2018-03-28 - 2018-04-08 - Japonsko

Obsah

Úvod, přípravy

Léto 2017

Z naší první cesty po Japonsku jsme byli uchváceni, Japonsko jsem si zamilovala. A protože jsme se na tom s Mikim shodli, velmi rychle jsme se rozhodli, že se tam chceme vrátit. Měli jsme v plánu využít k tomu Velikonoce 2018, které tentokrát připadají na dobu, kdy pokvetou sakury. A také na dobu, kdy se ještě bude v Japonských Alpách lyžovat, což je kratochvíle, kterou bych ráda vyzkoušela.

Když jsme se na tom shodli, pořídila jsem si do mobilu aplikace na výuku japonské abecedy – hiragany a katakany. A začala se učit. Myslela jsem, že za těch asi 10 měsíců se mi podaří naučit se takové základy, kdy budu schopná si přečíst nějaké znaky, jednoduché nápisy, a že se mi podaří naučit se několik základních frází. A tím celým jsem chtěla překvapit Mikiho až přímo v Japonsku. Asi stárnu, vůbec mi to nelezlo do hlavy. A tak jsem se asi po týdnu mého intenzivního snažení začala tak rozčilovat až se Miki podivoval, co se děje. Na mou odpověď: „Já jsem ti to nechtěla říkat, ale snažím se tu učit japonsky.“ mi odpověděl: „Já taky.“

A tak jsme se společně zasmáli a nějakou dobu se trochu snažili učit spolu. Já jsem dokonce pořídila učebnice. Ale nešlo nám to ani společně, takže jsme to časem zase vzdali.

V létě jsme měli setkání s přáteli, se kterými jsme procestovali Jižní Ameriku. Povyprávěli jsme jim o Japonsku a nabídli, že je o Velikonocích vezmeme s sebou…

Podzim 2017

Během podzimu jsme sledovali, jak postupně vzrůstá napětí mezi Severní Koreou a dalšími státy – Jižní Koreou, USA a samozřejmě Japonskem, na které během času zamířilo několik severokorejských balistických raket.

Dlouho jsme váhali, moc se mi za této bezpečnostní situace do Japonska nechtělo, ale ze žádné debaty nevzešlo definitivní ano nebo ne.

Jsme zvyklí letenky pořizovat přibližně půl roku předem, což připadalo na konec září. Tato lhůta ovšem minula bez povšimnutí. A pak v říjnu, když jsem s Mikiho zeptala, co tedy jako s tím Japonskem, jen prohlásil, že už je pozdě, a bylo vymalováno…

Prosinec 2017

Čas utekl, vymysleli jsme dovolenou na rok 2018 a pak 16. prosince spolu s vánočním přáníčkem od I+J přišla jedna věta: „PS: do Japonska se rádi přidáme, pokud již není pozdě.“ A bylo vymalováno podruhé…

Pak už šlo všechno ráz naráz, o tři čtyři dny později už jsme byli domluveni, že za námi přijedou na návštěvu mezi Vánoci a Silvestrem.

A 26. prosince jsme se u nás sešli, abychom si popovídali o tom, jakou má kdo představu a jestli se nějak shodneme a rozhodneme. Bylo to jednoduché a docela rychlé, protože nám s Mikim prostě jen stačí v Japonsku jakkoli být a je nám jedno, že řadu míst navštívíme podruhé.

Takže verdikt byl jasný, rovnou jsme sestavili orientační itinerář, abychom si ujasnili, která místa chceme navštívit, a pokusili jsme se koupit letenky. Bohužel jsme ztroskotali na platbě, protože za 4 zpáteční letenky s Emirates to byl slušný obnos, který zrovna nikdo neměl k dispozici.

Tak jsme si alespoň dali pozdní společný oběd, kdy jsem asi poprvé v životě vařila pro někoho „cizího“ a jelikož jsme mezitím pořád řešili itinerář a letenky, samozřejmě jsem rozvařila rýži :-).

Že se nám „bohužel“ nepodařilo koupit letenky, bylo nakonec štěstí, protože díky tomu jsme měli víc prostoru na přemýšlení a rozhodli se letět o den dříve a taky místo z Ósaky, kde prostě není nic k vidění, se vracet z tokijské Hanedy. Miki si odškrtne další letiště a I. tím získá další možnost vidět Fuji.

Letenky jsme koupili 27. prosince a zdařilo se to až po mé osobní návštěvě banky a zvýšení limitů pro platbu... Čtyři zpáteční stály 82.777 Kč.

Leden 2018

Základní itinerář jsme měli hotový během několika dní. I. a J. jsou vynikající spolucestující, s jakýmkoli, i sebevíc potrhlým nápadem bez výhrad souhlasili. Takže nás snad čeká lyžování na úpatí hory Fuji (Fudži) i návštěva divadla v Kjótu.

Byli jsme tedy rádi, když vznesli i nějaké své přání, konkrétně návštěvu ostrova Miyajima (Mijadžima) a hradu Himeji (Himedži). První jmenovaný už v seznamu byl, to jsme nemohli vynechat, hrad jsme do itineráře horko těžko vtěsnali, v té nejpesimističtější variantě ho uvidíme jen zvenku…

V polovině ledna jsem měla cestu na jednání do centra Prahy, takže jsem se rovnou zastavila v JTB pro vouchery na JR Passy (jeden vyšel na 5.678 Kč) a hned naproti vyměnila 340.000 JPY za 64.600 CZK.

Únor 2018

Jak už bývá dobrým zvykem, s nějakým ubytováním je vždycky problém. Tentokrát to bylo ubytování v Kjótu, které je na Bookingu nové a tak to všechno dělá trochu jinak. Ubytování sice lze až do týdne před příjezdem stornovat, většina ubytování si pak ověřuje platnost karty nebo si strhává nějakou menší částku, ale oni si to strhli celé už teď. Dotazovala jsem se na to s tím, že nedali nic vědět, očividně neměli tušení, jak na můj dotaz reagovat, takže se obrátili přímo na Booking, který mi vysvětlil, že to mají v podmínkách a strhnout si to mohou, ale prostě ignorovali, že sice mohou, ale ubytování to obvykle nedělají. A ubytování pak nenapadlo nic jiného, než nám ty peníze zase vrátit, přičemž rozdíl v částkách je vlivem poplatků a kurzu asi 500 Kč. Cestování je radost :-).

Další malý zádrhel přišel 13. února, kdy dorazil e-mail, že nám posunuli čas odletu zpět z Dubaje do Prahy, původně jsme měli odlétat v 9:05, nový čas odletu je 8:35, takže na přestup budeme mít jen 1:50. Ale ostatní lety nám Emirates nechalo, takže případné nestíhání letu je na jejich zodpovědnost a u Emirates by o nás mělo být královsky postaráno :-).

Březen 2018

Z původního plánu trochu doladit itinerář během pobytu v Itálii sešlo kvůli našim nemocem a tedy nulové energii kromě lyžování provozovat ještě něco dalšího :-). Miki se do toho pustil v podstatě až po návratu. Změna jízdních řádů přinesla nutnost menších úprav itineráře, ale nic dramatického. A jako bonus tedy Miki zjistil, že už je po rekonstrukci zpřístupněná Tokyo Tower, takže rovnou koupil 4 vstupenky.

