2017-06-30 - 2017-07-09 - Island

Obsah

Úvod, přípravy

Letošní červencové státní svátky připadly na středu a čtvrtek, což rozdrobí týden natolik, že to přímo vybízí k tomu, vzít si dovolenou a někam odjet.

Předně bylo potřeba vymyslet, kam vyrazit. Podmínkou bylo něco v použitelné vzdálenosti, ale zároveň aby tam nebylo „léto“, logicky tedy někam na sever. Moc možností nebylo. Na seznamu jsem měla jedinou destinaci – Island. Miki na žádný protinávrh nepřišel, i když se očividně snažil… :-)

Původní plán, vytvořený už v půlce ledna, byl vzít si jen 1 den dovolené na pátek a jet v úterý 4. července po práci a vrátit se v neděli 9. července. Jenže letenky nejsou nejlevnější, a když už tam budeme, musíme toho využít. Stejně tak itinerář se rozrostl natolik, že už nebylo jeho absolvování během těch několika málo dní reálné a škrtat by byla škoda, takže během dalších dvou měsíců doznal podstatné změny v tom, že odlet bude už v pátek 30. června odpoledne a návrat 9. července odpoledne. Deset dní, z toho osm dní na místě a stačí k tomu 3 dny dovolené…

Jelikož z principu odmítám létat s neustále stávkujícími leteckými společnostmi typu Lufthansa, pro zvolenou trasu nám moc možností nezbylo. Většina leteckých společností totiž na Island nelétá denně, takže se výběr značně zúžil. Na trasu z Prahy do Reykjavíku padla volba na Eurowings/Germanwing s mezipřistáním v Düsseldorfu. Letenky jsme kupovali 9. dubna. Přikoupili jsme dvě odbavená zavazadla a zaplatili 12.268 CZK.

A hned jsme koupili i letenky zpáteční. Ty už jsme mohli vzít od Wizzu, který létá přímé lety, bohužel až od července, takže jsme ho nemohli využít i pro cestu tam. Beztak by nám ale moc nevyhovoval čas příletu. Dvě letenky se zavazadly vyšly na 11 502,73 CZK.

Zákon schválnosti zapracoval. Tolik dní jsme nákup letenek odkládali, a když už jsme je měli zaplacené, hned následující den se na internetu objevily akce na letenky na Island. Vyšly by bývaly o něco levněji, ale kvůli nutnosti přikoupit odbavená zavazadla by to taky nebyla žádná sláva.

Pak jsem postupně zarezervovala tři ubytování – na začátku po příletu, na usušení po návštěvě Landmannalaugaru a na usušení a dobití baterií v půlce pobytu. Ubytování v Helle si hned strhli – 6.802,35 CZK za dvě noci.

Auto jsme nejdříve hledali v klasických půjčovnách, ale neměli nic pořádného, a pokud ano, bylo to neskutečně předražené. Na doporučení jsme tedy hledali na portálu CarRenters.is, kde nabízejí půjčení soukromí majitelé. Jelikož byla půlka dubna a my potřebovali auto, které toho dost zvládne, tedy žádné malé městské SUV, moc možností už nebylo. V nabídce jsme ale objevili i několik aut, ve kterých se dá spát, což nás, s ohledem na ceny i aktuální obsazenost ubytování na Islandu, dost zaujalo. Volba nakonec padla na Mitsubishi Pajero, které je přestavěné ze sedmimístného na dvoumístné a v zadní části má matrace na spaní. Moc se nám nechtělo, ale po prostudování pojistných podmínek jsem ho nakonec zarezervovala a CarRenters si strhnul 36 861,32 CZK. Majiteli auta ty peníze proplatí až poté, co auto vrátíme, to se mi docela líbí.

Řada přišla postupně i na nákup lístků na plavbu po ledovcové laguně (19.000 ISK, resp. 4.333,06 CZK) a na ostrov Grímsey (59.980 ISK, resp. 13.964,71 CZK). Během dubna jsme rozpracovali a doplnili itinerář a odletěli směr Japonsko. Dovolená utekla a po návratu bylo potřeba udělat řadu věcí, takže k doladění islandského itineráře jsem se dostala až ve druhé půlce června, naštěstí už ale nebylo moc co plánovat.

Pár dní před odletem jsme si rezervovali vstupenky do Blue Lagoon (16.000 ISK, resp. 3.716,95 CZK). Vůbec mě nenapadlo, že by bylo vhodné je rezervovat dopředu, Miki na to přišel v podstatě náhodou. Takže je máme až na večer, protože už byly všechny vyprodané – šmarja! Pár dní před odletem jsem potvrdila vyzvednutí auta a zabalili jsme…

A jedem…!

Šipka Zpět na „Obsah“

30. 6. 2017 - Island - Odlet z Prahy do Düsseldorfu

Ráno jsem vstávala v 5:30, dobalila posledních pár maličkostí a hodila věci do auta. Do práce jsem vyrazila po svých, jako obvykle, a Miki tam mezitím dojel autem.

Během dopoledne jsem vyřídila několik posledních věcí a ještě zajela domů pro pár zbytečností, které mi v tu chvíli přišly strašně důležité – pásky přes tašky nebo dolary “pro strýčka příhodu“.

Ve 14:00 mě kolega s věcmi hodil na letiště. Bez Mikiho, který jel domů pro svou MasterCard platební kartu, taktéž „pro strýčka příhodu“. U sebe měl jen Visu a hodí se mít karty od více karetních společností.

