2018-03-10 - 2018-03-18 - Itálie

Obsah

10. 3. 2018 - Odjezd

Budíka jsme měli na 6:30 a asi o hodinu později jsme vyrazili na cestu. Z Prahy přes Plzeň, Rozvadov, kde jsme natankovali, na Regensburg, München, Kufstein, Innsbruck a přes Brenner do Itálie. Asi půlku cesty jsem řídila já, vyměnili jsme se těsně před rakouskými hranicemi.

V Itálii jsme si rovnou užili dálnice a zaplatili € 4,10 za mýto. Poslední část cesty od dálnice byla po místních silničkách včetně průjezdu přes průsmyk Sella (2.240 m n. m.). Miki si cestou „užil“ spoustu serpentýn i déšť a sníh.

Na ubytování jsme dorazili docela brzy, odhadem asi ve 14:45. Dostali jsme pokoj č. 2, který je hned v přízemí za recepcí, která slouží zároveň jako bar. Báli jsme se, že v něm bude kravál, ale večer byl klid.

Pokoj je velký, prostorný, jen tedy byl ze všech nejlevnější, takže nemáme balkón. Na druhou stranu výhled na hory máme i tak a na balkóny chodí kuřáci, takže je fajn, že bydlíme pod nimi :-).

Doplatili jsme € 369,40 za ubytování (€ 153,80 už nám strhli z karty na podzim) a ubytovali jsme se. Pak jsme vyrazili na obhlídku okolí. Omrkli jsme nabídku okolních restaurací a narazili jsme na supermarket COOP. Rovnou jsme tam nakoupili něco málo ke svačinám do auta, nějaké pití a v akci taky několik krabic těstovin. Celý nákup stál € 13,71.

Nějak po 18:00 jsme vyrazili do vedlejší pizzerie na večeři. Dala jsem si pizzu Trevisiana s tyrolským špekem, Miki pak svou oblíbenou Al Salame. K pití vodu a Miki točené pivo. Pizza byla výtečná, s těmi dělanými u nás nemá nic společného :-). Jen tedy kvůli tomu špeku byla na mě dost slaná. Celé to stálo € 26,50 – z toho byl € 24,50 účet (včetně obsluhy), ještě jsme ale nechali jako spropitné € 2).

Z večeře jsme se vrátili do COOPu, kde jsme nakoupili šílených 24 krabic těstovin. Jsou tu absurdně levné – € 0,85 za půlkilovou krabici – a mají druhy, které se u nás vůbec neprodávají. Nic jiného už jsme nekupovali, takže to celé stálo € 21,25.

Na pokoji jsme omrkli novinky na internetu, koukli v televizi na záznam biatlonu a šli docela brzo spát.

11. 3. 2018 - Civetta

Vstávali jsme v 6:40 a probudila jsem se s knedlíkem v krku :-(. Na 7:30 jsme šli na snídani, která byla bohatá, naprosto výborná. Pak jsme se naložili do auta a vyrazili směr Civetta.

Miki si zase „užil“ cestu přes průsmyk, tentokrát Passo Fedaia. Opět nás čekala spousta serpentýn a sníh na silnici. Přehoupli jsme se k Marmoladě, Arrabě a dojeli do městečka Alleghe.

Já jsem připravila lyže, Miki mezitím šel vyměnit náš voucher za skipasy. Prý moc nevěděli, co s tím, ani nedokázali identifikovat, že už je to zaplacené, ale nakonec se mu podařilo přinést dva skipasy na 7 dní na celé Dolomiti Superski na naše jména, takže super :-).

Takže jsme se připravili a zamířili na kabinku. Venku bylo docela hnusně, všude kolem se válely husté mraky, které vypadaly, že z nich co nevidět začne pršet. V horní části areálu, kde je většina sjezdovek, taky opravdu mrholilo, v nejvyšších částech pak padal sníh. Viditelnost byla mizerná, v horní části ve sněžení a mracích. Nějakou dobu jsme se tedy drželi na kabině Col dei Baldi, podle které vedla úžasná modrá sjezdovka Pian dei Sec. Dlouhá, neskutečně široká a tak akorát se sklonem, aby člověk mohl vykrajovat carvingové oblouky dle libosti. Vzhledem k počasí na ní bylo i poměrně málo lidí.

Pak jsme se rozhodli, že tedy zkusíme prozkoumat zbytek areálu. Zamířili jsme do oblasti Zoldo, ale přejeli jsme odbočku a Miki už pak nevyužil možnost na správnou sjezdovku přetraverzovat, takže jsme místo toho dojeli do Palafavery. A odtamtud jsme museli vyjet starou dvousedačkou Pioda, ze které kvůli počasí odkapával olej, takže jsme celou cestu řešili, jak se mu vyhnout a opatrně ho stírali z bund.

Protože i z lokality Zoldo bychom pak museli znovu touto sedačkou, rozhodli jsme se místo toho pro další část a vyjeli jsme na Col Fioret, odkud jsme si užili super červený nepřerušovaný sjezd Salere do Selva di Cadore. Výjezd na nejvyšší vrchol odtud zajišťovaly dvě sedačky – spodní s bublinou, která nás kryla před tím zbytečkem deště, který tu padal, horní sice bez, ale tam už skoro nic nepadalo, tak to nebylo potřeba. Z vrcholu M. Fernazza (2.100 m n. m.) jsme si tedy Salere sjeli ještě 2x a jelikož venku skoro nepršelo, v podstatě jsme uschli.