Týden předem…

Miki postupně doladil itinerář, já ho průběžně trochu kontrolovala a taky jsem připravila k tisku různé podklady, které s sebou budeme potřebovat.

V neděli před odletem jsme začali balit, což spočívali v tom, že jsme dali na hromadu nějaké věci, které si s sebou povezeme. Velkou část ale bude stejně možné přidat v úterý večer nebo až ve středu ráno, takže definitivně jsme to zatím do kufrů nedávali.

Během neděle balila i I. a plánovala, jak nás cestou na letiště vyzvednou. Takže večer zavolala a pěknou půlhodinku jsme si pokecaly :-).

Mimo jiného zmínila, že se jí moc nechce do muzea, tak hledá alternativy a že by ráda v Tokiu viděla jeden mrakodrap. Tak jsem jí vysvětlila, že do muzea musí, jinak za celý pobyt v Japonsku neuvidí jediného samuraje. A musí tuplem, protože jinak bychom se jim s tím průvodcem překládali zbytečně, ale to pro ně bude až tokijské překvápko :-). Ale poslala mi k tomu mrakodrapu info, tak jsme si ho našli a zjistili, že u něj tak jako tak vlastně budeme :-).

Den předem…

Ráno jsem I. poslala info o tom, co všechno dobrého bychom měli během letu dostat k jídlu. Tak snad nedojde k nějaké změně, už mám vybráno :-).

Odpoledne jsem si prošla připravené podklady a připravila itinerář k tisku. Z práce jsme se bohužel dostali docela pozdě.

Domů jsme dorazili asi až v 17:15. Rovnou jsme se pustili do dobalení věcí, které nebylo možné zabalit už v neděli. Kromě balení bylo potřeba se zbavit i špinavého nádobí, uklidit čisté prádlo, zalít kytky...

Spát jsme šli asi ve 21:30.

28. 3. 2018 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budíka jsem měla na 6:00, Miki už byl tou dobou vzhůru. Připravili jsme se, do kufrů šoupli poslední drogerii, doma povypínali některé spotřebiče, vypli vodu a vyrazili do práce. Miki mě vysadil u práce s oběma kufry a vyrazil zaparkovat.

Dopoledne jsem v práci dořešila posledních pár věcí a Miki ještě na 9:30 vyrazil na jednání k zákazníkovi. Vrátil se asi v 11:30, přesně tak, aby mi oznámil, že venku je nějaký „sushi delivery“. Pán už mi volal, tak jsem zaplatila 900 Kč a dostala 4 krabičky sushi. Hned jsme se na něj vrhli.

Ve 12:25 mi přišla zpráva od I. že jsou před Letenským tunelem, o chvíli později psala, že jsou v zácpě. Ve 12:45 volala, že už se blíží, takže jsme sbalili věci, rozloučili se s kolegy a vyběhli ven, kde už na nás čekalo „krásné auto“ – což je průpovídka z loňského léta, kdy během našeho setkání I. nebyla z jejich nového auta příliš nadšená, ale my se shodli, že je moc pěkné a J. to rád slyšel, tak jsme mu to během víkendu moc rádi a často opakovali :-).

U auta jsme se přivítali, naházeli kufry do auta a vyrazili. Mířili jsme na GO parking, kde měl J. udělanou rezervaci. Museli jsme trošku hledat, ale nakonec se povedlo, projeli jsme přes závoru a dle pokynů dojeli až do oddělení G6. Ještě než jsme vůbec stihli vyndat kufry z auta, už u nás byla dodávka, takže jsme zkontrolovali, že máme všechno, naložili se do dodávky a s jednou zastávkou ještě pro další 2 lidi byli během pár minutek odvezeni na letiště.

Tam jsme šli rovnou na odbavení. Fronta tam byla kratičká a ubíhala rychle, takže jsme během chvilky stáli u odbavovací přepážky. Postupně jsme tam položili všechny čtyři pasy, první vzala paní do ruky ten Mikiho a položila nám otázku, která nás tři zaskočila, ne tak Mikiho :-). Prý že „Musíte být pohromadě nebo se můžete rozdělit? Jeden z vás asi bude mít nárok na business.“ Zatímco my všichni jsme zaváhali a podívali se po sobě, Miki okamžitě zběsile kýval, čímž za nás ostatní rozhodnul. Tak nám nezbylo, než si z toho po zbytek odbavení dělat legraci. Snad tedy jen pro úplnost zmíním, že jak můj, tak Mikiho kufr měly shodně 10,1 kg.

Pak jsme došli k Bille, abych si pořídila „proviant“ na dubajské letiště, kde mám vždycky strašný hlad, ale kde mi nikdy nepadlo do oka nic, co by mě zaujalo. Takže to řeším bagetou, sáčkem sýrových sušenek a Miki velkým pitím. Nákup stál 120,70 Kč.

Chvíli jsme u Billy poseděli a pak se vrátili do našeho terminálu a prošli přes automatické brány na kontrolu palubních vstupenek a pasů. Přes duty free shop, kde jsme „zkontrolovali“ ceny a všichni se ovoněli, jsme pokračovali až k bráně A6. Před ní jsme se usadili, a zatímco Miki s J. vyrazili na procházku po letišti, my s I. jsme se tam usadily i s věcmi, chvíli si povídaly a pak se I. pustila do obvolávání své rozvětvené rodiny.

Když nadešel čas, zvedli jsme se a vystáli frontu na bezpečnostní prohlídku. Opět jsem měla na sobě totéž, co vždycky, ale tentokrát jsem nepípala. To jsem zvědavá, co bude v Dubaji... A přesto jsem si musela sundat šátek, který byl podroben prohmatání, a dostala jsem vynadáno, že příště si ho mám sundat. Bože!

Hned za prohlídkou jsme se postavili do fronty na kontrolu palubních vstupenek. Miki se hrnul dopředu, aby už měl jistotu, jak to celé dopadne. Paní mu vzala palubní vstupenku, naskenovala, roztrhla jí a podala mu novou se slovy, že pro něj má jinou. Business, místo 12B.

Hned za ním jsem stála ve frontě já. Tam už to proběhlo beze slov a přitom s mým o to větším šokem, neb paní na odbavení říkala, že „jeden z nás“... Moje palubka byla taktéž roztržena vejpůl a do pasu mi byla vložena nová, 26B. Hned jsem koukala na stoleček, jestli tam náhodou nemají ještě další 2 pro I. a J., ale bohužel... :-( Tak jsem jen udělala pár kroků stranou, abych to rozdýchala. Na jednu stranu je to člověku strašně hloupé, že koupí 4 letenky a jen 2 z té skupiny dostanou upgrade, na druhou stranu jsme na tohle čekali mnoho let, Miki si kvůli tomu na cesty cíleně bral košili, aby případně „zapadnul“. No, odmítnout to nešlo. Tedy – i kdyby šlo, asi bychom si to nikdy neodpustili, kdybychom odmítli... A zřejmě bychom byli historicky první a navěky poslední. Ale pořád jsem doufala, že aspoň I. a J. budou mít vedle sebe ta naše místa volná, byť je to asi blbost, protože kdyby Emirates ta místa nepotřebovali pro někoho jiného, asi těžko by nám dávali upgrade...