Já se chvíli potulovala po letišti a pak došla na osvědčené místo u Billy, kde se dá v koutku u výtahu schovat a zabalit zavazadla do fólie. Tyhle tašky to opravdu potřebují, samotné přepásání popruhem by je asi nespasilo :-). Chodila kolem mě spousta lidí včetně dvou policistů, kteří mi nabízeli, že mi s tím pomůžou, že prý mají to pomáhání v popisu práce :-).

Když jsem to dobalila, zrovna začínalo ve 14:55 odbavení. U přepážek jsem tedy čekala na Mikiho, který dorazil busem asi za půl hodiny.

U přepážky jsme odevzdali zavazadla, obě dohromady vážila 22,5 kg. Prý jestli letíme taky na ten... ten... Island :-). Prý „taky“, no potěš :-). Ale odbavená zavazadla prý letí až do Reykjavíku. Někde jsme četli, že prý ne, že je musíme v Düsseldorfu znovu odbavit, tak aspoň že tak...

Odskočili jsme si na toaletu a zašli do Billy pro svačinu na cestu – 3 bagety, rumové perníčky a pití za 195 Kč. Pak jsme prošli bezpečnostní prohlídkou. Při čekání na průchod rámem se dva sekuriťáci, chlápek s holkou, u pásu nudili, dělali kraviny, holce odletěla pracovní rukavice až ke mě. Tak jsem jí podala zpátky. Po chvíli se mě zeptala, jestli nemám v batohu nějakou elektroniku, tak jsem říkala, že jen nabíječky a kabely. A prý co tekutiny. Tak jsem ukázala kamsi dopředu, že už budou asi za rentgenem. Tak pak oba pokračovali ve vtipkování, že prý se vždycky zeptají pozdě a že jim to tam pak z rentgenu vrací :-). Za bezpečnostním rámem mě zastavila kontrola prý na výbušniny.

Trochu jsme se prošli, poslechli si mladíka, co tam krásně hrál na klavír, a došli k naší bráně D5. Nástup měl začít asi v 16:25, ale letadlo (registrace D-AKNN) přijelo na svou stojánku až v 16:47. Při čekání na nástup do letadla jsme poprvé zaregistrovali skupinu s průvodkyní, kteří také letí na Island.

A pak už se všechno vleklo. Nástup do letadla začal, ale letadlo asi nebylo připravené, tak lidi zůstali stát v nástupním tunelu. Když jsme se konečně dostali dál, nastoupili, sedli si, brzy se ukázalo, že nemáme souseda. Asi jediné pozitivum. Pak jsme stáli na stojánce, vystrkali nás, zase jsme stáli, auto „follow me“ nás navedlo bokem, kde jsme zaparkovali a dozvěděli se, že nám z jednoho motoru teče olej nebo kerosin. Tak nás museli prohlédnout. Verdikt byl, že prý se to občas stává a o nic nejde, fajn, můžeme letět.

Zkontrolovali nám zapnuté pásy a stáli jsme dál. Kontrolka připoutání zase zhasla, dveře se otevřely, nikdo nám nic neřekl... A pak už se v tom nějak ztrácím. Dlouhé hlášení, nechali nás vystoupit, busem odvezli do haly. Tam jsme dle instrukcí čekali, od té průvodkyně se dozvěděli, že prý čekají už od včerejška. Zas nám nikdo nic neřekl, jen prosakovaly nějaké informace, že pro nás přiletí letadlo z Frankfurtu, pak zas že si máme vyzvednout odbavená zavazadla a jít na nějakou přepážku pro vyřízení dalšího letu... V mezičase jen napsala do ubytování, že nedorazíme, odpověděli obratem. A psali jsme majiteli auta SMSku, ale ten se vůbec neozval, čert ví, jestli to číslo je vůbec platné.

Přes dva lidi jsme se dostali k informaci, že zavazadla budou na pásu 21. Tak jsem tam čekala na tašky a Miki šel mezitím k přepážce vyřídit nový let. Bylo před ním jen pár lidí, ale vůbec se to nehýbalo. Já na tašky čekala jen chvíli, i když personál letiště vyhrožoval, že to bude trvat. S věcmi jsem se pak přesunula do fronty za Mikim.

Při čekání jsme si tam povídali s řadou lidí, ale k přepážce se ne a ne dostat. Nakonec se podařilo, nacpala jsem jim tam palubní vstupenky i s informací, že nepotřebujeme let z Prahy, že se dostaneme po Německu vlakem nebo autem... Jenže lety přiděluje Lufthansa a ta trvá na tom, že máme letět z Prahy. Krom toho, že tedy z Prahy putuje požadavek do Lufthansy a té to strašně trvá, jeden klient třeba půl hodiny (!), tak si ještě vybírají, koho kam pošlou, tvrdí, že nemají návazné lety, byť internetové vyhledávače je najdou, i když samozřejmě za trochu jiné peníze, takže se jim nechce nám ty lety dávat… Mikiho nebavilo stát ve frontě, stěžoval si na bolest zad či co a šel si sednout a mě tam nechal napospas svému osudu.

Dlouhé čekání lidi znervózňovalo, atmosféra houstla. Průvodkyně předběhla celou frontu a nacpala do okénka palubní vstupenky „svých“ lidí, tak se tam do ní lidi zezadu pustili. Ona zas že prý jen chce pro své lidi hotel, že ona sama počká ve frontě. Tak tam začalo menší dohadování na téma, že i tak předbíhá a kdeže cože… Bývalo by asi stačilo, kdyby se těch lidí ve frontě zeptala. Ono se ale vůbec ukázalo, že mít tuhle průvodkyni může být dost za trest, sice pořád někam telefonovala, ale relevantní informace neměla, její organizační schopnosti se zdály být na nule, jen pořád tvrdila, že „toto je najhoršie letisko na svete“ a konkrétně mně několikrát opakovala, že se na Island nedostaneme, že je všechno plné, že oni se o to snaží už druhý den. Každému pak vykládala, jak trčí v Praze už druhý den a že se odtud nedostanou, tak jsem to asi zabila prohlášením, že se na to mají vykašlat a udělat si výlet po České republice, že u nás je taky krásně :-).