A tak jsme se rozhodli zkusit ještě jednou Zoldo, kde mě lákala modrá sjezdovka Lendina. Odbočku jsme tentokrát trefili správně a dojeli k dolní stanici kabinky Pian del Crep, která nás vyvezla na začátek modré sjezdovky Casot, na níž navazovala právě Lendina. A ta byla naprosto parádní! Opět dlouhá, opět neskutečně široká a až na občasný hlouček lyžařů naprosto liduprázdná. Splněný carvingový sen!

Leč bohužel, na rozdíl od Selva di Cadore, kde v podstatě nic z oblohy nepadalo, tady dost výrazně mrholilo, takže jsme brzy byli mokří až na kost. I přes nepřízeň počasí jsme ale zvládli Lendinu sjet asi 6×.

Před 12:00 už to začaly vzdávat i mé gore-texové rukavice! Když už se nejen kalhoty včetně termoprádla, ale právě i tyto rukavice daly bez přehánění ždímat, zaveleli jsme k ústupu. Znamenalo to ovšem vyjet sedačkou Delle Coste a pak nám již známou dvousedačkou Pioda. Pořád tak nějak mrholilo, takže jsme opět řešili kapající olej a nahoru dorazili jak nezkušení vodníci.

Naprosté promáčení a v podstatě nulová viditelnost, kdy nebylo vidět od jedné tyče ke druhé, nás donutila k ústupu úplnému, definitivnímu. Sjeli jsme tedy zpět do Alleghe a došli k autu.

Za parkovné jsem zaplatila € 3 v parkovacím automatu a na zemi v jeho okolí našla tři mince v celkové hodnotě € 0,5. Do auta jsme si sedali na náhradní šály a další věci, abychom si ho úplně nezmáchali, asi by nám samo od sebe v tomhle počasí neuschlo… Na zpáteční cestu jsme vyráželi přesně ve 14:00. Škoda…

Na ubytování jsme dorazili asi za hodinu, mokré věci odnesli na pokoj, lyže do lyžárny a pak jsme ze sebe konečně to všechno mokré sundali a dali si horkou sprchu.

Na oběd bylo pozdě, na večeři brzo, takže jsme vyrazili ven do deště. Prošli jsme se po okolí, omrkli nabídky dalších restaurací a skončili v COOPu pro něco menšího k jídlu. Během nakupování jsem zjistila, že mi není dobře, bolí mě v krku a hlava a že na večeři asi nepůjdu. Takže jsem místo toho pořídila sáčkový čaj a citron. Nákup stál € 15,02.

Vrátili jsme se na pokoj, kde jsem se zateplila, trochu zkusila vysušit rukavice a pak si zalezla pod několik dek do postele.

Asi v 18:20 vyrazil Miki do restaurace Kamerloy pro dvě pizzy s sebou. Mně přinesl tuňákovou, sobě jejich specialitu Kamerloy. Obě stály € 17, žádná přirážka za obsluhu, ale třeba ani za krabici, jak je u nás typické... Povečeřela jsem v posteli a pak dopisovala deník :-).

12. 3. 2018 - Sella Ronda a Alta Badia

Na noc jsem si vzala prášky, abych se trochu vypotila, takže budíka jsem si nastavila na 6:30, abych si stihla dát sprchu. A abych ráno po probuzení zjistila, že neteče teplá voda. Takže jsem se bleskově opláchla jen v umyvadle a nakonec byla na lyže i na snídani připravená dost brzo.

Přes noc trochu nasněžilo, takže jsme zbylý čas využili pro ometení auta a naložení lyží. Pak jsme si v 7:30 došli na snídani a asi v 8:00 vyrazili. Za slabou čtvrthodinku už jsme parkovali na parkovišti u kabiny Pradel-Salei.

Až na drobné výjimky jsme se drželi oranžové Sella Rondy. Občas jsme si něco sjeli 2×, občas si trochu odskočili bokem, ale mířili jsme primárně do Alta Badie. Tam nás zajímala lokalita mezi Corvarou, La Villou a San Cassianem, kterou jsme při žádné z přechozích návštěv neprobádali. Převažují tam sedačkové lanovky a modré sjezdovky. Trochu jsme se tam zmáčeli v chumelenicích, abychom brzy zase oschnuli pod prvními slunečními paprsky, které jsme zatím v Itálii pořádně viděli.

Při sjezdu ke kabince v San Cassianu jsme jeli s Mikim v kraji sjezdovky skoro vedle sebe, když najednou pán, kterého jsme ve vzdálenosti asi tří metrů předjížděli, stál (a jel) najednou kolmo k nám. Nějak prudce zahnul doleva a vlastně Mikimu přímo pod nohy. Těžko říct, jestli zastavoval uprostřed sjezdovky nebo chtěl najet ke kraji, každopádně se vůbec nerozhlédnul. Miki stihnul úhybný manévr, takže pánovi „jen“ zostra zavadil o špičky lyží a ten se poroučel k zemi. Zajímalo by mě, co se těm lidem honí hlavou, když dělají takové zhovadilosti.