Pak už ani nebyl moc čas nad tím nějak rozjímat. I. si odskočila na toaletu, my ostatní si vyfotili letadlo (registrace A6-EEA) a byl čas nastupovat, většina cestujících už byla uvnitř.

Poslední kontrola palubních vstupenek a byli jsme nasměrováni do nástupního tunelu k předním dveřím. Tam nás uvítal steward pokusem přečíst z palubní vstupenky naše jména a poslal nás po schodech na horní palubu. Opakovaná kontrola palubních vstupenek a nasměrování do příslušné uličky. Miki byl na svém 12B za chviličku, já to na své 26B měla ještě kus cesty.

Došla jsem ke svému místu a co teď? Kam se tady dávají věci? A čím se zapíná světlo? A na co jsou tyhle čudlíky? A jak vyprostím z té poličky to pití? A kde jsou moje milované ponožky?

A aby toho nebylo málo, následovala další palba otázek od palubního personálu. Menu? Chcete vinný lístek? Chcete ubrousek? Chcete něco k pití? Dobrý den, já jsem Soňa (na jmenovce Sonia) a po dobu dnešního letu se o Vás budu starat. Těší mě, děkuji. Mě také, co si dáte jako předkrm? Jaké byste si přála hlavní jídlo? A dáte si k tomu nějaké pití? Víno? Červené? Bílé? Propána...

Někde v mezičase jsem si došla na toaletu, abych tam zjistila, že místo zásobníku na papírové utěrky je tam zásobník na malé froté ručníčky. A že ten parfém, který mají dole v turistické v takové uzamčené ohrádce a neznačkový je tady značkový a v klidu jen tak volně stojící.

Na obhlídku vyrazil i Miki, takže došel až ke mně a co prý si tu sedím u toho báááru. Tak jsme šli bar omrknout a místo pití jim tam ujídali malé cukrovinky.

Pomalu se blížil čas podávání jídla, takže jsme se vrátili na své sedačky. Dostali jsme na stoleček ubrus, prokristapána, a pak tác s předkrmem. Na výběr byly tři možnosti, zvolila jsem antipasti – mozzarellu a bresaolu s rajčaty. K tomu byl na tácku salát a pečivo s máslem. Maličká keramická slánka a pepřenka, malá lahvička s balzamikovým olivovým olejem.

Jako hlavní jídlo jsem zvolila lososa s koprovou omáčkou a bramborem, přičemž jsem byla tak plná, že brambory jsem vlastně jen ochutnala. Co já budu dělat s dezertem?

Tou dobou jsme byli nad Černým mořem a Tureckem a přišly menší turbulence, které mi pěkně zamíchaly pomerančovým džusem :-). Mimochodem – džusem, ve kterém plavala i čtvrtka plátku pomeranče...

Chvíli poté, co jsem dojedla, už to tu bylo. Mohu to odnést? A dáte si nějaký dezert? No copak si ho můžu nedat? Takže jsem zvolila „donauwelle“, takový piškot s čokoládou a třešňovým přelivem. A navrch přede mě postavili krabičku s čokoládovými pralinkami. Sotva jsem do sebe nacpala dezert, tak že prý jestli chci matraci na spaní. Ááá!!!

Průběžně jsem během letu dopisovala deník, ale vlastně na to ani nebyl moc čas, pořád se něco dělo. A než jsem všechno snědla, něco málo popila a deník dopsala do tohoto místa, zbývalo do přistání 2:28. Tak jsem alespoň omrkla další nabídky businessu, například jsem trochu pročetla časopis Golf Digest, který tam byl k dispozici.

Rozhodla jsem se, že zkusím spát, ale bohužel z toho poměrně brzy sešlo, vůbec se mi nechtělo. Během zbylé části letu nám ještě stihli nabídnout zmrzlinu a taky chodil po letadle fotograf s Polaroidem, takže mám svou „business fotku“ :-). Postupně jsem doplnila tekutiny z dostupných zdrojů, odskočila si na WC a pak už jen v poloze ležmo očekávala přistání.

29. 3. 2018 - Přelet z Dubaje do Tokia

Do letadla (A6-EUE) jsme nastupovali v podstatě mezi posledními. Nedlouho po nástupu jsme dostali obligátní taštičky s ponožkami, maskou na oči, zubním kartáčkem a špunty do uší. Taštičky jsou v šesti barvách a jejich vzor byl vytvořen při příležitosti konání Expo 2020.

Dost dlouho jsme jezdili po letišti, z několika míst byl vidět i Burj Khalifa, ale byl v nějakém mlžném oparu. Když jsme konečně dojeli na správný konec ranveje, tak už jsme naštěstí nečekali a startovali hned za jinou A380.

Po vzletu byl Burj Khalifa vidět o něco lépe. Hned jsme se stočili na východ a letěli podél pobřeží.

Nějakou dobu po startu nám nechali zhasnuto, pak rozdali jídelní lístky a postupně začali rozdávat i příletové kartičky, akorát s tím skončili hned u první nebo druhé řady.

Já jsem si v mezičase zase dopsala deník, a jelikož se všichni postupně ukládali k spánku, rozhodla jsem se to zkusit taky.

Zanedlouho nás probrali snídaní. Dala jsem si vajíčka s fazolkami a houbami. Chutnalo to všechno tak nějak nevýrazně.

Po snídani celé letadlo postupně usnulo, překvapivě včetně mě. Sice jsem byla mockrát vzhůru a snažila se najít nějakou polohu, ale postupně jsem pospávala vlastně několik hodin. Definitivně jsem se rozhodla zůstat vzhůru, když zbývalo 3:30 do přistání.

Trochu jsme si pak povídali, nakukovali z okýnka, nakonec jsme dostali i jídlo. Zvolila jsem grilované kuře s bramborovou kaší a zeleninou. Jako předkrm k tomu byly nudle somen s jarní cibulkou, které se zalévají sójovku. Někomu to může připadat děsivé, ale byly fakt dobré. A jako dezert byl sago pudink s kokosovým mlékem a mangovým přelivem.

Obsluha je tedy tragická, trvalo šíleně dlouho, než nám sesbírali tácy a o příletové kartičky si Miki asi hodinu před přistáním musel říct. Nakonec se stejně ukázalo, že na palubě ty lístky prý vůbec nemají a je tedy potřeba si je někde najít až po příletu.

Před příletem jsme se snažili zahlédnout Fujisan, ale všude byly jen mraky, mraky, mraky. Kolik pokusů je potřeba na spatření Fuji z letadla? :-)

Po přistání jsme nějakou dobu pojížděli po letišti, až jsme tu A380 zaparkovali vedle takového malého letadýlka. Při výstupu jsme museli počkat, až vystoupí first a business, až pak přišla řada na nás. Chodba na imigrační byla snad ještě delší, než loni, ale díky tomu jsme řadu lidí předešli. A pak zas předešli oni nás, zatímco my jsme sháněli a poté vyplňovali příletové karty.