Ve frontě přede mnou byla třeba jedna paní, která chtěla letět do Ženevy. Našli jí let na ráno do Curychu a ona že nepoletí, že co tam bude dělat. Dohadovala se s nimi jakou dobu, až jsem sesbírala své znalosti angličtiny a vysvětlila jí, že když v Curychu sedne na vlak, bude za hodinu v Ženevě, že je to lepší, než trčet v Praze a čekat, až jí najdou přímý let nebo návazný spoj. Moc se jí do toho nechtělo, ale už se tak moc nevzpouzela a nakonec odešla kamsi telefonovat a víc o ní nevím.

Asi ve 21:30, kdy jsme měli nastupovat do letadla směr Reykjavík, nám totiž nabídli let do Düsseldorfu. Ten, který měl odlétat někdy po nás a který už měl být asi hodinu pryč… Obsluha na přepážce byla dost zmatená, když viděla datum 30. června, listovali v kalendáři, volali, přičemž jim bylo potvrzeno, že letadlo ještě stojí v Praze a že do něj můžeme nastoupit.

Návazný let z Düsseldorfu pro nás ale neměli, prý že po příletu máme najít transferovou přepážku a tam to vyřešit. Lidi kolem se tvářili, jako že je to to nejhorší, co nás mohlo potkat, a paní průvodkyně nám tvrdila, že zůstaneme viset v Düsseldorfu, že nám návazný let neseženou. Usoudila jsem, že v Düsseldorfu bude mít Eurowings pobočku, budeme u zdroje, takže pro nás budou moct něco udělat, ne jak tady v Praze, kde si musí všechno vyžádat z Německa, a (snad) tam nebude tolik lidí, tak jsem to odkývala. V nejhorším bude lepší trčet na letišti v Düsseldorfu než v Praze :-).

Než se nám vyrobily palubní vstupenky, gestikulovala jsem na Mikiho, ať okamžitě přijde. K imigračnímu a bezpečnostní prohlídce jsme to vzali poklusem. Na security to byla legrace s těmi všemi věcmi... A znovu ta kontrola na výbušniny či co. Když jsem se podivila, že dneska už podruhé, tak že prý namátková, hm...

Od bezpečností prohlídky jsme pak pokračovali v doprovodu dvou sekuriťáků, s novou palubní vstupenkou, a odbavenými zavazadly plnými zakázaných věcí až k bráně C3 k nástupu do letadla, které tu opravdu ještě stálo. A nejen stálo, ono se ještě ani nenastupovalo. A my mysleli, že je tak nějak připravené k odletu… Ve frontě jsem poznala pár lidí z našeho zrušeného letu, kteří ale asi v Düsseldorfu nepřestupovali, tak jim to přebookovali rovnou na odbavovací přepážce.

Nástup i předletové přípravy byla docela rychlovka. Na mém místě někdo seděl, jestli prý se můžeme vyměnit. Ráda – získala jsem tím místo do uličky, byť ty dvě pak celou cestu kecaly. Za chvíli už jsme byli v pohybu a nic atypického kupodivu nenastalo. Na začátku ranveje jsme ani nezastavili. Zasouvání podvozku byla hlučná komedie, jakou jsem nikdy dřív nezažila, naštěstí jsme to neotočili. Jaj, jsme ve vzduchu!

Let trval něco přes hodinu, ani nevím, kdy přesně jsme dosedli v Düsseldorfu. Nějak před půlnocí, tou dobou už jsme měli být na Islandu…

Šipka Zpět na „Obsah“

1. 7. 2017 - Island - Přelet z Düsseldorfu do Keflavíku, Þingvellir

Počkali jsme na zavazadla, za těchto okolností samozřejmě až do Reykjavíku neletí, a pak prolezli celé letiště ve snaze najít přepážku pro navazující lety. Neúspěšně. Takže jsme svou snahu zaměřili na najití čehokoli otevřeného, kohokoli kompetentního. Neúspěšně. Nakonec jsem se usadila u přepážky Eurowings/Germanwings u zásuvky a Miki dál pobíhal po letišti a v mezičase se zkoušel dovolat na hotlinu, která sice má být nonstop, ale nikdo ji nezvedal... Aspoň byla na letišti zdarma WiFi, tak jsme si mohli hledat potřebné informace.

Protože na letišti definitivně „chcípl pes“, už ani náhodní zaměstnanci se tam netrousili, asi v půl druhé jsme se uložili ke spánku na sedačkách. Lepším se, trochu jsem se prospala, asi dvě hodiny. Dřív bych na letišti neusnula ani pod práškama, ale naopak za pár dalších let asi budu usínat už ve frontě na odbavení :-).

Jak liduprázdné a setmělé bylo letiště v noci, tak neskutečný frmol nás probral kolem čtvrté. Obrovská spousta „koupáků“, na tabuli velké množství letů směr Španělsko, Řecko či Egypt. Němci razí na prázdniny…

Vyrazili jsme tedy na další průzkum. Mikimu někdo ze zaměstnanců řekl, že máme jít na „ticket handling“, že prý tam má někdo být od čtyř. Čas plynul, půl pátá, na přepážce nikdo. Tak jsem si odskočila a Miki mezitím našel nějaké české telefonní číslo na Eurowings, kam se mu, světě div se, povedlo dovolat, byť tedy komunikace probíhala v angličtině.