Z Alta Badie jsme se přes Piz Boé přehoupli směrem k Arrabě a pokračovali dál až do Val di Fassy k parkovišti. Dorazili jsme tam asi v 15:30 a usoudili, že už to po celém dni stačilo :-). Tak jsme se pomalu naložili do auta a přesunuli na ubytování.

Tam jsem si dala horkou sprchu na prohřátí a uvelebila se v posteli, abych trochu odpočívala. Trochu jsem pročetla pracovní i osobní maily, něco málo pořešila a pak bezmyšlenkovitě prolézala internet.

Asi v 18:30 jsme šli na večeři. Dala jsem si gnocchi ve smetanové sýrové omáčce s jablky a ořechy. S těmi „našimi“ gnocchi neměly ale vůbec nic společného. A byly famózní. Miki měl (zase) pizzu, která ale vypadala úžasně, takže si jí asi dám příště taky. Pití klasika – voda a pivo :-). Po jídle jsme se bavili, jestli si dáme dezert, měli mimo jiných i panna cottu a tiramisu. Když kolem procházel číšník, zaslechl slovo „tiramisu“ a rovnou se ptal, jestli si dáme jedno tiramisu a 2 lžičky. Nešlo odmítnout :-). Účet byl na € 31,50 včetně obsluhy, nechali jsme ještě € 2,50 jako spropitné.

Večer jsem vyřídila nějaké drobnosti, dopsala deník a asi ve 21:30 se uložila k spánku. Snad mi ráno bude lépe…

Bohužel se mi ale vůbec nedařilo usnout, různě jsem převalovala, pořád mi teklo z nosu, dýchat ucpaným nosem mi nešlo, musela jsem pusou, to jsem zase měla pořád sucho v krku. Ještě po 1:00 jsem byla vzhůru :-(.

13. 3. 2018 - Sella Ronda a Arabba/Marmolada

V noci jsem se pořád budila a převalovala, ale stejně jsem se ráno probudila ještě před budíkem. Oproti předchozím dnům jsme vstávali do jakž takž slunečného rána.

Tak jsme se připravili, oškrábali auto, dali si snídani a vyrazili na cestu k dolní stanici kabinky Pian Frataces Gherdecia. Tam jsme se dopřipravili a vyrazili vhůru.

Bylo krásně, asi tak polojasno, ale konečně sluníčko. A díky mrakům byly výhledy zajímavější, než kdyby bylo úplně jasno. Pomalu jsme se po zelené Sella Rondě přesunuli do Arraby, kde jsme se z této trasy oddělili a zamířili vzhůru visutou kabinou na Porta Vescovo, odkud byl krásný výhled na Marmoladu.

Počasí se sice trochu zhoršovalo, zatahovalo se, ale zatím bylo pořád dost pěkně, takže jsme na Marmoladu zamířili. Čekal nás trochu delší přesun přes průsmyky Padon a Fedaia. Přes druhý jmenovaný jsme v sobotu jeli na Civettu. Podél serpentýnové silnice a dlouhého vleku, který se nakonec ukázal být ne jedním, ale dvěma na sebe navazujícími dlouhými vleky, jsme sjeli po pěkné modré vyhlídkové cestě až k dolní stanici visuté kabiny.

Čekal nás výjezd třemi úseky visutých kabin přes vrcholky Banc a Serradia až na Punta Rocca (3.250 m n. m.). Vylezli jsme na střechu na vyhlídku a pokochali se výhledy, které se každou chvíli díky mrakům měnily. Když jsme se dostatečně vynadívali, slezli jsme zase dolů, sjeli výtahem na sjezdovku, skočili do lyží a „užili“ si sjezd s převýšením přinejmenším 1.600 metrů. Bohužel Punta Rocca vedou dolů jen červené sjezdovky, které byly už hodně rozbité, se spoustou boulí, takže sjezd nám tak dost zabrat a taky pěkně dlouho trval.

Čekal nás výjezd sedačkou, která vede nad všemi těmi serpentýnami které jsme v neděli zdolávali autem. Postupně jsme se přesunuli do Arraby. Cestou jsme u jedné sedačky potkali skupinku Čechů, z nichž někteří dost úspěšně blokovali turnikety. Překvapivě malé děti měly víc soudnosti, než dospělí, jeden z prcků svou mámu napomenul „Mami, uhni, překážíš.“. Někdo by to od něj asi bral jako nevychovanost, ale já oceňuji, že vidí na světě i to, co „jeho dospěláci“ nevidí a tudíž ho k tomu přímo nevedou.

Taky jsme si cestou „užili“ dalšího druhu počasí, padaly malé kroupy. V Arrabě jsme se zase napojili na zelenou Sella Rondu, ale hned v průsmyku Campolongo jsme se rozhodli využít variantu, která nás místo na Piz Boé zavedla na protější Pralongiu. Díky tomu jsme měli možnost sjet si znovu modrou „osmičku“ a zjistit, kudy jsme to vlastně včera v té bílé tmě jeli.

V Corvaře jsme znovu naskočili na zelenou Sella Rondu a dál se jí až na naprosté drobnosti v podobě „tohle si sjedeme ještě jednou“ drželi přes Passo Gardena a Selvu/Wolkenstein až k Piz Seteur.

