Čína - Dlouhá zeď (Velká čínská zeď)

Dlouhá zeď je systém opevnění nacházející se v severní Číně. Čínsky se nazývá 長城, ve zjednodušených znacích长城, respektive 万里长城, v pinyin Wanli Chang cheng, což doslova znamená Zeď dlouhá deset tisíc mil, častěji překládané jako Nekonečně dlouhá zeď, zkráceně jen Dlouhá zeď. Pro angličtinu se vžil název Great Wall of China, jehož překlad Velká čínská zeď se používá u nás. Ve své historii sloužilo jako sídlo 24 císařů dynastií Ming a Čching.

V 5. – 3. století před naším letopočtem byly postaveny krátké úseky opevnění, které sloužily k obraně tehdejším jednotlivým státům, které vznikly po zániku království Čou.

Čchin Š‘-chuang-ti, zakladatel a první císař dynastie Qin (Čchin), dobyl roku 221 před naším letopočtem poslední stát, čímž sjednotil Čínu. Kvůli obraně území před nájezdy kočovných kmenů ze severu nechal propojit jednotlivé opevnění v jednolitou zeď. Tehdejší zeď se nacházela o něco severněji než ta současná. Většinou šlo o val z udusané zeminy, který byl obestavěný kamenem.

V 1. století před naším letopočtem byla za dynastie Han (Chan) zeď dále rozšiřována.

Další rozšíření zdi proběhlo v letech 1138 – 1198 v období takzvaných Pěti dynastií a Deseti království.

Ve 13. století se Čingischánovým bojovníkům podařilo zeď překonat, ale po smrti Čingischánova vnuka poklesla jeho moc a vojska Čínu opustila.

Za dynastie Ming byla po roce 1473 zeď opět významně rozšiřována a přestavována. Oproti minulosti byly využívány trvanlivější stavební materiály, především kameny a pálené cihly.

Další úpravy zdi probíhaly celé 16. století.

Do roku 1620 byla zeď dynastií Ming dále upravována a získala svou dnešní podobu. Po celou historii se na její výstavbě podílely statisíce lidí a při stavbě v těžkých podmínkách jich zahynulo tolik, že se zdi přezdívalo Nejdelší hřbitov světa.

V novodobé historii se Dlouhá zeď stala významným turistickým centrem. V blízkosti Pekingu byly zrekonstruovány vybrané úseky zdi a roku 1957 byl zpřístupněn první úsek Pa-ta-lin (Badalin). V 80. letech 20. století již byl nápor turistů tak velký, že byly zrekonstruovány a zpřístupněny další úseky - Mu-tchien-jü (Mutianyu) a S’ma-tchai (Simatai). Roku 1987 byla Dlouhá zeď zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

V září 2006 vydala čínská vláda nařízení o ochraně zdi a 7. července 2007 se zeď dostala na seznam sedmi novodobých divů světa. Dodnes je však ochrana zdi nedostatečná, chátrá a v odlehlých úsecích je rozebírána na stavební materiál.

Zeď začínala na východě v Šan-chaj-kuanu (山海关, Shanhaiguan), který leží v provincii Che-pej (Hebei) v průsmyku mezi horami a zálivem Po-chaj (Bohai) na hranicích historického Mandžuska. Na západě zeď končila u města Ťia-jü-kuan (čínsky 嘉峪关 a v pinyin Jiayuguan) v provincii Kan-su na kraji pouště Gobi v místech, kde se nacházela čínská celnice a kudy vedla Hedvábná stezka. Vzdušná vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího bodu je asi 2.700 kilometrů. Délka zdi není známá a v různých zdrojích se pohybuje v rozmezí od asi 3.500 až do 12.000 kilometrů. Při mapování, které prováděli čínští vědci od roku 2007, bylo naměřeno dokonce 21.196 kilometrů a 18 metrů, což ovšem zahrnuje i úseky, které již zanikly. Zeď navíc místy vede v několika liniích souběžně a má obrovské množství odboček, neustále jsou objevovány další úseky, na druhou stranu se některé úseky nedochovaly vůbec nebo jsou z nich pouze ruiny a záleží tedy na tom, jakým způsobem jsou úseky započítávány. Nejčastěji je uváděna délka asi 3.460 kilometrů a včetně odboček 8.851,8 kilometrů. Zeď je nejdelší a největší stavbou světa.

Parametry zdi jsou odlišné podle období výstavby. Nejnovější úseky zdi z období dynastie Ming mají výšku 6 – 10 metrů, u základů je zeď široká 7 – 8 metrů a u vrcholu asi 5 metrů. Na straně obrácené k severu (vnější) se nacházelo cimbuří o výšce až 1,8 metru, na jižní (vnitřní) straně stála asi 1 metr vysoká zídka. Vrch zdi tvořila dlážděná cesta, která byla v obtížném terénu využívána především k rychlé přepravě vojska a vedle sebe se vešlo až 6 koní nebo 10 vojáků.

Zeď je každých několik desítek či set metrů zpevněna strážními věžemi, kterých je v celé délce věže asi 25.000. Věže jsou většinou krychlové o délce strany 13 metrů. Věže byly obsazeny vojsky, která si mezi sebou zprávy předávala pomocí kouřových signálů. Ve větších rozestupech byly sklady, kasárna a velitelství. Na jižní straně se nacházel průchod, který umožňoval přístup ke schodištím na vrchol zdi. V některých úsecích byla zeď napojena na skalní hřebeny hor, jinde naopak nebyla vůbec postavena.

Severně od Pekingu se nachází čtyři úseky, které jsou většinou zrekonstruované a podobě původní zdi neodpovídají. Jako první byl zpřístupněn úsek Badalin, který je od Pekingu vzdálena asi 60 kilometrů a zeď je zde dobře dostupná i s pomocí lanovky. Nacházejí se zde však davy turistů i prodejců. O něco vzdálenější, asi 70 kilometrů od Pekingu, je úsek Mutianyu, který není tolik navštěvovaný. Přístup na zeď usnadňují dvě lanovky. Asi 140 kilometrů od Pekingu se nachází úsek Jinshanling, který se nachází ve strmém terénu a není zrestaurovaný. Dále na východ, asi 130 kilometrů od Pekingu, se nachází úsek Simatai, který je zrekonstruovaný pouze částečně. Méně známé jsou zpřístupněné úseky Huangyaguan, který leží ještě více na východ od Simatai, úsek Hebei, který leží na nejvýchodnějším konci zdi na pobřeží a úsek Jiayuguan, který naopak leží na opačném konci zdi, ve vnitrozemí. V případě zájmu o prohlídku podoby originální zdi je při návštěvě zrekonstruovaných úseků potřeba projít až na jejich konec nebo navštívit nezrekonstruovaný úsek. V mnoha místech jsou zdi pouhými rozvalinami, například v oblasti Gansu, Ningxia, Shaanxi nebo Shanxi, a v některých úsecích, například u pouští Maowusu a Tenggeli, zeď již zcela zanikla.

Další fotky