Dozvěděl se, že prý máme potvrzený přímý let s WOW Air z Düsseldorfu do Keflavíku ve 12:20 s příletem ve 14:40. Pořešili jsme pár věcí a dle pokynů z hotline se přesunuli zase k přepážce Eurowings. Tam už konečně někdo byl a pán byl moc milý. Vysvětlili jsme mu situaci, ověřil nám rezervaci v systému, jen nám to prý nemůže vytisknout, tak nám všechny informace napsal na lísteček, prý pak stačí dojít na odbavení a předložit pas. Tak uvidíme… A aniž bychom se museli ozývat, dal nám 2 vouchery na jídlo po 15 eurech a pokyny k žádosti o kompenzaci za zrušený let.

Chvíli jsme poseděli na sedačce, dobili telefon a podali hlášení majiteli auta. S ním je tedy komunikace těžká, zvládnul nás obvinit, že prý si vymýšlíme, že se díval a všechny lety létají, zřejmě koukal na lety na Island, že neletíme napřímo totiž asi nevěděl, když jsme mu přeposlali informace o zrušeném letu, které nám dorazily na mobil, ani se neomluvil. No zlatá klasická autopůjčovna. Ještě že aspoň to jeho telefonní číslo, které má na Carrenters vyplněné, je skutečné…

Časem nás dohnal hlad, tak jsme vyrazili použít jeden voucher. Připadala jsem si jak v nějaké počítačové hře, kde máte k dispozici dva strašně vzácné bonusy, které musíte co nejužitečněji použít :-). V různých kavárnách neměli moc výběr, snídaně sladké, na což jsme po celé noci nějak neměli chuť, a k pití jen kafe, což nepiju. Tak jsme skončili v McDonald's, kde jsme si ověřili možnost uplatnit voucher a naklikali si na dotykové obrazovce objednávku za necelých 15 eur. Bylo toho docela dost, omelety, McMuffiny, croissant, kafe, horká čokoláda, na žízeň Cola a nějaká limča a čokoládový shake. Trochu nám to asi popletli, dostali jsme dvě kafe místo čokolády, takže jsem nakonec zůstala jen o studeném pití.

Docela dlouho jsme tam seděli a pak se přesunuli zpět na sedačky se zásuvkou. Dali jsme nabíjet telefony a odpočívali, já jsem pospávala. Miki se zas různě coural, přinesl ze supermarketu dvě divná pití (2,88 EUR, 77,06 Kč). Jedno mělo být matcha, ale bylo to nějak bez matcha příchuti, druhé připomínalo polévkové koření :-). V mezičase se konečně na cedulích s odlety objevil i ten náš.

Časem Miki zjistil, že už odbavují náš let, tak jsme se šli zase zbavit zavazadel a hlavně zjistit, jestli tedy tu rezervaci fakt máme. Fronta moc neubývala, ale když jsme přišli na řadu a předložili pasy, chvíle napětí a systém vrátil to, co měl. Dostali jsme palubní vstupenky a už to zase začalo vypadat nadějně. Moje taška váží 11,9 kg, Mikiho 10,5 kg.

Odešli jsme do supermarketu vrátit zálohované PETky – proč to vlastně nejde u nás? Ano, na letišti jsou i bezdomovci, kteří probírají koše, protože řada turistů neví, že jsou lahve zálohované a vyhazují je, a pak s PETkami běží do supermarketu. Ale i díky bezdomovcům se pak k recyklaci dostane mnohem víc lahví a nikdo na tom netratí.

Jak čas pokročil, vyměnili jsme druhý patnáctieurový voucher za čtyři bagety/panini a přesunuli se na bezpečnostní kontrolu. Tady proběhla i v mém případně úplně hladce.

Omrkli jsme Duty Free, došli na toaletu a usadili se u brány B31. Možná zase trochu chaos, měli jsme odlétat z B22. Na cedulích s odlety navíc svítilo obrovské množství letů červeně se zpožděním v různých délkách. No jo, Eurowings a Air Berlin nemají po jednom letadle, obě stojí... v Praze…

Letadlo (registrace TF-SIS) přistálo až asi 35 minut před naším plánovaným odletem, okolo 11:45. Tou dobou už jsme měli nastupovat. Nástup byl ale nakonec docela rychlý a zpoždění na odletu o necelou půlhodinu, to se dá.

Na začátku letu byly menší turbulence. Když bylo jasné, že už snad konečně míříme správným směrem, dali jsme si k obědu panini a zbytek letu prospali, takže cesta docela rychle utekla. Vzhůru jsem byla až asi poslední půlhodinu před přistáním.

Z letadla jsme byli venku za chviličku. Prošli jsme celou halou, která nás uchvátila. Všude dřevěné podlahy, lavice, jako doplňkový materiál sklo, nádhera. Odskočili jsme si na toaletu a šli čekat na zavazadla. Přijela jako první a třetí. Teď se daří, to brzo... :-)

Imigrační kontrola žádná, vítejte na Islandu! Kdepak je asi ta česká skupina se slovenskou průvodkyní, která nám tvrdila, že v Düsseldorfu navěky uvízneme...? :-)

Tak to snad máme za sebou... Jednou to přijít muselo. Těžko hodnotit, jestli je dobře, že to je zrovna při cestě „jen“ na Island a ne někam dál…

Ve směnárně jsme jen tak pro jistotu vyměnili 50 EUR, dostali jsme za ně 5.583 ISK. Vylezli jsme ven, našli na parkovišti u příletů dobře identifikovatelné místo setkání a napsali pánovi, že čekáme. A čekali. Na zprávu odpověděl možná až za půl hodiny a že prý tu bude za 20 minut. Teď už fakt není kam spěchat, tak je to vlastně jedno.