Tam už jsme měli fakt hlad a já toho měla docela dost, takže jsme po chvíli obhlížení možností využili samoobslužnou restauraci. Dala jsem si spätzle s tyrolským špekem a houbami a k tomu na energii Coca Colu, Miki měl lasagne a nealko pivo. Celé to stálo € 29,50.

Po jídle jsme se přesunuli na svahy nad Pian Frataces, kde parkujeme. Ještě jsme si trochu zajezdili na kratších sjezdovkách v horní části, ale pak už jsme sjeli na parkoviště, naložili se do auta a vrátili na ubytování.

Dali jsme si sprchu, nechali schnout všechno navlhlé a já si dopsala deník.

14. 3. 2018 - Miláno

V noci na dnešek se mi konečně docela dobře spalo, byť tedy dobře mi nebylo. Leč bohužel úhlavní nepřítel Pan Budík zvonil už ve 4:00. A tak jsme se připravili a ve 4:00 vyrazili směr Miláno.

Cesta přes průsmyk a Bolzano, kterou nám zvolila navigace, se nám úplně nelíbila, tak jsme si vybrali trochu jinou. Vyhnuli jsme se tak průsmyku a ještě jsme ušetřili kus cesty po zpoplatněné dálnici. Jak naivní to ráno bylo!

Z dálnice jsme sjížděli v Milanu a za mýto zaplatili „krásných“ € 19,90. Tak krásně nám to vyšlo, že jsem pak během dopravní zácpy mohla pomoct řešit jeden pracovní průser, který se „doma“ urodil.

Zaparkovali jsme v garážích, kde jsme měli předplacené celodenní parkování, a vyrazili na obhlídku Milana. Já jsem zase telefonovala, takže navigoval Miki. Je to s ním sranda, hned na první křižovatce jsem zjistila, že jdeme na opačnou stranu.

Mířili jsme rovnou ke kostelu Santa Maria delle Grazie, u nějž se nachází Cenacolo Vinciano s freskou Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. Vstupenky jsme měli koupení v předstihu a byl to trochu boj, v minulosti jsme kvůli tomu už několikrát návštěvu Milána odložili.

Byli jsme tam brzo, tak jsme vyměnili vouchery za vstupenky, chvíli se poflakovali venku a v 9:50 dle pokynů zapadli dovnitř. Prošli takovou trochu vtipnou bezpečnostní prohlídkou, která nic moc nehlídala, jen udělovala pokyny, že stativ se uvnitř nesmí používat atd. Pak nás zahnali do místnosti, zavřeli za námi dveře a až pak otevřeli ty další. Před samotným vstupem k fresce jsme čekali v další místnosti. Freska je, no, jak jen to říct, obyčejná, nijak impozantní, poněkud vybledlá… Kdybyste nevěděli, co je zač, snad byste jí i minuli bez povšimnutí…

Venku jsme byli asi za 15 minut. Odskočili jsme si na WC a pokračovali do parku/k hradu Castello di Milano. Cestou jsme se zastavili v malém Carrefouru pro něco jako snídani, nakonec jsme si každý dal foccaciu a k tomu jsme si vzali broskvový ledový čaj – celkem za € 6,97.

Omrkli jsme park Sempione a přilehlé památky, pak jsem začala konečně navigovat já, takže jsme už bezpečně došli k sídlu Versace, prošli ulicí Via Monte Napoleone, která je plná luxusních obchodů, a došli až k pasáži Galleria Vittorio Emanuele II, soše Leonarda a hlavně divadlu La Scala. Pokračovali jsme na náměstí Piazza del Duomo ke katedrále Duomo di Milano. Na náměstí byly snad stovku turistů a stejný počet holubů, pro které tam převážně černoši prodávali krmení. Stačí nasypat do dlaně a holubi vám sami přistanou na ruce a začnou zobat. I když pominu zdravotní rizika, všude ve světě se před holuby památky chrání a tady jim trpí tohle, nechápu…

Omrkli jsme i malý zapadlý kostelík Basilica of Santa Maria at San Satiro nebo první veřejnou knihovnu. A různými uličkami včetně bloudění po kampusu univerzity jsme došli až k autu.

Miláno tedy moc nenadchlo. Všude nepořádek, na hlavním náměstí holubů jak ze slavného hororu o ptácích a ulice plné kuřáků. Památky takové typické pro jih, a byť je ve městě spousta krásných zákoutí, prostě nějak nenadchlo. Benátky či Verona jsou mnohem hezčí!

Po návratu k autu jsme odložili přebytečné věci a odběhli do nedalekého supermarketu na nákup. Vůbec jsem neměla hlad, takže něco k pozdnímu obědu do auta, ke svačině, k pozdní večeři, nějaké pití a už i něco málo s sebou domů. Celé to stálo € 22,41. A účtenka nás dostala, je vytištěná oboustranně – z jedné strany seznam zboží, ze druhé všechny ty hlavní informace typu obchod, datum, celková cena.

