavý, jak si přál, ale dobře propečený. Druhý měl v podstatě stejný, jen o něco tučnější. Já měla jen jeden, zato jsem dostala fakt velký. Na druhou stranu hodně tučný, měl takový velký tlustý okraj jako ten, který měl Miki předevčírem. Uvnitř byl šťavnatý, při troše fantazie by se dalo říct, že dokonce krvavý, takže jsem Mikimu dala kus toho svého a vzala si kus jeho, ale musím říct, že krvavé bifteky tu teda neumí. Pak jsem šla pro sushi, kde už Miki dostával své lososové a Jirka vybíral. Zkusila jsem přeložit nabídku a domluvili jsme se, že se podělíme půl na půl, takže jsem pro sebe vzala lososové a pro Jirku krevetové. Ivu s Jirkou jsme učili jíst hůlkami, docela jim to šlo :-). Pak už byl čas na dezert. Dala jsem si 4 maličké dortíky na pár soust, a pudink ve skleničce, ale všechno to bylo tak strašně syté a sladké, že i když jsem měla na sladké chuť, nedokázala jsem to dojíst. Platili jsme 2× 185 peso za jídlo a 65 za pivo a 32 za Colu, celkem 467, se spropitným 480.

Z restaurace jsme vyrazili podél vody až k „mostu tanga“, nedaleko něhož leží prezidentský palác. Tam jsme se dali vlevo, kolmo k přístavu, a uličkami na jistotu došli na hlavní třídu k obelisku. Zatímco mně stačil jeden pohled do mapy a věděla jsem, kudy jít, Miki s Ivou a Jirkou občas vymýšleli „zlepšováky“, takže jsme nešli nejkratší cestou.

Vylezli jsme na hlavní třídě u obelisku, který tu byl postaven při příležitosti výročí založení města. Z dálky všichni říkali, že od něj je hotel doprava, já, že doleva. Většina rozhodla přejít na druhý chodník a pak jsme se museli vracet… ;-)

Na pokoji jsem si dala sprchu, přeprala jedno tričko, dopsala deník a vše připravila na zítřejší přelet, který je složitější na logistiku, protože z letiště nejedeme do hotelu, ale k vodopádům. Miki šel spolu s Ivou do jedné uličky, kde se po večerech tancuje tango. Vrátil se ale docela brzo, protože prý se vybíraly peníze a oni u sebe nic neměli, z bezpečnostních důvodů nechali všechno v hotelu. Napoprvé prý tu trapárnu s vybíráním odměny zvládli, ale pak už se rozhodli radši odejít :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

8. 10. 2014 - Argentina - Přelet, Parque Nacional Iguazú

Budík jsme měli na 5:45, oblékli jsme se, spáchali hygienu, dobalili, zabalili kufry do fólie a přesunuli se na recepci, kde jsme měli v zasedací místnosti připravenou snídani – čaj, kafe a každý krabičku s toustem a dva kousky takové bábovky. Většinu jsme snědli, naložili věci do autobusu a vyrazili na nedaleké letiště. Cesta nám trvala jen chvilku, maximálně 15 minut.

Postavili jsme se do fronty a Sandra nám rozdala palubní vstupenky. Sedím na 3B mezi Sandrou (3A) a Jirkou (3C), přes uličku je Iva (3J), Martin (3K) a Petr (3L). Miki sedí až na 26B, celou dobu jsme si z něj dělali legraci, že je to už taková ta ulička u záchodů se sklápěcími sedačkami pro letušky, a že po nástupu do letadla nafasuje kýbl a hadr :-). Z letiště byl krásný výhled na město a při vzletu bylo taky pěkně vidět.

Naše třetí řada byla poslední řadou business class, takže jsme měli o dost víc místa na nohy. K jídlu jsme dostali krabičku, ve které byl sáček sýrových krekrů, sušenka plněná pomerančovým krémem a malá alfajor. Sandra nám okolo sedícím vyměnila cestou boliviány na dolary. Za 272 bolivíánů jsem dostala 39 USD. Pak jsem si vyndala věci, že si dopíšu deník, ale ten zaujal Sandru a překvapivě i Jirku a jeho prostřednictvím Ivu, všichni si ho chtěli prohlédnout a zajímalo je, jak to dělám. Mám radost, že se to někomu líbí a někoho to zajímá :-).

Při přistání měly být vidět vodopády, ale na levé straně nebyly. Ptali jsme se Petra, který seděl u druhého okénka a prý je taky neviděl. Nicméně tam byly, Mikimu se povedlo je nějak cvaknout. Z letadla jsme šli do příletové haly pěšky. Za vyzvednutím kufrů už na nás čekal náš místní průvodce Cesar Sosa. Těžce „americký“, hyperaktivní, nicméně fajn. Trochu jsme se převlékli, přendali pár věcí a čekali na dva busy. Do jednoho jsme nastoupili a vyrazili k vodopádům. Kufry jsme tam nechali, mají být naloženy do druhého auta a odvezeny rovnou do Brazílie.

Z letiště k vodopádům je to kousíček. V autě jsme nechali nepromokavé bundy a další věci. Sandra vyrazila pro lístky a šlo se do parku. Průvodce nám na mapkách ukazoval cestu a různé zajímavosti, rostliny, stromy, velké mravence, motýly, ptáky a pár plazů. Dozvěděli jsme se, že park byl založen roku 1934, v roce 2011 se vodopády staly novým divem světa. V minulosti byly 2x skoro vyschlé, viděli jsme fotku – prý na to stačí jen 3 měsíce bez deště. Je tu asi 270 vodopádů, podle množství vody to může být méně, i více, 23 vodopádů je pojmenovaných. Nejprve jsme od vstupu došli do střední části parku. Vláčkem jsme nejeli, protože jezdí k lávkám vedoucím k Ďáblovu chřtánu a tam se teď jít nedá, protože nedávná povodeň lávky zničila.