Chlápek dorazil asi v 15:30, naložil nás do dodávky, k dřívější vzájemné komunikaci se nevracel, takže za nadávání na letecké společnosti jsme vyrazili směr Keflavík. Tam nás zavezl do své „půjčovny“ IcePol, kde měl Mitsubishi Pajera v různých fázích rozkladu mezi nimi i několik pěkných nových nebo novějších včetně našeho. Má najeto 175.173 km, tak schválně, kolik mu přidáme…

Dal nám nějaké informace a vyplnil jen jeden papír, jehož kopii si nechal a originál mi dal. Víc prý vzhledem k našemu kompletnímu pojištění není potřeba a doklady k autu se prý na Islandu vůbec nevedou, policie si všechno hledá podle registrační značky. Nakonec s ním ta komunikace byla v pohodě.

A tak jsme sedli do auta a vyrazili směr Reykjavík. Cesta moc neubývala, devadesátka je na široké silnici v takovém autě docela pomalá. Zastavili jsme v Bónusu, což je takový diskontní super-hypermarket. Nakoupili jsme nějaké jídlo a pití na pár dní, občas budeme dost mimo civilizaci, tak abychom tam neumřeli :-). Hlavně samozřejmě věci místní produkce na ochutnání, k jídlu toho nakonec v košíku moc nebylo :-). Nákup stál 8.185 ISK, banka si strhla 1.886,12 Kč.

Na cestě na ubytování jsme měli ještě časovou rezervu, tak jsme se rozhodli zajet do národního parku Þingvellir (Thingvellir). Jde o jedinoui památku zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO na Islandu. V dávných dobách, prý roku 930, tu vznikl islandský parlament Alþingi (Althing). Především je to ale místo, kde se setkávají desky utvářející severoamerický a evropský kontinent, což je primárně reprezentováno různými skalními průrvami a puklinami. Těžko ale určit, která část je ta americká a která evropská, škoda, že to nemají nějak označené…

Za parkování jsme platili 500 ISK (113,99 Kč) a prochodili jsme všechny možné chodníčky, obdivovali skalní útvary, výhledy i vodopád. Udělali jsme si i nějaké fotky u skalní trhliny, byť to asi nebude ten správný předěl mezi Amerikou a Evropou.

Pak jsme sedli do auta a vyrazili asi na hodinovou cestu do městečka Hella, kde máme v Café Arhus Hella zajištěné ubytování. Ubytování jsme našli hravě skoro po paměti a na recepci jen chtěli naše jméno, jinak vůbec nic. Dali nám klíč od chatky 7A, pár informací, kde chatku najdeme, a bylo. Takhle kdyby to šlo vždycky…

Do chatky jsme odnosili věci, já si dala sprchu a asi ve 22:00 jsem šla spát. Miki už tou dobou poklidně oddychoval :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2. 7. 2017 - Landmannalaugar, Hekla

Budíka jsme měli na 6:30 s tím, že v 7:00 bychom měli vyrazit. Nakonec jsme parkoviště u ubytování opouštěli asi v 7:10.

Prvně jsme zamířili na takové odpočívadlo, které jsme měli vytipované – měl by z něj být výhled na sopku Heklu. Bylo to asi 50 kilometrů a už cestou počasí nasvědčovalo tomu, že žádná sopka vidět nebude.

Cestou jsme míjeli spousty pastvin s desítkami a stovkami koňů a ovcí. Asi dva koně leželi na zemi na boku, nohy natažené před sebe, hlavu položenou... Myslela jsem, že takhle leží kůň jen pokud už má život za sebou...?

Viděli jsme i pár stodol obložených travními drny a občas byly i docela hezké výhledy do okolí. Na místě odpočívadla s výhledem na Heklu ale nebylo žádné odpočívadlo, natož aby byla Hekla vůbec vidět. Ani nemělo cenu zastavovat.

Čekalo nás dalších asi 75 kilometrů do Landmannalaugaru. První nezpevněný úsek nás potkal uprostřed asfaltu a odpovídal situaci, kdy přijde obr zlobr a ze silnice si vyřízne 5×5 metrů asfaltu. Brzy přišel delší nezpevněný, ale pohodový úsek, přes který nás navigace z nepochopitelného důvodu nechtěla vést a ukazovala dojezd skoro 4 hodiny, ale jakmile jsme přejeli nějaké „klíčové“ místo, už navigovala v pořádku a dojezd zkrátila asi na 1:30.

Po asfaltce jsme pak jeli ještě o kousek dál, po mostě přes nějakou řeku až k elektrárně, kde jsme si užili výhled do kaňonu řeky mezi jezery Krókslón a Hrauneyjalón. Zbytek cesty už byl nezpevněný. Místy to moc ani silnici nepřipomínalo, jaké díry a kameny tam byly, jinde zas byla silnice jeden velký „vlnitý plech“. A navigace na začátku dokonce ukazovala povolenou rychlost 90 km/h, Miki jel 80. Zdaleka ne všude se tak dalo jet, na většině cesty byla rychlost omezena na 50 km/h, což na některých úsecích tak nějak odpovídalo tomu, co se s naším autem dalo na silnici jet.

V Landmannalaugaru jsme zaparkovali na parkovišti před dvěma brody. Mířili jsme odtud „do hor“, tak nebyl důvod projíždět vodou ke kempu. Dění u brodů jsme ale chvíli pozorovali, brody vypadaly poměrně mělké, dokud do nich nevjel motorkář :-).