Imigrační mělo takovou předsunutou kontrolu, kde se snímaly otisky a dělala fotka. Na imigračním to pak ale I. s J. dělali stejně znovu, nám už ne, asi to mají z loňska.

Po imigračním jsme ještě vyplnili celní deklaraci, odskočili si na toaletu a vyzvedli kufry. Vystáli krátkou frontu na celní kontrolu a pak už jsme byli definitivně v Japonsku. Yes!

Zamířili jsme do kanceláře JR, kde jsme vystáli strašnou frontu na JR Passy. Tak strašnou, že Miki v mezičase stihnul obstarat i karty PASMO pro cestování po Tokiu. Nám holkám tam nabil každé 3.000 JPY, klukům pak 4.000 JPY, protože se tou kartou dá platit i třeba pití v automatech. Výměna voucherů za JR Passy docela trvala, ale hurá, máme je.

Pak jsem konečně předala I. s J. jejich jeny, které byly doteď zahrabané mezi našimi doklady. Miki rovnou vyzkoušel svou PASMO kartu v automatu a koupil si pití.

Pak jsme vylezli před letiště a našli správnou autobusovou zastávku. Postavili se do ukázkové fronty a bus přijel za pár minut. Každý kufr označili páskou, od níž nám dali útržek. V busu jsme koupili jízdenky (á 1.000 JPY) a usadili se na skoro poslední volná místa. Ještě jsme zastavili u dvou zastávek na letišti a vyrazili na cestu na Tokyo Station.

Dojeli jsme tam asi za 1:15, vystoupili, převzdali svá zavazadla, zorientovali se a vy-razili na asi 600 m dlouhou cestu k hotelu Abest Ginza Kyobashi.

V hotelu jsme se ubytovali, každý zaplatili 77.140 JPY za 4 noci, odvedli I. s J. na jejich pokoj 501 a vše jim ukázali.

Pak jsme se přesunuli na náš pokoj 701 i my, jen jsme vyházeli zbytečnosti z batohů, vzali nákupní tašku a vyrazili zpět na 501ku, kde jsme si vyzvedli zbylou část výpravy a vyrazili do nedalekého supermarketu Hanamasa. Supermarket FamilyMart, který jsme loni měli přímo u hotelu, je totiž zavřený...

Bohužel v Hanamase neměli sushi, bubble tea ani pro mě nic dobrého k pití, jen tedy měli několik druhů matcha zmrzliny, což mě dost lákalo, ale po tom letu, jak trefně poznamenala I. to nebyl ideální nápad. Takže jsme pořídili jen pár maličkostí za 1.373 JPY.

A cestou zpátky na hotel jsme se zastavili ve FamilyMartu, kde už měli vše potřebné, tak jsem si to brala ve velkém – 3 krabičky sushi, 4 bubble tea, něco k snídani... Tentokrát stál nákup 3.147 JPY.

Po návratu na pokoj jsem si dala sprchu, vyprala svůj svetr a Mikiho košili, které dostaly cestou zabrat, povečeřeli jsme sushi, já dopsala deník a šlo se spát :-).

30. 3. 2018 - Tōkyō

Jak se snažím vyhýbat chemii, ale večer jsem si už podle osvědčeného postupu vzala na spaní Ibalgin, který mi většinou zaručí, že se i po časovém posunu použitelně vyspím. Jenže cestování mě pomalu učí spát i v dopravních prostředcích, a už ne jen cestou z dovolené, ale i cestou tam. A jelikož v letadle jsem toho naspala docela dost, asi mi to rozhodilo můj „ibalginový dýchánek“ :-).

Vstávali jsme v 6:30. Po ranních přípravách jsem si vzala do batohu něco k snídani a ke svačině, mimo jiné také matcha KitKat.

V 7:10 jsme se sešli s I. a J. na recepci a došli na nedaleké metro, stanici Takaracho. První metro nám ujelo před nosem, tak jsme počkali na další a během několika minut jsme už vystupovali na Asakuse.

Nákupní uličkou, která byla zatím zavřená, jsme došli k buddhistickému chrámu Sensō-ji (浅草寺, Senso-ji, Sensó-dži). Byli jsme tu o něco později, než loni, takže tu bylo i o něco víc lidí.

Vylosovali jsme si věštbu – já, abych názorně předvedla, jak na to, pak mě následovala I. i J., Miki pak překládal naše věštby.

Prošli jsme přilehlé zahrady, Miki si v automatu za 100 JPY koupil kafe. Já jsem také trochu posnídala – melounovou koblihu.

A pak jsme v jednom bočním chrámku Yōgōdō (Jógódó) našli i goshuin. Měli naštěstí i památníčky, takové zápisníčky zvané goshuinchō, které se pro goshuin používají a většinou mniši odmítají zapsat goshuin do něčeho jiného. Měli dvě velikosti, menší stál 1.300 JPY a přišel mi praktičtější, skladnější. Ze vzorů jsem si vybírat nemohla, tak mi nezbylo mi nic jiného, než si ho vzít. Rovnou jsem si samozřejmě nechala goshuin zapsat. Nabízeli dva různé druhy goshuinu a já si nemohla vybrat, který chci, hlavně asi že jsem v té rychlosti nebyla schopná si dočíst anglický popisek obou zápisů, takže jsem poprosila o oba (1 + 2). Každý zápis byl za 300 JPY. Dělám to nejen abych měla nějaký suvenýr, ale především proto, že jen sledovat ten zápis tuší a kaligrafickým štětcem, jaký je to obřad, to je sám o sobě zážitek. Mezi hotové zápisy mnich vložil list papíru, aby se zápis neobtisknul na protější stránku, a po zaplacení 1.900 JPY jsem mohla jít.

Od chrámu Sensō-ji jsme se pak vraceli opět nákupní uličkou, která už začínala být lemovaná postupně otevíranými obchůdky. V jednom z nich jsem objevila mončičáky a navíc jednoho oblečeného v kostýmu černé kočky. Toho jsem tam nemohla nechat, i když je to úplná zbytečnost. Měl stát 3.020 JPY. Prodavačky si Mikiho, který to chtěl zařídit a poprvé použít svou japonštinu, dlouho nevšímaly, tak už jsem si od něj vzala zpátky peníze, že jdeme, když se rozhodl, naběhl tam a vyrušil je z vy-balování obchůdku. Platil rovné 3.000 JPY.

Nadešel čas, tak jsme vyrazili metrem do stanice Ueno a prošli jsme se parkem, ve kterém je sakurami lemovaná celá ulice. Sakury už bohužel odkvétají, ale květů jsou na stromech pořád spousty a stromy jsou stále úžasně růžové. Tak snad to ještě několik dní vydrží... :-)

Na konci sakurové uličky jsme v podstatě doslova narazili na obrovskou frontu do Ueno ZOO. Nedávno se totiž v ZOO narodila malá panda, která teď způsobuje doslova inferno. Odvedli jsme I. s J. k Tōkyō Kokuritsu Hakubutsukan (東京国立博物館, Tokyo National Museum), kde jsme jim v automatu obstarali vstupenky a konečně jim předali toho do češtiny přeloženého průvodce „Highlights of Japanese Art“.