Výjezd z garáží byla komedie, protože i když na našem již zaplaceném voucheru byl kód, nebylo ho na bráně kde načíst, takže bylo nutné volat interkomem obsluhu, ta chtěla nadiktovat písmeno-číslicový kód, jméno osoby, která to rezervovala a po několikátém zopakování to, přijde mi, vzdali, a prostě nám tu závoru zvedli :-).

Popojeli jsme k nedaleké benzínce, kde jsme natankovali – celkem za € 74,99. A pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Mám pocit, že velkou její část jsem protelefonovala, abych kolegovi, který mě zastupuje, poskytla všechny potřebné informace pro plánované večerní „žehlení průšvihu“.

Byla jsem unavená a nebylo mi zrovna dobře, takže jsem byla ráda, když jsme si vše ujasnili a já mohla jen tupě koukat před sebe.

Zatímco v Miláně jsem navigovala dle svých obvyklých schopností, cestou už se to na mě všechno podepsalo, takže jsme blbě sjeli z dálnice už v Trentu, zaplatili za mýto € 17,80, abychom pak blbě najeli na jinou, naštěstí nezpoplatněnou dálnici, projeli se kus po okreskách a při snaze najet na dálnici na dalším nájezdu zas omylem Miki najel do protisměru, takže jsme se k té mýtnici v Trentu za mýto € 0,90 zase pěkně vrátili. Navigaci mi Miki sebral, že prý jsem se jako navigátor neosvědčila. No to říká ten pravý :-). Další pokus už se povedl a sjeli jsme pak taky správně, mýto stálo € 2,50 a oproti ranní cestě jsme si tedy dost pohoršili :-).

Už mimo dálnici jsem pak měla kus navigovat já, než nás GPSka přeroutuje, a 2× jsem nás poslala blbým směrem, až si Miki postěžoval, že mě vyhodí dveřma a já vlezu oknem. Tak jsem nastavila na GPS správný cíl a už se do toho nepletla. Je tedy fakt, že cestou zpátky jsem napáchala víc navigačních omylů, než dodnes za celý svůj život :-).

Na ubytování jsme dorazili asi v 19:15. Všechno jsme odnesli na pokoj, dala jsem si sprchu, ještě zkontrolovala pracovní věci a dopsala deník. Mezitím jsem dostala hlad, takže jsme pojedli „fette tonde dorate“ se salámy – já s mortadelou, Miki se „Salame Milano“. Asi ve 21:30 jsem se uložila k spánku.

15. 3. 2018 - Sella Ronda a Alpe di Siusi

Budík nastavený na 6:30 mě tentokrát opravdu vzbudil. V noci se mi docela dobře spalo, oproti nocím předchozím :-). Byla jsem vzhůru asi jen 2× a tentokrát žádné probuzení před budíkem.

Oblékli jsme se, Miki odnesl do auta lyže z lyžárny a šli jsme na snídani. A asi v 8:00 jsme vyrazili na lyže. Cestou serpentýnami vzhůru jsme na silnici viděli jelena. Parkovali jsme zase u kabinky Pradel.

Připravili jsme se a první kabinkou v 8:45 zamířili vzhůru. Po oranžové Sella Rondě jsme pokračovali až do Val Gardeny, kde jsme se z ní odpojili. Když jsme prošli turnikety ke kabince, postavili jsme se do kratičké fronty a já jsem postavila své lyže s takovým menším klepnutím, odpadla mi z vázání patka. Zírala jsem dost nechápavě a Miki pak taky. Tak jsme posbírali všechny části, opustili prostor kabinky a to nerozbité venku postavili do stojanu. Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem si to ani nevyfotila :-). U kabinky jsme se rozhlédli a pak jen stačilo přeběhnout přes silnici do protějšího servisu. Pána to ani moc nepřekvapilo, že prý se to u tohoto typu vázání stává, že jak se to všechno při jízdě pohybuje, tak se ty šrouby mají tendenci vyšroubovávat. A že mi tam tedy dá nový a ostatní mi dotáhne. Měl to za chviličku, ještě mě pak poprosil o botu, aby vyzkoušel, že to sedí a ještě nám předal instrukce, že si máme šrouby hlídat a dotahovat. Což trochu vyvedlo z míry Mikiho, který má stejné lyže, jako já. Stačí si totiž uvědomit, jaké jsem měla štěstí, a představit si, co by se stalo, kdyby se to odpadlo za jízdy. Že jen cca minutku předtím, než se to stalo, jsem na lyžích na červené vykrajovala docela ostré oblouky a že i jinak jezdím občas trochu agresivně a rychle. To by bylo salto jako blázen… A taky že jsem pitomá, protože těch volnějších patek na obou lyžích jsem si všimla už předevčírem, ale když jsem si s tím hrála, všechno drželo na svém místě, tak jsem tomu nepřikládala žádný význam. Když jsem se za pánem přesunula k pokladně, abych mu to zaplatila, tak mávnul rukou, že prý to máme nechat. Tak jsme opakovaně poděkovali a vrátili se zpátky do fronty na kabinku.

Vyjeli jsme na vrchol Ciampinoi, kde si hned Miki u servisního stolku zkusil dotáhnout šrouby. Ty jeho se ani nehnuly. Z Ciampinoi jsme pak sjeli do S. Christiny, odskočili si na WC a pozemní lanovkou jsme se přesunuli na protější svah.