Iguaçu (Iguacú, španělsky Cataratas del Iguazú, portugalsky Cataratas do Iguaçu) jsou největší vodopády na Zemi. Leží na řece Iguaçu na hranici mezi Argentinou a Brazílií. Hrana vodopádu je dlouhá asi 2,7 km, vodopády jsou vysoké asi 70 metrů a v období dešťů je průtok asi 6500 m3/s, v období sucha asi 300 m3/s. Sestávají asi z 270 jednotlivých vodopádů, z nichž největší je tzv. Ďáblův chřtán. Vodopády jsou obklopeny národními parky – argentinským Parque Nacional Iguazú a brazilským Parque Nacional do Iguaçu. Vodopády i oba parky jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

Šli jsme tedy na Horní stezku (Upper Trail), ze které byly úžasné výhledy na celou stěnu, některé naprosto dechberoucí. Pak jsme si dali pauzu na oběd. Za 60 pesos jsem si dala sendvič Primavera se sýrem, salámem, rajčetem, salátem… Miki si za 7 USD dal hamburger a Colu. Zbylo nám 12 pesos, za které jsme si koupili jeden pohled. Pak jsme zaplatili jízdenky na loď – 16 USD na osobu a neměli na vrácení na stovku, asi se těch stodolarovek nezbavíme.

Po obědě jsme vyrazili na Dolní stezku (Lower Circuit). Šli jsme s Cesarem, který nás instruoval. Zastavili jsme se na několika vyhlídkách a pak sestoupili dolů k řece. Nejdřív jsme mohli na takovou lávku, kam hodně cákalo, tam už jsme měli na sobě pláštěnky. Pak jsme sešli k vodě a podél ní došli až k lodím. Dostali jsme obaly na věci a plovací vesty. Na lodi na nás nezbyla dobrá místa, nastupovali jsme úplně poslední. Nakonec to ale nevadilo. Nejprve nás odvezli na pokoukání k vodopádům Salto/Tres Mosqueteros. Pak do druhé větve řeky – dojeli jsme tam fakt rychle, nejdřív koukali z dálky a pak nás popovezli blíž k vodě, tam už jsme byli docela mokří. Já díky pláštěnce a goretexovým botám OK, ale lidi kolem tak na plavky… Na koukání po vodopádech to moc není, ale pro tu srandu…

Pak jsme kolem „Dvou sester“ došli k restauraci, kde čekali ostatní. Během prohlídky jsme snědli první alfajor – bílou.

Pak jsme společně došli ke zdejšímu nejstaršímu hotelu, kde na nás na parkovišti čekal autobusek. Naskládali jsme se dovnitř a vyrazili na hranice. Nikdo po nás nechtěl, abychom vystoupili, průvodce tam odnesl naše pasy a všechno se vyřídilo, aniž by nás někdo vůbec viděl. Pak jsme popojeli k brazilské hranici přes most přes řeku Iguazú a tam se situace opakovala, dokonce za nás sami vyplnili naše imigrační karty. Pak jsme se přesunuli do nedalekého městečka Foz do Iguaçú.

Ubytovali jsme se v hotelu Nadai, který je čtyřhvězdičkový a má svůj vlastní bazén. I když už bylo po setmění, oblékli jsme plavky a vyrazili, byli jsme tam z naší skupiny první. Postupně přišli další, někteří jen „na čumendu“. Rozhodli jsme se užít si to, když teda po tom všem vláčení po všech čertech máme relax, a objednali jsme si u hotelového baru Coca Colu (4 real) a sendvič (12 real). Když jsme pokecali s ostatníma a začala nám být zima, zamířili jsme na pokoj.

Na pokoji jsme si dali sprchu, trochu se zcivilizovali, dopsali deníky, zazálohovali fotky, pojedli Milka Mousse (obdoba alfajor) a z pokojového baru si dali Coca Colu a Miki zkusi Guaraná Antarktica. Miki docela brzo usnul, ale já než jsem dopsala deník a připravila všechno na zítra, byla půlnoc…

Šipka Zpět na „Obsah“

9. 10. 2014 - Brazílie - Parque des Aves, Parque Nacional do Iguaçu

Budík mě probudil v 7:45, Miki už byl vzhůru. Připravili jsme se a se všemi věcmi vyrazili na snídani, která byla naprosto super. V 9:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili. Nejdřív jsme zastavili v obchodě se suvenýry Três Fronteiras, kde byla taky směnárna. Vyměnili jsme 200 USD. A v obchodě jsem si za 2,80 real koupila lžičku na koření.

Pak jsme mrkli do malinké přilehlé soukromé ZOO, kde bylo několik papoušků, a přesunuli jsme se k odletům helikoptér. Tam jsme se dozvěděli rozložení sedaček. Vrtulník je potřeba vyvážit, takže pasažéři jsou usazováni podle hmotnosti a někteří v podstatě nemají šanci vidět ven, pokud je někdo tlustý, bude sedět uprostřed a pokud je zároveň malý, musel by dost natahovat krk. Ostatní to moc neřešili a nakoupili letenky, ale my jsme už loni vyhodili 190 USD/os. za „let kolem Everestu“, tak jsme si to rozmysleli a ušetřili 120 USD/os. Iva s Jirkou měli podobnou zkušenost z USA, takže jsme spolu s nimi vyrazili do Parque das Aves, ptačího parku.

Vstup stál 12 USD na osobu, taky ne málo. Měli jsme na to cca 1 hodinu, reálně je to tedy tak na půlden. Viděli jsme fůru papoušků, nějaké motýly, krokodýly, želvy, hady a dokonce kolibříka. Všude byla taky super příroda, krásný prales, lijány, tropické rostliny, orchideje nebo bromélie. Moc se mi tam líbilo.

