Velvary
Roku 1282 se Velvary jmenují mezi osadami, které si neprávem přivlastnil vyšehradský probošt Petr. V roce 1482 byl Velvary povýšeny na město Vladislavem II. a bylo jim uděleno právo k ohrazení včetně dalších výhod. Velký požár zničil v městském archivu řadu dokladů o dějinách města včetně privilegií udělených městu. Další požár následoval roku 1490.Roku 1526 proběhlo zvětšování pozemkového majetku nákupem dvorů v Malovarech. Roku 1531 postihl Velvary další požár. Později k Velvarům přibyly dvory v Bučině a v Jelíně, dále Malý Nábinec a roku 1597 vsi Nabdín a Bratkovice;
Roku 1620, den po bělohorské bitvě, bylo město vydrancováno, řada občanů byla zraněna a zabita. Roku 1680 bylo obyvatelstvo zasaženo zákeřnými nemocemi a morem.
Další epidemie moru postihla město i v roce 1713. Památkou je mariánský obelisk na velvarském rynku. V letech 1793 – 1767 byla postavena městská radnice. Došlo k finančím nesnázím, přesto stavitel Ignác Palliardi stavbu dokončil.
Úpravy a zdokonalení silnice z Prahy do Litoměřic roku 1840 přinesly stavební ruch a nebývalý rozvoj města. V letech 1854 – 1868 byly Velvary sídlem c. k. okresního úřadu se smíšenou mocí politickou a soudní. Velký rozvoj zemědělství přineslo založení Hospodářského spolku velvarského roku 1861, jako pobočky Zemské vlastenecké hospodářské jednoty české. Významné bylo také založení pěveckého spolku „Hlahol“ roku 1863, v roce 1864 následovalo založení Sboru dobrovolných hasičů. Rozvoj průmyslu města se datuje do roku 1866, kdy vznikla rolnická Společná továrna na cukr, pozdějšího cukrovar. Roku 1871 byla založena Občanská beseda, v roce 1872 Řemeslnická beseda. Obrovskou slávou byl rok 1882, kdy byla slavnostně otevřena železniční přípojka z Velvar do Kralup nad Vltavou. Roku 1884 byla založena Tělovýchovná jednota Sokol, 1886 Spolek divadelních ochotníků Tyl a další spolky.
Roku 1913 bylo zřízeno okresní hejtmanství v Kralupech nad Vltavou a Velvary zůstály nadále jen soudním okresem.
Město se postupně rozvíjelo. Roku 1923 bylo vybudováno elektrické osvětlení, v roce 1924 bylo uvedeno do provozu stálé kino s vlastní budovou. Další průmyslový rozmach znamenal rok 1926, kdy byla založena továrna Ostrit na karborundové brousící kotouče. Roku 1932 bylo pro veřejnost otevřeno městské muzeum. Nepříliš dobrým mezníkem byl rok 1936. Tehdy byl dostavěn moderní velvarský chorobinec a také probíhala výstavba obytné čtvrti Spořilo. Oproti tomu však byly Velvary posledním místem pevnostního obranného pásma Prahy. To se vyznačovalo bunkry a zátarasy a bylo předzvěstí válečného stavu. Roku 1937 byla továrna Ostrit přeměněna na Kovohuť. Netřeba připomínat léta nacistické okupace, kdy místní činnost kolaborantské organizace Vlajka a masové zatýkání občanů města vedlo k tragickému osudu velvarských Židů a jejich odchodu do zahraničí. Na konci 2. světové války, roku 1945, činil celkový počet obětí velvarských občanů 76.
V roce 1960 proběhla územní reorganizace státu, zanikl okres kralupský i starý okres slánský a vznikl Středočeský kraj. Okresním městem se stalo Kladno a k městu byly připojeny místní části bývalé obce Velká Bučina a Malé Uhy. Roku 1982 oslavily Velvary 500 let povýšení na město.
První připomínka farního kostela sv. Kateřiny je k roku 1337. Jedná se o nejcennější gotickou památku z tehdejší tváře města. Jeho stavební vývoj není dosud objasněn. V roce 1487 došlo pravděpodobně k jeho přestavbě mistrem Linhartem, tehdy mělo dojít ke zvýšení původní lodi. Nejcennější dochovanou částí z té doby je dnešní sakristie v přízemí čtyřboké věže. Prostor je sklenut křížovou klenbou s hruškovitými žebry, která se protínají v kruhovém nezdobeném svorníku.
V roce 1580 započala výstavba renesanční Pražské brány. Stavitelem byl Bartoloměj Vlach. K fortifikaci města na začátku 16. století patřila ještě Roudnická brána, která byla zbořena v roce 1841, a Malovarská brána, na jejímž místě vznikla v letech 1573 – 1576 renesanční Slanská brána, která byla zbořena v roce 1878. Chržínskou bránu tvořila vrata mezi zděnými pilíři a fortna byl jen průjezd domem č. 205 opatřený z obou stran vraty a vedoucí k přednímu mlýnu, k zahradám a na luka.
Z doby renesance, z let 1613 – 1616 pochází výstavba hřbitovního kostela sv. Jiří nákladem města a nadáním Jiřího Pechara. Ten se však zahájení stavby nedožil, neboť zemřel již v roce 1582 a teprve v roce 1613 uzavřeli obecní starší a ital Santini Malvazione smlouvu. Vlach Santiny měl nepochybně temperamentní povahu, v roce 1619 byl potrestán za výstup s nabitou zbraní v obecním domě a po jeho smrti v roce 1626 po něm zůstalo hodně dluhů, hlavně za víno. Jeho náhrobek nalezneme právě u soklu průčelí hřbitovního chrámu.
Neopomenutelný je morový mariánský obelisk z let 1716 – 1719. Představuje dominantní sochařské dílo baroku. Autorem byl František Tollinger. Nejdříve předložil radním model, jehož soklová část je dodnes uložena ve velvarském muzeu. Ikonografie sloupu vychází z barokní zbožnosti, kdy si věřící vyprošovali od Boha a Matky nebes ochranu před pohromami a nemocemi, v tomto případě měli na paměti i morovou nákazu, která Velvary v roce 1713 postihla.V první etáži spatříme reliéfy s výjevy života Panny Marie – Zvětšování, Navštívení, Uvedení do chrámu. Na západní straně nalezneme reliéf ochránkyně proti moru – sv. Rozálie. Nad římsou jsou znaky zemí Koruny české a Velvar, které na architektonicky rozvinutých nárožích doplňují sochy sv. Václava, sv. Floriána, sv. Prokopa a sv. Sebastiána. Vlastní obelisk je pokryt obláčky s anděly, kteří nesou symboly invokací mariánských litanií, a socha graduje postavou Panny Marie Immaculaty. Sochařská práce, byť poněkud strnulejší, ale evidentně ovlivněná estetikou dynamického baroku, svým rozsahem potlačuje dílo kameníka Antonína Falkeho, který patrně dodal architektonické prvky a upravil kamenný sokl se sloupky. Obelisk definitivně dokončil zřejmě Matěj Tollinger, který převzal sochařskou dílnu po smrti svého otce a jehož autorský podíl na velvarském sousoší byl patrně rozsáhlejší, než se dosud předpokládalo.