V autě jsme si nabrali potřebné věci do batohu a vyrazili ke kempu a odtamtud vzhůru po jedné ze stezek. Sotva jsme vylezli na první „vyhlídku“, začalo pršet. Tak jsme tam udělali několik fotek, já rovnou otestovala svou novou pláštěnku na foťák, pak jsme na sebe hodili pláštěnky my a pokračovali dál. Brzy zase pršet přestalo a vysvitlo sluníčko a tak to ostatně bylo celý den. O Islandu se totiž říká, že tu není žádné počasí, že prý jsou tu jen ukázky všeho :-).

Kromě rozličného počasí jsme měli možnost vidět i rozličnou krajinu – lávová pole, plochá údolí, travnaté louky, okolní kopce všech možných barev, občas se sněhem. Mířili jsme k jezeru Höfðavatn – doufala jsem, že z některé stezky na něj bude vidět. Z jedné stezky ale bránila výhledu jiná hora a ta „spolehlivější“ stezka na horu Háalda pak byla v dolní části v dlouhém úseku pod sněhem, a protože jsme neměli mačky, otočili jsme to.

Na cestě nás potkala řada menších brodů, které se nám podařilo zdolat suchou nohou. Cestou tam úplně, cestou zpátky už jsme byli méně opatrní, tak možná bylo v botách trochu vlhko, ale nic problematického.

Z rozcestí jsme pak pokračovali vzhůru k Brennisteinsalda. Došli jsme k termální oblasti, kde ze země vyvěraly různé páry. Výš do hor jsme už nepokračovali, počasí bylo proměnlivé a cesta přes hřeben hory Bláhnúkur hodně exponovaná. U pramenů jsme se stočili k lávovému poli a skrz něj, okolo říčky a soutěskou Grænagil, se vrátili do Landmannalaugaru.

U kempu jsme si odskočili na toaletu, omrkli termální koupací jezírko a pokračovali na parkoviště k autu. Nachodili jsme skoro 16 kilometrů a měli jsme toho docela dost, především od těžkých batohů.

Protože smáznout včerejší resty v podobě vynechané části programu by bylo časově moc náročné, cesta by podle všeho trvala přes 3 hodiny, rozhodli jsme se nějaký čas strávit ještě v okolí, tentokrát ale už v autě.

Na nejbližší odbočce jsme uhnuli na menší silničku F208, která se klikatila podél řeky Jökulgilskvísl. Cestou byla po dešti, který během dne přišel mockrát, spousta kaluží, které Miki s gustem projížděl plnou rychlostí. Z bílého auta jsme udělali žluto-oranžové :-).

Cestou jsme objeli jezero Kýlingavatn, užili si spoustu výhledů a zastavil nás až brod. Pokračovat nebylo potřeba a brodit zbytečně už vůbec ne, tak jsme si to tam prohlédli, otočili to a zamířili na ubytování.

Cestou nás potkaly kromě pořádného deště i malé kroupy, po nichž byla během pár vteřin celá krajina bílá. Občas ale zas svítilo sluníčko, dokonce byla vidět nějaká hora, která by měla být sopka Hekla.

Zpátky jsme pak pokračovali stejnou cestou, jakou jsme jeli ráno. Tentokrát jsme si dělali i nějaké zastávky. První na odbočce na silnici F225 Landmannaleið, která je sice kratší, ale obtížnější cestou do Landmannalaugaru. Brodům se na ní totiž vyhnout nedá.

Byly tam ale i nějaké cedule o sopečné činnosti, Hekle a dalších věcech, takže jsme záhy zjistili, že ta hora obklopená mraky, které se okolo ní ale nějak záhadně rozestupují, takže je vidět skoro celá, je opravdu Hekla. Venku pršelo, tak Miki odmítl vylézt z auta a udělal si drive-in vyhlídku. Já se rozhodla zmoknout, tak jsem vylezla a trochu to tam omrkla po svých.

O kousek dál jsme pak odbočili k malým vodopádům Tröllkonufoss, které byly vidět ze silnice. Nikoho okolo jedoucího asi nezajímají, ale byly pěkné.

U hlavní silnice jsme pak ještě natankovali – 28,26 litru za rovných 5.000 ISK (1.152,31 CZK), což nám tedy do nádrže moc nepřidalo, Ale získali jsme aspoň nějakou představu, byť nám přijde, že velikost nádrže moc neodpovídá tomu, co jsme natankovali.

Na ubytování jsme si dali sprchu, večeři a dopsali deníky. Asi ve 22:00 jsme šli spát, věci jsem se rozhodla zabalit až ráno – po té nevydařené cestě i dnešním výletu jsem nějaká unavená a ospalá.

Šipka Zpět na „Obsah“

3. 7. 2017 - Keldur, Seljalandsfoss, Eyjafjallajökull, Skógafoss, Skógar, Sólheimasandur Beach, Black Sand Beach

V noci mě probudila bolest v krku, dost mi to připomínalo můj dávný zánět hltanu, či co to tenkrát bylo – no potěš... Vzala jsem si Strepfen, při jehož cucání jsem usnula, takže jsem vždycky kousek vycucala a pak zas usnula, vydržel mi pomalu do rána.