V 11:15 jsme měli sraz u autobusu. Lidem se let vrtulníkem nad vodopády líbil, ale žádné hollywoodské úsměvy jsem neviděla. Sandra prý seděla uprostřed a viděla krásně, ale později jsme přes rameno viděli Janiny fotky a měla jich jen pár, v podstatě na každé fotce měla nějaký kus vrtulníku a všechno dost z dálky. Mrzí mě to, protože třeba Niagarské vodopády shora byly úžasné, takže Iguazú by byly zřejmě dechberoucí, ale obávám se, že bych beztak prd viděla. Navíc když Sandra seděla uprostřed, kde bych byla já, není jisté – Miki tipoval, že mám na okýnko větší šanci…

Pak jsme se autobusem přesunuli asi tak o 500 metrů ke vstupu do brazilské části vodopádů. U vstupu jsme si koupili citronovou limonádu za 5 real a autobus nás pak odvezl ke stezce k Ďáblovu chřtánu. Na trase bylo několik vyhlídek, ze kterých byly krásné výhledy na protější argentinskou část vodopádů. Bylo to zas něco jiného než včera. Panorama vodopádů bylo mnohem hezčí, ale všechno bylo tak nějak dál, včera ty chodníčky vedly přímo nad vodopády nebo kolem nich. Na konci stezky ale vybíhala dlouhá lávka pod horním patrem Ďáblova chřtánu, takže jsme se tam nechali trochu zmáčet. A svůj díl schytal i foťák, i když zdaleka ne tolik, jako včera na lodi ten druhý. Cestou jsme zase viděli nějaké nosály a spoustu motýlů.

Na další vyhlídkové plošině už jsme stáli přímo vedle Ďáblova chřtánu. Pak jsme vyjeli výtahem na horní plošinu. Ani jeden „panoramatický výtah“ nejezdil, a to mají dva, takže nás nahoru vyvezli servisním. Z horní plošiny byl výhled do části Ďáblova chřtánu dolů, stáli jsme tam v podstatě na úrovni řeky. Pak jsme došli na „náměstíčko“ s obchody a restauracemi. V jednom „fast foodu“ jsme si dali občerstvení – já jeden sendvič a Miki Colu. Miki mi kus bagetky ukousnul, já mu vypila asi čtvrtinu pití. Pak jsme se mrkli po okolí, ze břehu byly vidět argentinské lávky k Ďáblovu chřtánu, které poškodila povodeň, a ve 14:50 se zase sešli a šli společně na autobus.

Nasedli jsme do horní polootevřené části a na radu průvodce na levou stranu. Ze začátku byly ještě mezi stromy vidět vodopády. Zbytek cesty jsme zase hledali tukany a opice, ale nic jsme neviděli. Na hotelu jsem si bleskově utáhla podprsenku od plavek, která se mi nějak vytáhla, budu si muset koupit nové plavky, a šli jsme k bazénu. Oba jsme se docela dlouho koupali a pak slovo dalo slovo a domluvili jsme se s Martinem, že se sejdeme za 15 minut na recepci.

Pak jsme společně vyrazili do nedalekého nákupního centra. Nejdřív jsme šli do food courtu na jídlo, dala jsem si 15 kousků sushi na váhu a i s Colou to stálo 16,99 real, Miki si dal hamburger a pivo za 26,50 real – měli problém mu to pivo namarkovat, tak má na účtence různé drobné položky, aby se dostali na správnou částku. Pak jsme se zakecali o financích a Martin pak vyrazil nakupovat a my dolů do supermarketu, kde jsme koupili spoustu pití a domů balení brazilské kávy.

Cestou na hotel si nás nikdo nevšímal, už se stmívalo a ověšení igelitkami jsme vypadali jako domorodci.

Na pokoji jsem si dala sprchu a Miki mezitím došel na recepci zaplatit naší hotelovou konzumaci – 3× pití a 1× sendvič vyšlo na 24 real. Pak jsme dopsali deníky, přebalili zavazadla na zítřejší přelet a následnou tour městem a šli spát.

Během večera jsem snědla alfajor, kterou jsme ráno každý dostal jako dárek od našeho průvodce (včera po příletu nám každému dal láhev vody).

Šipka Zpět na „Obsah“

10. 10. 2014 - Brazílie - Přelet, Corcovado, Rio de Janeiro, Copacabana

Budíka jsme měli na 2:30 a asi na 3:30 jsme sjeli se všemi věcmi do recepce, kde jsme měli takovou improvizovanou snídani. Na letišti jsme byli už v 4:10, ale letělo nám to až v 6:50. Zase jsme každý seděl někde jinde, já 1B, Miki 10F. Cestou jsme nedostali vůbec žádné občerstvení, protože GOL jsou nízkonákladovky. Bohužel nám to dopředu nikdo neřekl a všechny peníze jsem u sebe měla já, takže kdyby Miki něco chtěl, měl by asi smůlu. Na 1A seděl takový mladík, asi student, zkoumal tam papír s nějakými logaritmy a zbytek cesty prospal. Při vystupování z letadla tam nechal svůj iPhone, vracel se pro něj od výstupu. Na 1C seděla taková starší paní, většinu cesty si četla knížku a pořád si sundávala a nandávala džínovou bundu nebo se přikrývala a furt do mě strkala, snad 10× mě zvládla vzbudit.

Venku z letadla jsem byla asi jako třetí a usadila se v busu, který byl děsně klimatizovaný. V příletové hale jsme vyzvedli kufry a počkali na mikrobusy. Byly dva a nějak jsme se do nich rozdělili. Cestou z letiště už jsme viděli vrcholek Corcovado se sochou Ježíše. Překvapilo mě, jak je malý, představovala jsem si ho mnohem většího.

Na hotel jsme dorazili asi v 10:15. Vyplnili jsme nějaké kartičky a ti šťastnější z nás dostali kartu od pokoje. Dostali jsme pokoj č. 709. Jen jsme zjistili čas odjezdu a vyrazili k výtahům. Poslíčci nám už stihli kufry oblepit cedulkami na čísla pokojů. Jeden u výtahu se ptal Mikiho: „Room number?“ a Miki: „Yes, we have.“ :-) Čím víc na východ, tím drzejší jsou, zatímco v Peru se, někteří až nesměle, nabídli, tady berou odvezení kufrů jako naprostou samozřejmost... :-(

V 11:00 jsme se sešli na recepci, nasedli do dvou autobusků a vyrazili k soše Ježíše. Mikrobusy nás dovezly na malé parkoviště, odkud vyjížděly další mikrobusy vzhůru. Za 22 real na osobu jsme si koupili lístky, které slouží jako jízdenka na mikrobusy i jako vstupenka ke Kristovi. Ve 12:10 jsme nahoře vystoupili a sraz byl určen na 12:45. Hned jsme se začali drápat od parkoviště nahoru k soše. Přístup je k ní zezadu, takže okolo podstavce jsme jí obešli dopředu. Cestou jsme fotili sochu Krista i panorama Ria. Zase mě překvapila velikost sochy, opravdu není tak velká, jak by se podle různých fotek mohlo zdát. Při prohlížení fotek nás napadlo, že jednak jde vždy o letecké záběry, kde je Kristus velký v popředí a Rio za ním, a druhak že asi zkresluje, jak obrovské to město v pozadí je a že navíc leží o 700 výškových metrů níže.