Sami jsme pak vyrazili do Ueno ZOO. Podle návodu jsme se trochu prošli a došli jsme až k bočnímu vchodu Benten, který doporučovali na cedulích každému, kdo nechce vidět pandu. Což je mimochodem taky blbost, protože pandu prý může vidět jen ten, kdo má speciální vstupenky a ty se snad dokonce nějak losovaly či co...

U bočního vchodu nikdo nebyl, zaplatili jsme tedy v automatu každý 600 JPY za vstup a vyrazili na obhlídku.

U bočního vchodu byla situována africká zvířata, tak jsme to vzali rychleji a po obhlédnutí žiraf, nosorožců a hrochů jsme se přesunuli k zavěšenému monorailu. Opět jsme každý zaplatil 150 JPY za jízdenku a přesunuli jsme se do druhé, horní a větší, části ZOO.

Tam byla konečně možnost vidět i nějaká japonská zvířata – hlavně ptáky a taky japonské makaky. Viděli jsme také velkou pandu, ty ostatní, hlavně mládě, jsou pak asi v pavilonu a vede tam neskutečná fronta vyznačená páskami.

Viděli jsme ale i 4 indické slony, jejichž chov až pomalu hraničil s týráním, neb jim předělávají venkovní výběh a sloni jsou trvale zavření ve stísněném pavilonu.

Viděli jsme všechno potřebné a už byl pomalu čas ZOO opustit, tak jsme došli na domluvené místo u Starbucks. Byli jsme tam o něco dříve a nakonec jsme se taky o něco dříve sešli s I. a J. Měli pro nás na naše přání i 2 brožurky „Highlights of Japanese Art“, kterou jsme jim překládali do češtiny. Jednu si schovám v originále a druhou si pak doma taky přeložím do češtiny. Prý jí získali tak, že tam někomu tu naší přeloženou ukázali a dotyčný se zajímal, kde to vzali. Už jsme uvažovali o tom, jestli bychom ten překlad muzeu nenabídli, aby to vyvěsili alespoň na webové stránky. Uvidíme…

Společně jsme pak došli na vlakovou stanici Ueno a odtud jeli vlakem do zastávky Hamamatsuchō. Cestou jsme viděli naše letošní první šinkanseny.

Od vlakové stanice jsme mířili k buddhistickému chrámu Zōjō-ji (増上寺, Zojo-ji, Zódžó-dži). Není nijak velký a nebylo potřeba ho zkoumat nějak důsledně. Tentokrát jsem si mohla udělat i několik fotek, aniž by mě tam nějaký turista začal, nutno připomenout, že neoprávněně, napomínat, že během obřadu se fotit nesmí.

Jen jsem si nechala za 300 JPY zapsat třetí (3) goshuin. Sice jsem dostala číslo, jako že si mám počkat, ale zápis byl hotový za chviličku. Jako obvykle stál 300 JPY.

Pomalu jsme pokračovali dál k Tōkyō Tower (東京タワー, Tokijská věž). Měli jsme už zaplacené vstupenky na horní vyhlídkovou plošinu, takže nás nasměrovali, dali audiosystém a postupně jsme se s nějakým přestupem dostali až nahoru.

V mezipatře nám nabídli zdarma focení, které jsme odmítli, a také kelímky s chlazenými nápoji. Byla jsem dost unavená, možná právě z nedostatku tekutin, tak jsem si pití nedala.

Pak jsme vyjeli až na horní vyhlídkovou plošinu. Tam jsme si to pořádně prohlédli, výhledy byly úžasné, počasí krásné. Fuji ale bohužel potvora opět vidět nebyla, je moc daleko. Pak jsme se postupně přesouvali níž, omrkli jsme tedy i nižší patro a při odchodu Miki pořídil takové dezerty zvané Tokyo Banana za 483 JPY.

Došli jsme opět na vlak, cestou jsem konečně snědla snídani – melounovou koblihu.

Dojeli až do stanice na Shinjuku. Prohlédli jsme si tam mrakodrap Mode Gakuen Cocoon Tower a pak se přesunuli k Tōkyō Tochō (Metropolitan Government Building, Tokijský úřad městské správy).

Dole pod věžemi jsme ochutnali Tokyo Banana. Je to křehký a docela dobrý dezert (nečekaně) s banánovou příchutí.

Vstup na vyhlídkovou plošinu je zdarma a fronta rychle ubývala, tak jsme zkusili, jaký bude výhled. Ve frontě jsme si povídali s Japonkou, která byla před 17 lety v Praze, protože se jí do Švýcarska vdala dcera. Pořád si chtěla povídat, takže ostatní se nahoře rozprchli a povídání zbylo na mě. Nakonec jsem to tam v rychlosti zvládla proběhnout i já, ale nebylo odtamtud vidět nic moc navíc.

Venku před Tōkyō Tochō měl Miki problém se zoientovat, chtěl jít na opačnou stranu, naštěstí jsem se nespolehla na jeho instrukce, protože se mi to nezdálo, vyhodnotila jsem to, jeho rozhodnutí anulovala a šli jsme správně, jen tedy na úplně opačnou stranu, než měl v plánu on :-).

Cesta byla docela daleká, ale nakonec jsme došli k parku, který obklopuje šintoistickou svatyni Meiji Jingū (Meidži Džingú). Tentokrát jsme tam dorazili dříve, než loni, takže hlavní svatyně byla ještě otevřená.

Trochu jsme si areál svatyně prohlédli a Miki mi kvůli úspoře času mezitím došel pro čtvrtý (4) goshuin. Stál prý 500 JPY.

My s I. jsme pak při čekání napsaly dle přiložených instrukcí přání na lístečky, ty vložily do obálky a vhodily je do sběrné krabice. Jen úplně nevím, co s nimi pak mniši dělají.

Mikimu to docela trvalo a pak nám chvíli trvalo, než jsme se našli, protože jsme se předem nedomluvili. Nakonec se zadařilo, takže mám další goshuin a mohli jsme pokračovat dál.

Z Meiji Jingū jsme nám už známou cestou pokračovali na křižovatku Shibuya (Šibuja). Vzali jsme to okolo obchodu Tokyu Hands, kde jsme si všichni odskočili na toaletu a já jen v rychlosti omrkla nové washi pásky, jestli náhodou nemají pásku kuro neko (černá kočka) od mt. Neměli a ani letos mě nic neoslovilo, žádnou jinou pásku jsem si nevybrala, tak jsme šli dál.

Prošli jsme Spain Slope (Španělskou uličku) a ulici Center Gai a došli až na Shibuyu.

Křižovatku jsme pěkně s davem přešli na druhou stranu a došli k soše psa Hachikō. Zfetované kočky u něj tentokrát nebyly, ale zase tam bylo mnohem víc lidí. Moc jsme se tam nezdržovali.

Pak už jsme šli do restaurace Kujiraya, kde jsme si dali všichni velrybí menu Isana. Pro dva stojí 8.640 JPY, celý účet pak byl na částku 20.206 JPY. Platili to I. s J. protože Miki včera dobíjel karty PASMO a bylo to 7.000 na pár. A taky tedy že I. měla dneska narozeniny, tak nás chtěla pozvat, což nám přijde dost hloupé, když pro ní nemáme ani nějaký malý dárek.