Budíka jsem měla na 6:15 a ještě že tak, těch ranních příprav bylo nějak „hodně“, jak jsem byla kvůli nemoci unavená a zpomalená. Hned po probuzení jsem si vzala 2× Ibalgin Grip a pak zabalila věci. Aspoň mám vysvětlení, proč jsem byla tak unavená včera večer. Bude to důsledek přenocování na düsseldorfském letišti, kde jsem na lavičce spala ve třech vrstvách oblečení, s kapucí na hlavě, a stejně mi byla zima… :-(

Odnosili jsme věci do auta, kde se mi povedlo je pořádně ukotvit, tak snad teď už konečně nebudou putovat po celém „spacím“ prostoru.

Naše první zastávka byl starý statek Keldur. Bohužel se k němu na internetu nedalo najít moc informací, natož relevantních či oficiálních. Různě se psalo, že se tam prostě dá přijet a jen tak se projít, ale na místě jsme zjistili, že je součástí statku, který je normálně v provozu a že historické budovy jsou oplocené a mají otvírací dobu od 10:00. My tam byli asi v 7:30. Trochu jsme to tam tedy omrkli z volně přístupných cestiček a pokračovali dál.

Naše cesta vedla k vodopádu Seljalandsfoss, který je zřejmě příčinou toho, že jsme vůbec na Islandu. Kdysi jsem ho viděla v jednom z dílů reality show Amazing Race. Místa, která mě při sledování Amazing Race zaujala, jsem si vždycky vyhledala na internetu a čas od času si některé z nich uložila. A tehdy jsem mimo Seljalandsfossu narazila na to, že na Islandu je spousta dalších zajímavých míst, takže jsem si Island dala do svého seznamu míst k navštívení. A když jsme na jaře uvažovali, kterým směrem se během červencových svátků vypravíme, aby tam nebylo horko, byl v seznamu jediný, který tomuto požadavku odpovídal. A horko tu fakt není, obzvlášť u vodopádu byla sprostá zima :-).

Vodopád je atypický tím, že padá do volného prostoru, v podstatě doprostřed jezera, které pod ním je. Díky tomu se dá jezero obejít a tím vlastně i vodopád, pod kterým tedy jde projít. Jen je k tomu potřeba opravdu nepromokavé oblečení a pláštěnka, ne jak to pojali někteří a ve čtvrtině se zmáchaní vraceli :-). My jsme byli taky trochu mokří, voda je ledová, takže nám byla i zima, tak jsem zvědavá, jak se bude moje choroba vyvíjet dál.

Když jsme od vodopádu odjížděli, zrovna tam autobus vysypal skupinu turistů. Uf. Při výjezdu z parkoviště Miki jen tak mimochodem pronesl, že jsme v ledničce zapomněli jídlo. No jo, vůbec jsem si na něj nevzpomněla… Takže náš program byl jasný – vrátit se pro něj. Byť by tedy s ohledem na cenu pohonných hmot asi vyšlo levněji koupit to znovu.

Při odjezdu jsme chatičku nezamykali, ale při mém příchodu do chatky už tam byla uklízečka. Tak jsem jí vysvětlila, že jsme v lednici zapomněli jídlo, už ho měla z ledničky vyndané, tak jsme to jen přendaly do mého igelitového sáčku. Ptala se na potopu, kterou jsme měli v koupelně, tak jsem jí říkala, že je to asi od sprchy, ale jistí si nejsme, ale že to nebylo tak strašné, tak jsme to nehlásili.

Pokračovali jsme zase zpátky vodopádu Seljalandsfoss. Cestou nám přes cestu na poslední chvíli přeběhly ovce, které vyvrátily Mikiho tvrzení, že auto blbě brzdí. Zbyly po nás na silnici čáry od pneumatik a pěkný dým...

Zanedlouho už jsme stavěli u návštěvnického centra sopky Eyjafjallajökull, která si v roce 2010 vzala za rukojmí tisíce leteckých pasažérů, když vypustila tolik popela a prachu, že se nedalo létat. Bohužel ta část, ze které tehdy vycházel všechen ten zákeřný dým, byla v mracích. A od návštěvnického centra by to beztak bylo blbě vidět, lepší vyhlídka byla z malého parkoviště o kousek dál.

Mimochodem – Eyjafjallajökull je sice sopka, ale pokrytá ledovcem a islandské slovo „jökull“ znamená „ledovec“.

Mraky nás ale odradily a my pokračovali k dalšímu vodopádu Skógafoss. Mnozí ho prý považují za nejkrásnější na Islandu, mně se tedy víc líbil Skógafoss. Podél vodopádu jsme vylezli po schůdkách až k jeho hraně, odkud ale na vodopád nebylo moc vidět, a pak podél řeky, peřejí a menších vodopádů o něco výš, odkud dokonce byl vidět ledovec Eyjafjallajökull.

Po sestupu dolů jsme vodopád omrkli ještě zespodu, což opět znamenalo vodní spršku, po výšlapu do kopce nám ale bylo teplo, tak to nevadilo tolik, jako ráno. Došli jsme k autu a popojeli o kousek dál ke Skógar Museum.

Zaplatili jsme 2.000 ISK na osobu za vstup (tedy 4.000 ISK, 921 CZK), prolezli vnitřní muzeum s exponáty z oblasti dopravy, komunikace nebo záchranářství. Byly tam třeba staré rolby nebo ukázky ze záchranných akcí v brodech utopených či ve sněhu zapadlých aut. Původně jsem sem nechtěla, ale protože vstupenka platí na celé muzeum, zavítali jsme i sem a ztráta času to určitě nebyla. Co mě na muzeu ale extra zaujalo, je způsob vystavování exponátů – nejen velké věci, ale často i hodně malé, jsou prostě volně položeny na poličce jen s popiskem. Žádná vitrína, zabezpečení proti krádeži, nic…

Pak jsme omrkli venkovní část, která funguje jako skanzen a je v ní několik domečků v islandském stylu – hospodářských, obytných, je zde škola i kostel. A opět – do domečků se smí vejít, celé je prochodit, projít všechny místnosti a ti drzejší snad i otevřít skříňky a zásuvky. Nikde žádní hlídači, vše jen volně položené, jako by tam opravdu někdo bydlel a jen si odskočil do kurníku pro čerstvá vajíčka…

Mezitím se udělalo hezky, tak jsme dnešek pojali jako „den návratů“ a vrátili se na vyhlídku na Eyjafjallajökull. A opravdu – byla vidět i ta část, která v roce 2010 „soptila“.