Kabinkou a sedačkou jsme vyjeli přes Col Raiser nahoru a červeným sjezdem zamířili do Ortisei. Sjezd byl dlouhý, členitý, zatočený a naprosto spektakulární. Procházel průrvami mezi skalními bloky, z nichž místy stékaly zmrzlé vodopády.

V Ortisei nás čekal pochoďák. Naštěstí nám ho usnadnil pohyblivý pás v tunelu, který nám něco málo kroků ušetřil, zbytek přes městečko až ke kabince na vrchol Piz. Městečko je krásné, takový italský Aspen, na druhou stranu procházka s lyžemi na ramenou nás trochu unavila :-).

Kabinou jsme vyjeli vzhůru a pokusili se prolyžovat co největší část oblasti Alpe di Siusi. Má asi 80 km sjezdovek a je hodně roztahaná, se spoustou přejezdů, takže jsme si tam moc pořádného lyžování neužili. Navíc tam na rozdíl od ostatních areálů sněžilo, takže nám docela brzy začala být i zima.

Abychom se stihli v pohodě vrátit, ve 13:30 jsme zase nasedli na kabinu, která nás svezla dolů do Ortisei. Tentokrát už sněžilo, vlastně spíš pršelo, i tam. Takže městečko už nebylo tak hezké a procházka už vůbec ne :-). Byť to bylo celé do kopce, zvládli jsme to i s lyžemi docela rychle.

Dvěma navazujícími kabinami jsme vyjeli na Secedu a zase sjeli do S. Christiny. Tam jsme se opět přepravili na protisvah a kabinkou a sedačkou vyjeli na Ciampinoi, kde jsme se zase napojili na Sella Rondu.

A po zelené Sella Rondě jsme pak zamířili zpět. Průsmyk jsme dle doporučení zdolali v nejzazším možném čase – okolo 15:30. A pak už zbýval jen sjezd na parkoviště.

Dneska jsem byla dost unavená, na sjezdovkách se poprvé objevil ve větším množství tvrdý podklad a občas i nějaká ta klasická ledová plotna, na čemž prostě neumím jezdit a stojí mě to strašné energie, abych se nepřizabila :-).

Docela jsme dneska prochladli, tak jsem si na pokoji dala horkou sprchu, trochu dopsala deník, prolezla internet… Zase jsem neměla moc elán dělat něco užitečného.

Něco po 18:30 jsme vyrazili na večeři do Kamerloye. Dala jsem si pizzu 4 stagioni, Miki 4 formaggi a navrch jako dezert panna cottu s ovocem. Celé to stálo € 23,50. A jelikož jsme tam strávili jen tímhle přes hodinu a ani nedostali couvert, tak to bylo tentokrát bez dalšího spropitného :-).

16. 3. 2018 - Sella Ronda 2×

Mně už je lépe, ale chorobu ode mě dle očekávání chytil Miki, takže jsme se v noci zase nevyspali :-). Navíc jsem na dnešek zapomněla nastavit budík. Probudila jsem se nějak okolo 6:30, ale pak se ještě povalovala, než mě napadlo se podívat, kolik je hodin. Takže jsem vstávala asi v 6:50.

Připravila jsem se, oblékla a šla omést auto, protože přes noc napadlo asi 5 cm sněhu. Asi v 7:30 jsme šli na snídani a něco málo po 8:00 jsme vyrazili na naše oblíbené parkoviště. Zase jsme cestou viděli jelena. Mikiho nenapadlo nic lepšího, než zastavit, abychom si ho prohlédli, byl krásný, to jo, ale když se ve zpětném zrcátku objevilo auto, málem se Mikimu nepovedlo se do mírného kopečka na zasněžené silnici rozjet :-).

Mikimu nebylo dobře, tak nám to všechno trvalo trochu déle a úplně první lanovkou jsme nejeli, ale v 8:45 už jsme seděli v kabince Pradel. Od její horní stanice jsme vyrazili po oranžové Sella Rondě přes Val Gardenu, Alta Badii a Arrabu zpět do Val di Fassa.

Sjezdovky vydržely upravené jen krátce, protože sníh napadlý přes noc se brzo nahromadil do boulí obřích rozměrů. Při posledním sjezdu jednoho strmějšího úseku na červené sjezdovce jsem zaznamenala holčinu, která se v tom marastu pokoušela plužit a jela jako by na lyžích stála podruhé v životě. Všimla jsem si jí ale hlavně z toho důvodu, že přes modré lyžařské kalhoty měla nataženou černou sukni nad kolena.

V pohodě jsem jí předjela a pokoušela se dál bojovat s boulemi, když jsem při zatočení doprava v periferním vidění spatřila cosi, co do mě vrazilo a najednou jsem ležela na boku a to cosi letělo dál směrem do údolí. Samozřejmě bez šance to ustát, nohy doširoka od sebe, ruce rozpažené, skončilo to stejně, jako slavná lyžařská scéna v Andělu na horách. Slečna skončila bez hůlek, bez lyží a v parádních kotrmelcích.