Z přední vyhlídkové plošiny jsme logicky dělali fotek nejvíc a vyfotili se i společně. Pak jsme se oddělili. Miki tam dál fotil, já šla k soše a obešla jí dozadu, kde jsem našla v podstavci malou kapli. Pak jsem sešla o dvě patra níž, ale už byl v podstatě čas jít na sraz. Měla jsem fůru fotek, tedy počet dle mých představ, ale vůbec jsem si to neužila, pořádně se nemohla na nic podívat, všechno v běhu. Zabrzdila jsem se u stánku se suvenýry, vybrala 2 pohledy á 2 real a po delším váhání i na nás docela drahou sošku za 50.

Miki už mě tou dobou hledal, protože už všichni byli na místě srazu. Nechápu, jak to za 35 minut mohli stihnout oběhnout a užít si to… Pozdní příchod nikdo nekomentoval, někteří stáli ve frontě na pití, takže se ani hned neodcházelo, a nákup jsem radši zamlčela. Pak jsme docela otrávení sjeli zpět k našim mikrobusům. Nahoře není jen socha Krista, ale především úchvatné výhledy, obchůdky se suvenýry i různé kavárny, takové 2 hodinky bych tam v pohodě strávila. Cestou busem dolů měly být 2-3 zastávky na vyhlídkách, ale jeli jsme rovnou…

Rio de Janeiro je město ležící v jihovýchodní Brazílii, je druhým největším brazilským městem. Má něco přes 6 mil. obyvatel. Bylo založeno Portugalci roku 1565 a bylo největším městem portugalských kolonií. Do roku 1960 bylo hlavním městem. Nad městem se na vrcholku Corcovado tyčí socha Krista Vykupitele. Dominantu města tvoří také Pão de Açúcar (Cukrová homole).

Cestou jsme projeli okolo akvaduktu/viaduktu Aqueduto da Carioca, který je známý jako Arcos da Lapa. Byl postaven v 18. století, aby do města přiváděl vodu z řeky Carioca a když přestal sloužit svému účelu, byl na konci 19. století přebudován na „most“ pro tramvaje. Mikrobusy nás pak vyklopily v centru u „Divadelního náměstí“ (náměstí Praça Alagoas a Praça Floriano). Budovy jsou tu z přelomu 19. a 20. století, stojí tam národní knihovna (Fundação Biblioteca Nacional), která byla bohužel pod lešením a nebyla vidět, nebo palác Pedro Ernesto Palace, budova jednoho nádherného divadla (Theatro Municipal do Rio de Janeiro) stojícího v čele náměstí je z roku 1904. Kolem ní jsme po ulici Av. Alm Barroso a okolo kláštera (Convento de Santo Antônio) došli až k novodobé katedrále, která spíš než svatostánek připomíná silo. Katedrála je zcela otevřená, má několik vchodů a uvnitř je obrovský ničím nerušený prostor. Pokud se od myšlenky na silo oprostím, je to architektonicky zajímavá stavba využívající kombinaci betonu a skleněných vitráží, nicméně i tak je příliš strohá. Obrovský prostor, nepříliš pěkný materiál, strohá výzdoba. Zatímco v „klasickém“ svatostánku je výzdoba bohatá, člověk má pocit, že všechno souvisí se vším a dýchne na něj historie, vůně dřeva, svíček, zde není nic. Každá socha stojí osamoceně, aniž by vzbuzovala pocit, že je součástí celku, a působí nepatřičně, jako by jí tam někdo omylem odložil. Sandře se moc líbí, přibližně polovině zájezdu taky, druhá půlka měla stejné pocity, jako já.

Vyzvedly nás tam mikrobusy a odvezly nás na Sambadrom, místo typických karnevalových oslav. Pak už se jelo rovnou do hotelu, kam jsme dorazili krátce po 15. hodině. Taková super a dlouhé prohlídka města, fakt hodně jsme toho za dnešek viděli… Osobně jsem z dneška otrávená nejvíc z celého zájezdu, z takového velkolepého zakončení se stala pěkná fraška :-(.

S Ivou a Jirkou jsme se domluvili na 15:30 a zapadli na pokoj převléknout se do plavek a umístit všechny cennosti do trezoru. V 15:30 jsme byli nastoupení v recepci, chvíli tam s námi čekal Martin s Petrem, ale brzy je to přestalo bavit. Iva s Jirkou dorazili s asi 15 minutovým zpožděním. Vyrazili jsme společně na pláž Copacabana, kterou máme jeden blok od hotelu. Mimochodem – pláž je údajně pojmenována podle stejnojmenného městečka v Bolívii, které jsme také navštívili, ale Brazilci tomu prý nevěří… :-) Cestou jsme došli ještě Jardu, tak jsme šli v pěti. Vybrali jsme si na pláži prázdné místo a prostřídali se v oceánu. Jižní Atlantský oceán byl dost studený, vcelku rozbouřený, hodně tam nějaké proudy táhly na jednu stranu. Když byli všichni ve vodě podruhé, rozhodli jsme se přiznat, že u sebe máme foťáky. Vyrazili jsme totiž nalehko jen s ručníkem, pár realy, kartou od pokoje a opalovacím mlékem. A se starými foťáky, kterých by v nouzi nebyla zvláštní škoda. Vedle nás se usadila skupinka čtyř kluků a bedlivě nás pozorovali. Nebyli jsme moc v klidu, pod ručníkem jsem si tam nosila pepřový sprej. Ale časem si nás docela přestali všímat. Udělali jsme pár fotek a pomalu vyrazili zpět na hotel. Nezapomněli jsme si nabrat písek, ale na nákup kokosu už nám nezbyl čas. Vrátili jsme se do hotelu, dali si sprchu, trochu se zcivilizovali a na 17:00 vyrazili na recepci.