Menu bylo stejné, jako loni. Začínalo se jakýmsi předkrmem – vařenou velrybí ploutví (ocasem) s kaviárem. Následovalo naprosto famózní sashimi z velryby a poté jiná tepelná úprava – smažená velryba v těstíčku. Pak jsme dostali talíř velrybího masa připraveného ke grilování a k tomu talíř se zeleninou. Zelenina byla důsledně napočítaná tak, aby třeba na každého z nás vyšel jeden žampion nebo dva kousky cibule, ale masa mi přišlo, že bylo tak stejně, jako jsme měli loni jen pro nás dva.

Celé menu jsme zakončili rýžovou polévkou s velrybím masem, která mě konečně zasytila. Chuťově to bylo opět celé naprosto famózní, jen to množství masa na grilování mě zklamalo. Na druhou stranu letos už jsem ani neměla výčitky, že si pochutnávám na velrybě.

Z restaurace jsme se pak vrátili na Shibuyu, kterou jsme omrkli v noci, se všemi neony. Našli jsme nadchod nad silnicí, odkud bylo na křižovatku vidět – a vůbec nechápu, proč jsme ho nenašli loni. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot na křižovatce a došli na JR Yamanote Line, kterou jsme dojeli až na Tokyo Station. Vlak byl pěkně nacpaný, ale nakonec se nám všem povedlo si posedat a cesta docela utekla, dopsala jsem si deník.

Na nádraží jsme chtěli zařídit místenky na šinkanseny, ale neměli jsme s sebou JR Passy. Tak jsme šli do supermarketu Hanamasa, kde jsem si pořídila dvě balení nudlí soba a udon po 300 JPY. Cestou na hotel jsem proběhla dva Family Marty kvůli pořízení nějaké snídaně a něčeho k pití, ale téměř ve 21:00 už nebylo z čeho vybírat.

Tak jsme šli na hotel, cestou jsme ještě dobili PASMO karty – kluci měli dost, protože si tam dávali víc kvůli platbě pití automatech, my s I. dobily po 500 JPY. Miki si vytisknul přehled dosavadní útraty z PASMO karty.

Na hotelu jsme si rozdělili poslední instrukce na zítřek a rozloučili se. Na pokoji jsem si dala sprchu, dopsala deník za většinu dne (uf!) a taky pojedla cukrovinky, které jsem včera pořídila. Spát jsem šla asi až ve 23:20, vstávání bude kruté.

31. 3. 2018 - Tōkyō a Kamakura

Budíka jsme měli na 6:00, připravili jsme se a na 6:30 šli na recepci. S I. a J. jsme se potkali ve výtahu cestou dolů.

Z hotelu jsme vyrazili pěšky na trh Tsukiji Shijō (築地市場, Cukidži. Cestou jsme omrkli divadlo Kabukiza a trh si pak různými uličkami trochu prochodili. Miki si tam za 100 JPY koupil Ramune, za 300 JPY malé sušené kraby a dali jsme si „rychlé občerstvení“ na tyčce – já tygří krevety, Miki úhoře (každý á 200 JPY).

Pak jsme se pěšky přesunuli na stanici Shimbashi, odkud jsme zamířili vlakem do Kamakury. Přestupovali jsme v Ōfuně a po dalších dvou zastávkách dojeli až na kamakurské nádraží.

Z nádraží jsme šli ulicí Komachi-dori, která je z obou stran lemovaná kvetoucími sakurami, až ke svatyni Tsurugaoka Hachiman-gū (Curugaoka Hačiman-gú). V dolní části je na ostrůvku malá svatyně Hataage Benzaiten, kde jsem si za 300 JPY nechala zapsat pátý (5) goshuin.

Pak jsme došli pod samotnou svatyni Tsurugaoka Hachiman-gū, kde sem si nechala za 300 JPY zapsat šestý (6) goshuin. Vylezli jsme po schodech nahoru ke svatyni, odkud bohužel na sakury na Komachi-dori nebylo moc vidět. Přitom loni to tu hlídač vychvaloval do nebes a líčil nám to, jako že jsme přišli o osmý div světa.

Uvnitř svatyně jsme si za 200 JPY na osobu zaplatili vstup do takového pěkného malého muzea, v podstatě pokladnice. Expozice byla tak akorát, že v ní bylo všechno, ale v počtu jednoho, dvou kusů – soška, paraván, svitek, kimono... Návštěvník si tak prohlédne všechno, co Japonci považují za „poklad“, ale ne v množství desítek kusů.

Podél hlavní silnice jsme pokračovali k chrámu Kenchō-ji (Kenčó-dži). Vstupné stálo 500 JPY na osobu. Bylo tam o dost víc lidí, než loni, kdy jsme do chrámu vstoupili s otevřením. Došli jsme až k budově Hojo s tatami, kde jsme asi tak 2 minuty meditovali, neb kluci to déle nevydrželi :-).

Pak jsme si odskočili na toaletu a já si došla pro goshuin (7) za 300 JPY, zatímco I. mezitím obešla jednu zákazovou ceduli a okoukla tam prý zahrady a hřbitov.

Pokračovali jsme po Daibutsu Hiking Course. Cestou jsme zvenku omrkli chrám Jochi-ji a navštívili svatyni Kuzuharaoka. U svatyně se stála fronta i na motlitbu. Goshuin (8) byl klasicky za 300 JPY.

Byla tam skupina lidí, přes něž nebylo vidět na dost podstatnou ceduli hlásající, že je odtud vidět hora Fuji. Normálně bych to přešla, ještě že Miki si toho všimnul. Tolik lidí tam totiž logicky bylo z toho důvodu, že opravdu vidět byla!

Když jsme se vynadívali, pokračovali jsme do nedaleké svatyně Zeniarai Benzaiten. Tam bohužel goshuin neměli, jen už předepsaný na lístečkách, který stál taky 300 JPY. Škoda, ale vzala jsem alespoň tenhle, protože chrám je úžasný a nemít goshuin vůbec by mě mrzelo, když už jsem se rozhodla goshuiny sbírat.

Trek byl docela dlouhý, přišel mi delší, než loni, ale to bylo tím, že jsme šli opravdu tu správnou trasu a tedy jeho celou délku, ne jako loni, kdy jsme se netrefili na úplný začátek a napojili se na něj až později, takže jsme část vzdálenosti procházeli městem. Závěrečný sestup byl nepříjemně strmý, takže na druhou stranu možná zase dobře, že jsme si to loni ušetřili.

Došli jsme až k chrámu Kōtoku-in, v jehož prostorách je Daibutsu (鎌倉大仏, Daibucu, Great Buddha).

Zaplatili jsme vstup 200 JPY na osobu a vstoupili do areálu, kde byly oproti loňsku vyloženě davy. I. s J. šli i do Buddhy, nám to stačilo loni :-). Stála se tam fronta, která ale docela ubývala. Já jsem si mezitím za 300 JPY nechala zapsat devátý (9) goshuin. Pak jsme si došli na toaletu a šli pryč.