Pohled by to byl asi docela komický, kdybych se zrovna neválela mezi boulemi a nesnažila se zjistit, jestli mám všechny své části na svém místě. Naštěstí pro mě i pro tu „raketu“ bylo vše OK, takže jsem během pár vteřin stála na nohách. Hned se k ní sjelo několik lidí, kteří jí začali pomáhat, možná její rodinní příslušníci. Ale myslíte, že se někdo zajímal o to, jestli jsem v pořádku taky já?

Nasraná, pardon, jsem ale byla kapitálně, takže jsem v ladných obloučkách :-) sjela dolů k nim a holku česky seřvala do krychličky co že tam jako leze, když na tom neumí. Seděla tam ve sněhu, v obličeji dost vyděšený výraz (říkal Miki), dle mého slzy na krajíčku. Podle mého by si zasloužila, aby si něco udělala, když sama nebo její okolí nemá soudnost. Protože jen tak jí to donutí se nejdřív naučit lyžovat, než pak lézt na „velké“ sjezdovky a mezi ostatní lyžaře. To je ta nevýhoda lanovek, že se takoví lyžaři dostanou na kopec, v dobách vleků by prostě nahoru nevyjeli…

Jelikož ale kromě nutnosti oklepat ze sebe sníh se mi vůbec nic nestalo, náladu mi to nezkazilo. Hlavně když se nám zrovna otevřely pohledy do dalšího údolí a na další skalní útvary. Dnes je totiž konečně pořádné italské počasí, polojasno, svítí sluníčko, kolem nádherné Dolomity…

A tak jsme sjeli dolů k našem parkovišti, otočili to ke kabince Pian Frataces Gherdecia a asi ve 12:25 jsme se vydali zpátky po zelené Sella Rondě. Sluníčko svítilo a mělo sílu, bylo dost teplo, v průsmycích ale vyloženě zima, hlavně ve stínu. Také sjezdovky pod náporem sluníčka dost povolovaly a prudké úseky byly boulovaté víc a víc. Při sjezdu z Wolkensteinu do Val Gardeny už jsem toho měla po krk, ale nakonec jsem se oklepala, abych těch posledních pár sjezdovek ještě nějak „zplužila“ :-). Chudákovi Mikimu bylo asi čím dál hůř, ale zarytě odmítal sjet z Wolkensteinu do Val Gardeny nebo později na „naše“ parkoviště kabinkou.

Na parkovišti jsme se pomalu naložili do auta, Miki v něm různě polehával a odpočíval. A pak jsme se vydali na cestu zpět, poprvé jsem ty serpentýny řídila já. Vlekli jsme se za nějakým extra pomalým Italem, který nevěděl, kudy chce jet.

V Canazei jsem zaparkovala u lékárny, kam jsem Mikiho posílala už včera. Chtě nechtě si tedy došel pro něco na nachlazení a domnělou teplotu. Na pokoji rovnou prozkoumal dávkování a usadil se k notebooku, takže mokré oblečení i lyže z auta jsem musela vyřešit já :-).

A stejně tak po 18:00 dojít pro večeři. Vzala jsem 2 pizzy s sebou – pro sebe Deliziosu s mozzarellou, sýrem stracchino, vlašskými ořechy a syrovou šunkou. Mikimu jsem vzala výraznou a jemně pikantní pizzu Sellaronda, se salámem, mozzarellou, cibulí a tuňákem, protože si stěžoval, že přes nachlazení bude chutnat všechno stejně. Tak alespoň se zahřál :-). Stály € 18,50.

Večer jsme pročetli e-maily, internet, já si dopsala deník. Miki už před 20:30 usnul.

17. 3. 2018 - Val di Fiemme/Obereggen

Budíka jsme měli na 6:30. Miki si dal ráno sprchu a vypadal o něco lépe, než večer. Tak prohlásil, že jde dneska lyžovat taky, takže jsme se připravili, odnesli lyže z lyžárny do auta a zašli na snídani. Dneska se střídají turnusy, tak jsme tam byli výjimečně jediní.

Asi v 7:50 jsme vyrazili na cestu, která nám tentokrát trvala trochu déle, asi půl hodinky. Mířili jsme do Predazza.

Po zaparkování jsme se připravili a došli ke kabince, kterou jsme spolu s dalšími čtyřmi lidmi – třemi temperamentními Italy a jedním snad trochu „jednodušším“ Italem – vyjeli nahoru. Navazující sedačkou jsme dojeli až na Passo Feudo, což je zdejší nejvyšší bod.

Vrcholky všech kopců a hor obklopovaly mraky, z nichž se trochu sypal sníh. A viditelnost tedy byla mizerná natož aby bylo vidět do okolí.

Přes různá údolí a vrcholky jsme se dostlali až do Obereggenu, kde jsme objevili sympatickou červenou sjezdovku, kterou obsluhovala pohodlná kabinka, takže jsme tam nějakou dobu zůstali a odjeli pryč až když se sjezdovka začala plnit.

Poté jsme se vydali zase na cestu zpátky, při níž jsme prozkoumali všechna zákoutí areálu včetně odlehlého vleku, podle nějž vedla dle tamního značení černá sjezdovka. Miki dole trefně poznamenal, že to byla ta nejhorší černá, jakou kdy jel, nejužší, nejstrmější… Ve skutečnosti to byla maximálně červená.