Sandra nás odvedla do jednoho baru na pláži, kde nám každému objednala místní nápoj CAIPIRINHA, což je likér cachaça, soda, limetka a cukr. Na 18:30 jsme měli rezervaci do nějaké restaurace na bufet, který měl stát 98 realů, což nám přišlo fakt hodně. Navíc jsme ten hlad předrželi a už měli spíš jen chuť. Dělali tam i jídla, mezi specialitami jsme našli pštrosa, takže jsme si každý dal jeden pštrosí špíz, hranolky a kokos. Hranolky nebyly, tak jsme to tak nechali. Myšlenka tamté restaurace se asi nelíbila víc lidem, takže si taky postupně dávali jídlo a Sandra pak tu rezervaci zrušila.

Pštrosí maso jsme měli grilované na špízu, vnitřek úplně syrový, chuťově výtečné. K tomu jsme dostali FAROFA, což je nějaká juka, chutná jako mleté škvarky, a zeleninový salát. Jako dezert jsme si dali „beijinho“, což je kondenzované mléko s mletým kokosem. Ostatní popíjeli různé drinky, my měli jen kokos.

U stolu bylo veselo, chvílemi až moc, ale fajn. Lidi tam pořád odbíhali kouřit, smrdělo to tam děsně. A pořád nás tam otravovali nějací prodejci, většina si něco koupila, někteří až moc. Libor pronesl: „Já nevím, jak vy, ale já bych zas něco koupil.“ Martin vymyslel, že jako dárek Sandru zítra pošleme vrtulníkem nad Rio, takže s Petrem poslali info kolem stolu tichou poštou a pak na to od každého vybrali 8 USD.

Asi v 19:30 jsme se s Mikim trhli, zaplatili svou útratu 43 real (kokos 5,90, pštros 2× 11,95, dezert beijinho 8,95), rozloučili se a proběhli ulicemi k hotelu. Na pokoji jsem si dala další sprchu, abych zlikvidovala cigaretový odér, fuj. Pak jsem dopsala deník a připravila zavazadla na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

11. 10. 2014 - Brazílie - Pão de Açúcar a odlet

Budík jsem měla na 7:15, abych vše stihla zabalit. Asi v 8:15 jsme šli na snídani, potkali jsme Sandru, která řekla, že si věci zatím můžeme nechat na pokoji, check-out je ve 12:00 a stihneme se vrátit. K snídani jsem měla 5 vaflí s medem, celkem 45 g medu :-). Na pokoj jsem šla dřív a do výtahu přistoupil nějaký pán a ptal se: „If I say dobré ráno will you understand me?“.

V 9:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili na Cukrovou homoli. Přijel pro nás mikrobus se 16 místy včetně řidiče, takže Iva seděla Jirkovi na klíně a byla z toho spousta pubertálních narážek :-). Za 62 real na osobu jsme si koupili jízdenky na lanovku, vystáli malou frontu a vyjeli na Morro da Urca. Tam jsme obchodili různé vyhlídky a docela jsme se tam zdrželi. Včera jsem se věnovala Kristovi a výhledy vůbec nestíhala, tak jsem si to vynahradila. U nástupu na lanovku jsme byli vyfoceni, tady jsme si nechali fotku ukázat, ale nekoupili jsme jí.

Pak jsme vyjeli druhým úsekem lanovky na Pão de Açúcar. Rozchod jsme tam měli asi jen 30 minut, ale stačilo se věnovat výhledům, včera toho na těch 35 minut bylo prostě moc.

Poté jsme zase sjeli na Morro da Urca, odkud se létají vyhlídkové lety nad Rio. Ty nejlevnější balíčky ale obsahovaly spíš neznámé věci, Kristus byl až u balíčku na 15 minut asi za 520 real. Zase se létalo velkou helikoptérou, tentokrát pro 7 lidí včetně pilota. Jednak jsme vůbec neplánovali let nad Riem, druhak nám vadil velký vrtulník, výhledů jsme si užili z Cukrové homole dost a Rio bylo v divném oparu, takže nám to přišlo jako vyhozené peníze. Většina se ale rozhodla letět, takže jsme tam čekali, než přijdou na řadu a odlétají si to své – naplnili 2 vrtulníky. Vůbec se nepočítalo, že by chtěl někdo letět jiný okruh, vidět něco jiného… Všichni letěli ten nejlevnější, myslím, že u vodopádů to bylo stejně, přijde mi to jako vyhozené peníze.

Potom jsme sjeli dolů, kde nás zas nabral ten mikrobus. Check-out z hotelu do 12:00 už jsme nestíhali, Sandra tam volala, dorazili jsme tam asi ve 12:30. Karty od pokojů už nám nefungovaly, dostali jsme nové. Všechny věci jsme si přendali na pokoj 209 a rozprchli se do okolí. Zkusili jsme počkat na Ivu s Jirkou, jestli se nepůjdou někam najíst. Přišli i s Hankou a Liborem, tak jsme v šesti vyrazili na Copacabanu. Zapluli jsme do jednoho baru, Miki si tam dal 2 kokosy, já jeden a malou pizzu Margheritu – 3× 6 real + 24,10 real za pizzu + spropitné jsme platili 50.

Pak jsme hledali, kam jít na kafe, nikde ho neměli nebo neměli brazilské. Libor ale objevil prodejnu kávy a dalších věcí, kde byla i malá kavárna. Dostali jsme tam výklad, očichali jednotlivé druhy kávy a za 4 real si pak každý jednu dal. Překvapivě včetně mě, dala jsem si čokoládovou. Musela jsem tam přisypat 2 cukry, ale pak byla skvělá :-). Ostatní si nakoupili balíčky kávy domů.