Venku jsme se zastavili v suvenýrech, kde jsme si loni koupili sadu jídelních hůlek. Vzala jsem další dvě balení po 500 JPY, abych následně zjistila, že ty sady mají i rozdělené a mám tedy možnost koupit i stejné hůlky ve větším počtu. Nejprve jsem objevila tři stejné páry, takže jsem zaplatila dalších 300 JPY, a pak v další poličce našla tytéž ještě 2×, takže jsem je za 200 JPY vzala taky. A nakonec jsem měla stejně pocit, že jich mám málo :-). Jako dobrý nápad to asi přišlo i I., která vzala pro všechny ve svém okolí rovnou 23 párů za 2.300 JPY :-).

Došli jsme k vlakové zastávce Hase a pokračovali dál až na pláž Yuigahama. U vstupu na pláž prali v kádích řasy a sušili je jako prádlo. Sice jsme si tam nabrali písek a objevila jsem i pěkný vymletý kámen, ale na pláži byl dost bordel, takže jsem byla nakonec ráda, když jsme zase vypadli, dost mě to zklamalo.

A tak jsme se vrátili na stanici Hase a starým, k prasknutí nacpaným vlakem, jsme dojeli do stanice Enoshima. Tam si I. koupila na odreagování kafe a pak jsme pokračovali kousek pěšky do zastávky Shonanenoshima, kde jsme si každý za 310 JPY koupil jízdenku na zavěšený monorail. Na to, že jsme jím včera jeli poprvé v životě, byl ten druhý pokus docela rychlý.

Cestou byly trochu výhledy do okolí, ale nejzajímavější byla velká socha Kannon, která byla vidět při příjezdu do Ōfuny.

Na konečné Ofuna jsme přestoupili na vlak směr Tokyo. Taky byl plnější, ale postupně se uvolnily sedačky a všichni jsme si posedali.

Z Tokyo Station jsme vyrazili rovnou ke Kōkyo (Imperial Palace), respektive do přilehlých zahrad Kōkyo Higashi-gyoen (Imperial Palace East Gardens, Východní zahrady císařského paláce). U vchodu jsme ale zjistili, že odtamtud proudí obrovské množství lidí a dovnitř nikoho nepouštějí, byť mají zavítat až za hodinu. Bohužel se nám nepovedlo zjistit, z jakého důvodu, ale vypadalo to na nějakou organizovanou akci. Docela mě to naštvalo, protože při plánování programu jsme na nic takového nenarazili :-(.

Tak jsme se alespoň prošli okolo, hlavně na Imperial Place (Císařské náměstí), omrkli hradby a obranné věže. Následně jsme se přesunuli do metra, kde jsme našli kancelář a vrátili tam PASMO karty. Mně tam zbylo 208 JPY, Mikimu 348 JPY, I. vrátili také 208 JPY a J. dostal 708 JPY. Miki v kanceláři vrácení karet a tedy peněz vykomunikoval, jen to pak budeme muset ostatním vyúčtovat.

Pak jsme chvíli řešili, jak to uděláme s jídlem. J. zítra slaví narozeniny, tak nás chtěli někam (zase!) pozvat, ale na večeři jsme neměli hlad. Miki navíc chtěl prozkoumat Ginzu, ale I. s J. vypadali dost unaveně, tak jsem čekala, že budou chtít na hotel. Ale nevzdali se a procházet se Ginzou šli s námi. Navigovala jsem já a podařilo se mi pěkně pospojovat všechny body, které měl Miki vyznačené v mapce – vyjma Godzilly, která byla tak odlehlá, že jsem ani netušila, že je to ještě součást Ginzy a že tam máme jít. I. vypadala z obchůzky nadšená, tak to snad bylo i k něčemu dobré :-).

Cestou jsme si za 2.885 JPY nakoupili ve FamilyMartu něco k jídlu, ale I. s J. tam nenašli „nesladkou“ bagetu, takže jsme stejně ještě zašli do Hanamasy. Já počkala venku, Miki tam za 190 JPY koupil jen pití a něco sladkého na snídani, co bylo v akci.

Na pokoji jsem si dala sprchu, něco málo pojedla, dopsala deník a připravila se na další den. Asi ve 22:00 jsem šla spát.

1. 4. 2018 - Nikkō

Budíka jsme měli na 5:15 a v 5:45 jsme se měli sejít na recepci. Trochu nás zdržel japonský prcek, který nám byl asi po pás, měl dospělácké pantofle a cestou ze 7. patra si nás přivolal do 6. a sjel s námi do 5.

Od hotelu jsme vyrazili na nádraží, kde jsme si nechali orazítkoval/aktivovat JR Pass. Našli jsme turnikety k šinkansenům a došli na nástupiště 23, že kterého měl odjíždět nás Yamabiko 201. Už tam stál, tak jsme si ho vyfotili a nastoupili do něj.

První asi půlhodinu jel docela pomalu, nakonec se přeci jen trochu rozjel, ale dosáhli jsme jen 225 km/h. Vystoupili jsme Utsonomiya a zůstali na nástupišti okukovat šinkanseny. Dvě Hayabusy mezitím projely stanicí v plné rychlosti, jedna byla až za naším Yamabiko, který v tu dobu ještě stál ve stanici, ale ta druhá když už byl náš šinkansen pryč. Masakr, strašná rychlost...

Pak jsme si odskočili na toaletu, omrkli suvenýry a došli na nástupiště číslo 5, odkud za pár minut odjížděl vlak do Nikkō.

Asi za 45 minut už jsme vystupovali v Nikkō. Za 2.000 JPY na osobu jsme koupili jíz-denku na au-tobus na celý den a v podstatě hned jel autobus. Měli tam moc krásná papírová pouzdra na autobusové jízdenky, bohužel, naše jízdenka se do nich nevešla :-(.

Vystoupili jsme za chvíli u mostu Shinkyō (神橋). I. uklidila jízdenku tak důkladně, že jí při výstupu nemohla najít, tak jsme tam chvíli zdržovali, ale nakonec se podařilo jí najít. Pak jsme omrkli most, ani tentokrát jsme na něj nešli a ani tentokrát nás vzhledem k tomu, že stojí u rušné silnice, nijak moc nenadchnul.

Pokračovali jsme k Rinnō-ji, který je stále v „hangáru“, tedy v rekonstrukci. Uvnitř jsme byli loni a I. s J. tam nechtěli, takže jsme šli rovnou do chrámu Tōshō-gū (東照宮, Tóšó-gú).

Vstupné stálo 1.300 JPY, což je tedy docela ranec, a uvnitř se navíc platí zvlášť ještě za vstup do muzea/pokladnice. Tlačila se na nás zezadu velká organizovaná skupina, takže jsme pospíchali, abychom byli před nimi. Postupně jsme viděli vše, co bylo „nutné“, tedy co je pro tento chrám typické – dřevořezbu opic „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“, dřevořezbu slona od umělce, který údajně nikdy slona neviděl, bránu tak krásnou, že má jeden sloup schválně postavený vzhůru nohama, aby nenahněvala svou krásou bohy a samozřejmě dřevořezbu Nemuri-neko (Spící kočka).

Došli jsme až do nejvýše položené části chrámu k hrobce šóguna Iejasu. Loni jsem si tam kupovala takový amulet – kuličku s rolničkou a kočkou v tmavě modré až černé barvě, tak jsem si ho za 800 JPY vzala znovu, tentokrát v bílé barvě. Potřetí už do chrámu nejde, neb třetí, poslední varianta, je růžová :-).