Vyzkoušeli jsme všechny lanovky nad Pampeagem. Počasí se zhoršovalo, sněžilo čím dál víc a viditelnost byla taky na draka, tak Miki pak prohlásil, že jede zpátky k autu, takže jsme se přesunuli k horní stanici kabinky, kterou se asi ve 12:15 vrátil do Predazza, zatímco já jsem zůstala nahoře – i přes trápení s mými vyhřívanými rukavicemi, z nichž ta pravá má nějaký špatný kontakt a vypíná se, občas nejde ani zapnout. Chjo...

Vystačila jsem si se sedačkou Gardoné-Passo Feudo, která je dost dlouhá a hlavně opatřená bublinou, takže jsem cestou nahoru byla v suchu a dokonce mi přestala být zima. Ani nevím, kolikrát jsem to sjela, vyzkoušela jsem několik variant sjezdů včetně černé. Bylo brzké odpoledne, na lanovce i sjezdovce jsem byla vlastně úplně sama, čehož jsem hojně využívala. Dost se to podepsalo na mé únavě, k čemuž se ještě přidalo sněžení, nahoře byla viditelnost na draka a dole zase sníh dost ztěžknul. A taky jsem od sněžení začínala být trochu mokrá.

No, ve 14:00 už mi přišlo, že jsme toho za těch 6 dní nalyžovali dost a rozhodla jsem se zatroubit k ústupu. Pravdou ale je, že s mi letošní sezónu vůbec končit nechce, ještě bych lyžovala! Asi to bude tím, že nám tu úplně nevyšlo počasí a některé dny jsme bohužel museli trochu „ošidit“, tedy skončit dřív, stejně tak sjezdovky nebyly kvůli sněžení či dešti v ideálním stavu a viditelnost byla většinou taky bídná, takže těch úplně nejvíc úžasných oblouků, na které jsem se tolik těšila, jsem si asi pocitově užila málo…

Sjela jsem tedy kabinkou do údolí, došla k autu, kde mě Miki naložil a vydali jsme se na cestu zpátky. Ještě jsem Mikimu připomněla, že jsme někde mohli nakoupit, tak nakonec našel COOP, ke kterému jsme dojeli a nakoupili jsme si hlavně věci domů – další těstoviny, nějaké omáčky, balsamikový ocet, uzeniny, nějaké „jogurty“ (tedy skyr, panna cottu a další), něco k pití. Celé to stálo € 27,85.

Pak jsme tedy definitivně dojeli na ubytování a vtipně oknem z parkoviště natahali do pokoje všechny věci – přeci to nebudeme nosit okolo celého domu, když si parkujeme pod oknem :-).

Dala jsem sušit mokré oblečení, užila si horkou sprchu, pročetla novinky na internetu a dopsala deník.

Něco po 18:00 vyrazil Miki pro pizzu. Objednala jsem si u něj Marmoladu se slaninou, gorgonzolou, mozzarellou, červenou čekankou a vlašskými ořechy. Vypadala krásně, voněla krásně, ale byla taková průměrná, hlavně čekanka se v peci spálila a byla hořká. Pro sebe si vzal Hawaii.

18. 3. 2018 - Odjezd

Probudila jsem se před 6:30, tak jsem rovnou vstala a pustila se do příprav a balení. Miki si dal sprchu, pak šel omést auto do sněhu, který přes noc napadl, a dal do auta lyže. Asi v 7:40 jsme šli na snídani, po jídle jsem narovnala do auta ostatní věci a pár minut před 8:30 jsme vyrazili na cestu.

Čekala nás cesta přes průsmyk Sella, která byla celá zasněžená, vlekli jsme se v koloně za dalšími auty. Já si užívala výhledy a fotila na všechny strany, Miki sice tvrdil, že ho to bavilo, ale řídit v něčem takovém zas úplná pohoda není. Dodávka, která celou naší kolonu vedla, pak uvízla v jedné serpentině, takže se Mikimu povedlo auta před námi předjet a měli jsme silnici jen pro sebe.

V průsmyku jsme na chvíli zastavili, ale výhledy už kvůli mrakům tak pěkné nebyli, tak jsme pokračovali dál, čekal nás sjezd do Val Gardeny a cesta údolím dál k dálnici, na kterou jsme najeli asi v 10:30.

Dole v údolí bylo jaro, ale jak jsme pokračovali k Brenneru, zase se objevoval sníh. Mýto za dálnici bylo opět € 4,10 a průjezd Brennerem za € 9,50.

Cesta docela ubíhala, až k rakousko-německým hranicím, kde byla na dálnici postavená improvizovaná celnice a tvořila se před ní docela slušná kolona. Přilehlou benzínku, kterou se mimochodem podle všeho dalo projet a kontrole se vyhnout, používali jako zázemí a v takovém kontrolním stanu, tam měli odstaveného nějakého Rusa. Hranice jsme přejeli asi ve 12:00.

A pak jsme pokračovali na Mnichov, Regensburg a Plzeň až domů. Ani nevím, v kolik přesně jsme přijeli.

Odnosit věci z auta byla docela fuška, jelikož nám přibyly tři tašky plné těstovin. Doma jsem je ani neměla kam dát, tak jsem je provizorně naskládala do velké modré Ikea tašky, kterou jsem úplně zaplnila :-).