Potom jsme šli na hotel, kde jsme si dali na společném pokoji sprchu a dobalili/přebalili. Pokoj malý, věcí plno, byla to trochu „zábava“. Do fólie jsme museli kufry zabalit až na chodbě. Odjezd byl plánován na 16:15, ale nevím, na kdy to vyšlo. Rozdělili jsme se do dvou mikrobusů a sešli se zase na letišti. V busu vedle mě seděl Jirka, trochu jsme cestou pokecali.

Na letišti nás poslali k samoodbavovacím přepážkám/kioskům. Byli jsme u něj první, takže jsme po nějakých problémech zvládli celý proces, ale kiosek nám vytiskl palubní vstupenky jen na let do Amsterdamu. Mezitím byl zbytek skupiny odeslán k jednomu kiosku, že to nějaký zaměstnanec udělá hromadně. My už mohli odevzdat zavazadla, ale měli nám nejdřív vydat zbylé dvě palubní vstupenky na let do Prahy. Pán na přepážce nám moc ochotně našel 2 místa, aby bylo jedno u okna a druhé uprostřed, ale druhá palubní vstupenka byl problém. Poslal nás na přepážku společnosti, kde nám zas paní řekla, že u ní je vše OK a že to mají vyřešit tam. Takže jsme se vrátili rovnou na přepážku, pánovi se to po hoodně dlouhé době podařilo vyřešit za pomoci dalších lidí a vysílačky. Kufry poslal až do Prahy a dal nám nové palubky na celý let. Zbytek skupiny měl taky problém, odhaduji, že to bylo kvůli nám, kterým se odbavení částečně povedlo, ale jen pro nás, přitom letenka je pro skupinu. O co šlo, ale nevím.

Rozloučili jsme se se Sandrou, která nám pořád děkovala za let vrtulníkem, a předali jí dotazník spokojenosti – některé otázky a naše odpovědi:

  1. Jak jste se o CK Livingstone dozvěděli? – z internetu, z výstavy
  2. Na základě čeho jste se rozhodl/a pro zájezd s CK Livingstone? – složení zájezdu, navštívená místa
  3. Jak jste byl/a při nákupu zájezdu spokojen/a?
    • s ochotou pracovníků v kanceláři – spíše ano
    • s odbornou znalostí a informovaností pracovníků CK – moc ne
  4. Ohodnoťte prosím práci a schopnosti průvodce:
    • odborné znalosti průvodce – výborné
    • organizační schopnosti průvodce – výborné
    • ochota průvodce – výborné
    • vztah průvodce k místní kultuře – výborné
  5. Ohodnoťte prosím kvalitu dopravy a ubytování.
    • kvalita ubytování – výborná
    • kvalita pozemní dopravy – dobrá
    • celková organizace zájezdu – dobrá

    Vypište k možnosti případně své připomínky:

    1. Připojištění PLUS dle podmínek platí jen do 3.000 m n. m. = několik dní (cca ½ zájezdu) absolvováno bez pojištění! (Pojišťovna nabízí „SPORT“, které platí až do 4.500 m n. m.!)
    2. Jediným klíčem k přidělování míst v letadle je abecední seznam účastníků zájezdu, takže pokud lidé cestující společně nemají stejné jméno, sedí každý úplně jinde (např. na letu AEP-IGR rozdíl 23 řad!)
    3. Více lokálních jídel; sushi nebo pizza je fajn, ale v Japonsku a Itálii.
    4. 35 minut u Ježíše v Riu je naprostý výsměch, sotva jsem se stihl protlačit davy na ta správná místa a zpětně zjišťuji, co všechno jsem chtěl vidět, ale kvůli spěchu jsem na to zapomněl!
  1. Splnila dovolená s CK Livingstone Vaše očekávání? – Ano
  1. Máte nějaké podněty k celkovému zlepšení našich služeb? – Při organizaci zájezdu více dbát na „formality“.

Pak jsme šli koupit pití za zbylé peníze, prodavačka neuměla anglicky, ale pomohl nám chlápek před námi – měli jsme už jen 20 real a potřebovali zjistit, jestli nám to na vybrané pití bude stačit. Pak jsme prohodili pár slov, maník říkal, že byl loni v Praze. Pití jsme postupně vypili (Miki měl pivo Skol), pokecali s Ivou, Jirkou, Hankou a Liborem a šli ke gatu. U vstupu dál byl nápis: „Here is where you start to miss Rio“.

Prošli jsme v pohodě security a imigrační, Miki jen s malým zádrhelem, a usadili se u nabíjecího stojanu. Hráli jsme na mobilu piškvorky. Pak jsme se tam trochu prošli, vyždímali z Petra fotky z Iguazú a pokecali s ním a s Vlastou. Pak už byl nástup do letadla, palubní vstupenky tam kontroloval ten milý chlápek z odbavovací přepážky, pamatoval si nás.

Usadili jsme se na svých místech a shledali, že vůbec nejsou tak špatná, jak by se mohlo zdát. Sice před WC, ale 2 okénka, sedačky jdou sklopit, místa na nohy fůra – je to jen dvousedačka, ale před námi 3 místa, tak se dá vyvalit do uličky. Akorát všichni čekající na WC mi pořád okukují deník, který tu píši. Dokonce i jedna z letušek se nad ním pozastavovala – trochu neprofesionální, ale moc milé. Brzy po startu jsme dostali sluchátka k entertainment systému, po čase pití, pití, večeři (na výběr hovězí nebo ryba, zvolili jsme oba hovězí) a zase pití. Pak nadešel čas rychle dopsat deník a zkusit spát. Překvapivě jsem usnula dost rychle a probudila se až ve 2:19, došla na záchod a zase usnula.

Šipka Zpět na „Obsah“

12. 10. 2014 - Přílet

Probudila mě až snídaně, kterou mi postavili na stoleček, stihla jsem si dát džus, něco jsem pojedla, něco nechala na později. Od večeře mi zbyla jedna kulička beijinho – koule z kondenzovaného mléka v kokosu.