Omrkli jsme důležité části chrámu a cestou dolů si to pak všechno víc prohlédli. U hlavní svatyně jsem si nechala zapsat goshuin. Byla tam dost fronta, tak že prý za 15 minut. Šli jsme mezitím do svatyně, ale pro goshuin (10) jsem i tak přišla moc brzo. Pak jsem hlídala, kdy už to bude a vyzvedla si ho hned, jak byl hotový. Stál 400 JPY.

Sešli jsme zpátky k Rinnō-ji, kde jsme se podívali na naší první sakuru, se kterou jsme se loni fotili. Vlastně ještě ani nezačíná pučet.

I když jsme do chrámu Rinnō-ji nešli, neb jsme tam tedy byli loni a I. s J. tam nechtěli, tak jsem si goshuin (11) nechala za 300 JPY zapsat.

Pak jsme došli k restauraci, ve které jsme byli loni, na brzký oběd. Dala jsem si celé soba menu za 2.000 JPY, Miki teplý udon za 1.000 JPY.

A protože loni se mi moc líbilo na Kanmangafuchi Abyss, byla jsem přesvědčená, že I. bude nadšená taky. Bylo to tam oproti loňsku dost jiné. Ještě žádná zeleň, zato koryto řeky se spoustou vody z tajícího sněhu.

Obhlédli jsme řeku, Buddhy a hřbitov, který jsme loni náhodou objevili a o kterém jsem byla přesvědčená, že se bude I. moc líbit, a vrátili se do Nikkō, kde jsme chvíli počkali na bus k jezeru Chūzenji.

Busem jsme dojeli do stanice Akechidaira. Cesta byla plná serpentýn. Z Akechidairy jezdí taková krátká kabinková lanovka, od jejíž horní stanice jsme měli jít asi dvouhodinový trek. Jízdenky na lanovku ale prodávali jen zpáteční. Že prý sestup je zdlouhavý a je tam sníh. Osobně si ale myslím, že to s tím sněhem na stezce nebude taková katastrofa, Japonci jsou dost paranoidní a jsou schopni cestu zavřít jen proto, že je tam někde neodtátých pár centimetrů sněhu. Stejně tak sestup nám hlásili, že je na 3 hodiny, my po našich zkušenostech počítali se dvěma. Jedna slečna nám pomáhala to vykomunikovat, byť to hlavní nám pán na pokladně sdělil sám anglicky. Lístky jsme tedy nekoupili, stály docela dost na to, abychom jen vyjeli nahoru a dolů.

Počkali jsme na další bus a dojeli k jezeru Chūzenjiko (中禅寺湖, Lake Chuzenji). Trochu jsme se prošli po břehu, ale sezóna očividně ještě pořádně nezačala. Jedinou možností byly různé šlapací labutě a další „havěť“, které ale svým stavem nebudily zrovna důvěru.

Nezbylo nám, než omrknout jedinou zdejší větší „atrakci“ – Kegon no taki (華厳の滝, Kegon Waterfall). Zatímco hory kolem jezera jsem čekala vyšší a s víc sněhem, vodopád docela odpovídal mé představě. Byl docela dobře vidět z vyhlídkové plošiny, takže jízdenku na výtah, který jezdí k jezeru v jeho dolní části, už jsme si nekupovali.

Čas byl dost příznivý, takže jsme to zabalili a vyrazili na autobus, který měl jet ve 14:35. Bohužel, ačkoli jsme měli jízdní řád, oni ho na jaře aktualizují a na webu asi visel loňský a zrovna ten náš čas odjezdu se lišil, bus odjížděl ve 14:30 a tedy nám ujel doslova před nosem.

Počkali jsme na další a pak si užili sjezd mnoha serpentýnami zpět do Nikko. Výhledy na okolní hory, tedy spíše kopce, moc nebyly, ale byly pod námi vidět ty úžasné serpentýny. Autobusem jsme dojeli až k zastávce JR.

Vlak jel až za nějakou dobu, takže jsme tam postávali a posedávali, s Mikim jsme si koupili v automatu dýňové pití (130 JPY), kukuřičné pití s kukuřičnými zrny (130 JPY) a Miki si kupoval ještě něco dalšího pro sebe.

Něco před 16:00 jsme se usadili do vlaku, který přesně v 16:00 vyrazil směr Utsonomiya. Cestou jsem pozorovala okolní rýžová políčka, cedrové a bambusové lesíky i venkovské domky. Vlak byl plný turistů, takže nebylo potřeba úplně dodržovat etiketu, tak jsme si s I. většinu cesty povídaly.

V Utsonomiyi jsme byli proti plánu dost brzo. Místenky jsme měli až na šinkansen Nasuno v 18:20, takže jsme si je u okýnka vyměnili za dřívější. Dostali jsme taktéž Nasuno, akorát odjíždějící už v 17:03, což bylo doslova za několik minut, konkrétně asi za 10. Došli jsme tedy na nástupiště, do času odjezdu zbývalo 8 minut a v mezičase v 17:56 z našeho nástupiště odjížděl ještě jeden šinkansen.

Nasuno je podle všeho operováno Hayabusou, což Miki tak nějak věděl a očividně byl moc spokojený, jen nám to neřekl. I. asi naše nadšení moc nechápe, ale nám ostatním, tedy i mně a J. se to podle všeho taky moc líbilo :-).

Za necelou hodinku jsme byli zpět v Tokiu. Trochu jsme omrkli na nádraží možnost koupit suvenýry, protože Miki se sháněl po kočce na poličku, a pak jsme vyrazili k soše Godzilly, kterou jsme při včerejší procházce Ginzou vynechali. Našli jsme jí hravě a u ní rychlé občerstvení Freshness Burger, ve kterém měli i točené pivo.

A protože má J. dneska narozeniny, byli jsme pozváni na rychlé oslavné pivo, já tedy na nealko – dala jsem si citronovo-brusinkovou limonádu, kterou měli i na sezónních letácích a označovali jí jako „sakura“. Oni teď mají Japonci všechno, co je trochu do růžova, jako „sakura“, byť jinak to třeba mají v nabídce celoročně :-).

Z Freshness Burgeru jsme přes Ginzu došli zpátky do ho-telu. Tam jsem si dala sprchu a dopsala deník. Měla jsem hlad a nějak jsme po dobu, co jsme hlad neměli, na jídlo nemysleli, takže jsme nic nekoupili.

Miki si tedy dal sprchu a vyrazil do FamilyMartu koupit něco k jídlu. Takhle večer už toho moc neměli, ale nakonec přinesl dvě krabičky sushi, byť musel každou koupit v jiném FamilyMarty. Jedna krabička stála 306 JPY, druhá 398 JPY.

Když jsem se najedla, trochu jsem přerovnala kufry na zítřejší přesun a pak spočítala a do pomyslných obálek označených lístečky rozdělila zbývající peníze, neb letos to (konečně) vypadá, té nám peníze budou spíš chybět, než přebývat. Spát jsme šli asi ve 22:00.