Pak jsme jeli k ledovci Sólheimajökull, který je asi jeden z nejlépe dostupných islandských ledovců. Je docela velký a hodně pokrytý sopečným popelem, takže dost vyniká jeho členitost, různé trhliny. Byla tam spousta skupin, které v doprovodu průvodců mířily na ledovec. Překvapivě jen část z nich byla kompletně vybavena helmou, sedákem, mačkami a cepínem, dobrá půlka skupin si nesla jenom mačky. Neumím si představit ledovec, který by byl tak bezpečný, že by to stačilo. A zrovna tenhle tedy vypadal, že trhlin má až až… Jaképak zproštění zodpovědnosti asi těm agenturám klienti musí podepsat...?

Od ledovce jsme popojeli na nedaleké parkoviště, odkud jsme vyrazili na cca 3,5 km dlouhou cestu na pláž Sólheimasandur. Leží na ní docela zachovalý vrak letadla US Navy Douglas Super DC-3, který se tu zřítil v listopadu roku 1973. Respektive asi spíš nouzově přistál, protože palubní personál údajně nehodu přežil. Přesné důvody zřícení ani přesné datum ale překvapivě nejsou známy. Moc možností vidět vraky letadel není, tak jsme chtěli využít příležitosti.

Na parkovišti se zdálo, že pláž je vzdálená tak kilometr, ale ve skutečnosti je to k letadlu od silnice 3,5 km. Dřív se smělo až k letadlu jet autem, ale lidi prý jezdili všude kolem a protože jde o soukromý pozemek, majitel cestu přehradil a nově je u silnice vybudované i dost velké parkoviště. Na pláž k letadlu se tedy musí pěšky. Cesta vede naprostou pustinou a skoro po rovině, takže vůbec, ale vůbec neubývá. Těch cca 7 km bylo naprosto nekonečných.

U letadla jsme ale měli štěstí, že tam zrovna bylo málo lidí, tak jsme si ho mohli v klidu prohlédnout a hlavně vyfotit, ale jinak se k němu po cestě valily neskutečné davy lidí.

Naší další zastávkou byla pláž Black Sand Beach u Víku. Je tvořena bílým pískem a oproti původnímu předpokladu, že se po ní projdeme, se na ní asi nedá nějak rozumně dostat. Viděli jsme jí shora z vyhlídky, stejně jako několik zajímavých skalních útvarů tyčících se z moře.

Největším zážitkem pak určitě byli papuchálci. Nejprve jsme jich pár viděli z dálky, ale když jsme odcházeli, narazili jsme na jednoho, který byl jenom kousíček od nás.

Pak jsme ještě obešli několik vyhlídek a vyrazili do Víku, kde jsme se pro jistou rozhodli doplnit slané zásoby jídla a taky nakrmit Ujího. Toho jsme pojmenovali, jak už je naším dobrým zvykem, podle jeho registrační značky „UY 152“. Naše jídlo stálo 2.738 ISK (630,84 CZK), jeho 8.012,60 ISK, resp. 8.013 ISK (1.845,20 CZK) za 44,32 litru. Rozhodně lepší živit nás... :-) Miki se při tankování zase zakydal naftou, tak jsem musela od benzínky odjet já, abych mu mohla na nějakém klidném místě vyndat z tašky vlhčené ubrousky na otření. Jaj, řídila jsem Ujího, asi 20 metrů :-). Kdyby mi nebylo blbě, tak bych klidně pokračovala...

Pak už nás čekala „jen“ dvouhodinová cesta do kempu Skaftafell. Řada úseků byla po úplně rovné silnici. Cestou jsme potkali spoustu typů krajiny i počasí. Do kempu jsme dorazili asi v 19:30.

Na recepci jsme zaplatili 1.600 ISK za osobu plus 100 ISK za auto, dohromady 3.300 ISK (760,01 CZK), docela ranec za přístup k záchodu a studené vodě. Za všechno ostatní se platí navíc...

Miki si odskočil na toaletu, já mezitím přebudovala auto do spacího režimu. Když se vrátil, došla jsem si na toaletu taky a v autě se převlékla do spacího. Miki se mezitím ukládal ke spánku, tak jsem si ještě odskočila vyčistit zuby, a když jsem se vrátila, byl Miki vzhůru. Pustila jsem se do dopisování deníku, Miki se pustil do večeře. Popili jsme Maltextrakt, který smrdí jako pivo, chutná jako pivo, ale není to pivo.

Asi ve 21:00 jsme měli vše „hotové“. Vzala jsem si další porci léků, dost se napila, takže mi reálně hrozí noční cesta na záchod a šla spát. Jsem zvědavá, jak velká zima mi bude - mám na sobě tričko s dlouhým rukávem, legíny, ponožky a zatím mikinu, kterou asi sundám. V autě byly tři spacáky, já mám navíc svůj, takže si můžeme dát každý dva do sebe, kdyby byla zima.

Šipka Zpět na „Obsah“