Po snídani jsem zase usnula a probudila se na přistání. Trochu jsme obkroužili Amsterdam a přistáli s nějakým zpožděním. Při výstupu z letadla jsme zjistili, že naše letadlo nese označení „Litomyšl Castle“. Odběhli na WC, hezčí záchody jsem snad neviděla. Pak jsme se trochu prošli po letišti, fotili letadla (zrovna přistála A380 Emirates a tohle letadlo mě svou velikostí asi nikdy nepřestane fascinovat, přestože jsme s ním už i letěli) a na závěr zkonzumovali nějaké potraviny a všechno pití. Prošli jsme pasovou kontrolou, Mikiho se chlápek vyptával, odkud letí atd., po mně nikdo nic nechtěl. Ale zas na security měli nepochopitelný problém s mým batohem, vyndali z něj foťák a skenovali to všechno znovu zvlášť, nakonec se ukázalo, že jim vadil Kindle na dně batohu. Došli jsme ke gatu C6, odkud odlétáme do Prahy. Tam jsem dopsala deník a mezitím přišla Iva s Jirkou a postupně přicházeli i ostatní – nejdříve Hanka s Liborem, pak Petr a Martin.

Letadlo dorazilo později, takže i nástup a odlet byly opožděny. Sedíme na 15A a 15B, což jsou nouzové východy. Sice spousta místa na nohy, ale já je nemám ráda, nic se tam nesmí. Vedle mě seděl nějaký chlápek, studoval materiály k nějaké konferenci. K sváče jsme dostali jen nachos nebo sušenku.

Přistáli jsme okolo 18:00 a šli rovnou k vyzvednutí zavazadel. Viděli jsme se tam jen s Ivou, Jirkou, Hankou, Liborem a Jardou, se kterými jsme se rozloučili a šli na autobus, který jel za pár minut. Dojeli jsme do práce, naložili se do auta a po 19:00 už jsme byli na sídlišti. Stavila jsem se u rodičů pro Kellyho, odevzdala malé dary (mámě hrneček z Uruguaye a taťkovi plechovku piva z Brazílie) a jeli jsme domů.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

„Cíl je sen, ke kterému napíšete datum“, říkají „Trabanti“ pomalu se chystající na svou další cestu. A já jsem moc ráda, že jsme datum napsali právě k tomuto zájezdu, dovolená v Jižní Americe byla bezpochyby jednou z nejlepších, jakou jsme kdy absolvovali. I když osobně mám pár výhrad, nešlo o nic zásadního a dovolená byla prostě úžasná, viděli a zažili jsme toho spoustu.

Cestovní kancelář

S cestovní kanceláří jsme v podstatě spokojeni. Spokojím se s málem a v dnešní nejisté době je velkým plusem to, že jsme odletěli a dostali služby, které jsme si zaplatili. Největší výtky mám k přístupu Livingstonu k formalitám:

  • Jejich cestovní smlouva nesplňující náležitostí – chybějící celková cena atd.
  • Dodatečné doplňování smlouvy již podepsané z naší strany.
  • Dodatečné jednostranné změny stornopodmínek.
  • Připojištění PLUS, které jsme si dopláceli, platí jen do 3.000 m n. m., na což nás ale CK neupozornila a v pojistných podmínkách, které jsme dostali na začátku, jsem toto nenašla. Přesnou nadmořskou výšku navštívených míst samozřejmě neznám, ale odhaduji, že 8 dní, tj. polovinu zájezdu asi všichni (vyjma nás – máme celoroční pojištění v rámci OEAV, které platí až do 6.000 m n. m.) absolvovali bez pojištění léčebných výloh…
  • Nepřesné a dokonce chybné informace v informačním dopise – povinné očkování, které ve skutečnosti povinné není (resp. je, ale pouze při cestě z vybraných lokalit), pojištění dražší elektroniky, které nejde zřídit atd.
  • Zajištění míst v letadle – neinformování letecké společnosti o tom, kdo ke komu patří (pokud to není jasné z příjmení).

K cestovní kanceláři by asi měly směřovat i naše menší výtky k programu, respektive k lepšímu využití času s cílem minimalizovat „volný čas“, což může být dané například tím, že průvodkyně má omezené finance na najmutí autobusu, těžko říct...

Průvodkyně

Tajně jsem doufala, že dostaneme některou z velmi zkušených průvodkyň, a když jsem se dozvěděla, že průvodcovat náš zájezd bude Sandra, byla jsem dost otrávená, protože jsem nikde nenašla žádnou zmínku o tom, že by kdy zájezdy do Jižní Ameriky provázela. Na druhou stranu loni v Asii jsme taky měli nepříliš zkušené průvodce, a byla to s nimi super cesta. Na letišti se mi Sandra jevila jako sympatická, prvních pár dní mi přišla, že se snaží odhadnout, co od nás může čekat a o některých si trochu myslí své, ale hned první den se ukázala být skvělou průvodkyní. Mínusem budiž příliš rychlé tempo v některých místech, byť krátké, ale pro „nezávisláka“ prostě časté a zbytečné kávové a kuřácké pauzy, a především ne moc šťastný výběr restaurací. Ale během zájezdu nám ukázala vše podstatné, vysvětlila vše nejasné, zodpověděla všechny dotazy, vyřešila všechny problémy i můj specifický požadavek na výlet na Chacaltayu. Nebyla nejlepší, ale byla skvělá.

Spolucestující

Na letišti při odletu mi přišlo, že tahle skupina už snad nevyváženější ani být nemůže, nakonec se ale ukázalo, že jde o docela dobrou partu. Někteří si sedli více, někteří méně, to je samozřejmé, nakonec jsme se tak nějak přirozeně rozdělili na kuřáky a nekuřáky, protože kuřáci nás bohužel pořád nějak omezovali, ale v podstatě jen o třech lidech mohu konstatovat, že jsem si s nimi neměla moc co říct. Na druhou stranu tam byla spousta těch, se kterými bych si vydržela povídat dlouhé hodiny, jen už mě ani nepřekvapuje, že opět byli ve věku našich rodičů a že s vrstevníky jsme si až tak moc nerozuměli.

Doprava

Letecká společnost KLM nezklamala ani nepřekvapila, místní letecké společnosti vyjma GOLu naopak překvapily poměrně mile – letadla nebyla vyloženě staré trosky, personál byl taky v pohodě a povětšinou uměl tak nějak anglicky, jen to občerstvení na palubě bylo vždy adekvátní délce letu. Pozemní dopravu většinou obstarávaly autobusy a mikrobusy, nejhorší byla doprava asi v Bolívii, konkrétně mikrobus, který nás vezl od peruánsko-bolívijských hranic do Copacabany a autobus z Copacabany do La Paz, ale při takových cestách bych čekala ještě daleko horší dopravní prostředky. V součtu úplně nejhorším byl asi člun přes úžinu Tiquina (San Pedro y Pablo), to snad ani nebyla loď… :-)

Ubytování

Vyjma hotelu v Águas Calientes, který byl ze všech nejhorší (a nejen kvůli té noční volební akci), nicméně nedivila bych se, kdyby taky nejdražší, jsme bydleli v pěkných tří až čtyřhvězdičkových hotelích, některé byly ukrutně luxusní, že spát v nich jednu nebo dvě noci byla až škoda :-). V podstatě o všech se dalo říct, že stály přímo v centru veškerého dění a do centra města to vždycky bylo jen pár kroků.

Stravování

Snídaně v hotelích si byly napříč celým kontinentem podobné, někde jednodušší, někde bohatší, ale dobré. Během dne už jsme se stravovali po svém a vždy a vše bylo dobré. V Peru jsme si dali morče i pstruha z jezera Titicaca, v Argentině biftek, ochutnali jsme spoustu místních nápojů. Bohužel jsme neměli možnost ochutnat steak z lamy, na který se Miki průvodkyně zeptal až v Bolívii a dozvěděl se, že tady už to nejde. Doma jsme pak na internetu zjistili, že třeba v La Paz se v restauracích běžně nabízí, my tam ale byli na večeři v kubánské restauraci... Na jídlo jsme totiž vlastně vždy chodili společně a restaurace byly vybírány tak, aby si tam každý vybral. V restauracích měli spoustu různého masa, těstovin, na západě Jižní Ameriky dokonce sushi, spoustu toho, co si můžeme dát po celém světě, ale málo lokálních jídel a bohužel jsme tím přišli o spoustu specialit (třeba ten lamí steak). Dle mého by poznávání gastronomie mělo být součástí takového zájezdu, a pokud někdo něco z toho jíst nechce, neměli by se mu všichni ostatní přizpůsobovat…

Navštívená místa

Zatímco loni při putování Asií mě naprosto uchvátil Tibet a strašně zklamala Indie, tentokrát jsou pocity vyváženější. V podstatě není místo, které by mě nějak extra zklamalo, zároveň ale není místo, které by mě uchvátilo natolik, že bych se tam chtěla v budoucnu vrátit. Obecně bych ocenila lepší využití času a méně „volna k rozchodu“, méně kuřáckých a kávových pauz a zastávek, což pro mě (ne tak pro ostatní) jsou hluchá místa. Největší zklamání je asi Rio de Janeiro, ze kterého jsme nic moc neviděli, a u Krista strávili málo času. Trochu to vyvážily krásné výhledy z Pão de Açúcar.

Nejvíc se mi líbilo v Andách, „vydupala“ jsem si výlet na Chacaltayu do 5.300 m n. m., ze kterého jsem nadšená, ačkoli jsme neměli úplně ideální počasí. Svou úžasnou atmosféru má Machu Picchu a další pozůstatky Inků, nádherné městečko je uruguayská Colonia del Sacrameneto. Z navštívených míst bych se nepotřebovala už nikam vracet, nicméně ráda bych se jednou znovu podívala do Bolívie a navštívila Sucre, Potosí, projela „Silnici smrti“, podívala se víc do hor. Určitě chci znovu do Brazílie – podívat se do amazonského pralesa a navštívit Brasílii a São Paulo.

Místní obyvatelé

Zatímco západní část Jižní Ameriky očividně ovládá chudoba, ve východní části je vidět prosperita a vše zde připomíná Evropu. Pohybovali jsme se převážně v turisty hojně navštěvovaných oblastech, kde tomu odpovídají nejen ceny, ale i chování místních lidí. Obyčejní venkovští lidé jsou sympatičtí, i přes tvrdý život milí a usměvaví, ale obyvatelé měst žijí ve svých bublinách anonymity a turisti jsou pro ně jen překážkou v cestě do práce (ne, že bych to v Praze měla jinak). Všichni, kteří nemají zrovna nic lepšího na práci, se turistu snaží co nejvíce obrat, což platí pro všechny navštívené země, ale není to nic, co by turista neměl na cestách čekat. Na druhou stranu ti, kteří přímo pro turisty zajišťují nějaké služby (řidiči nebo obsluha v restauracích) byli vždy milí, usměvaví, nápomocní… Čestnou výjimkou budiž řidič mikrobusu v Riu.

Bezpečnost

Zatímco cestopisy a diskuze na internetu jsou plné informací o krádežích, loupežích a dokonce i ozbrojených přepadeních, průvodkyně prohlašovala, že v Jižní Americe je v podstatě bezpečno a na nebezpečná místa nás extra upozorňovala. Ostatní spolucestující často nosili peníze běžně v peněžence v batohu na zádech nebo v kabelce, měli u toho pro jistotu i pas, foťáky a kamery jen tak pověšené na krku. V podstatě se divím, že nikdo z nich o nic nepřišel, občas by ruce svrběly i mě. Na druhou stranu vím minimálně o dvou „ztrátách“, v Museo viviente del Ande přišel o nějaký obnos Petr a ve dnech pobytu u vodopádů hlásila ztrátu 300 dolarů Eva, oba mi přišli dost na vážkách, zda to ztratili sami nebo jim někdo pomohl… Se svými bezpečnostními opatřeními jsem tam byla považována za přehnaně paranoidní, na druhou stranu jsem si tam v bezpečí opravu nepřipadala a jsem ráda, že jsme riziko eliminovali na minimum a že jsem v každém okamžiku byla připravena na případnou nutnou reakci.