Alternativní terapie A - H

Ájurvéda

Tato všeobjímající indická tradiční léčebná soustava se zabývá všemi aspekty lidského tělesného, duševního a duchovního zdraví. Její jméno ájurvéda sestává ze dvou sanskrtských slov: ájur "život" a véda "vědění". Je hlavní formou lékařství v Indii, kde klasičtí lékaři a ájurvédští léčitelé pracují bok po boku. Ajurvéda také nabývá na popularitě na Západě, kde stále více pacientů vyhledává rady léčitelů, kteří ji provozují.
Její nauka o prevenci se v praxi uplatňuje tak, že léčení probíhá často před tím, než lidé vykazují nějaké známky nemoci. To od pacientů vyžaduje, aby byli ve stálém, těsném kontaktu s terapeutem, který sleduje celý pacientův způsob života - stravování, zájmy, sexuální život, výběr partnera, podmínky doma a v zaměstnání, náboženskou víru, osobní zvyky atd. - a v případě potřeby doporučuje změny.
Když se objeví nemoc, používá se široká škála léčebných prostředků a technik - od konvenční chirurgie po léčiva z rostlin a přídavky minerálů, připravené speciálně pro potřeby každého jednotlivce. Celkem existuje kolem 8000 různých léků určených pro léčení pacientů - a pro udržení jejich zdraví a dobré kondice.
Jak léčitelé tvrdí, mohou být ájurvédické léčebné postupy prospěšné každému. Domnívají se, že zejména pomáhají proti stresu a napětí. Zvláštní úspěchy se dále udávají při léčení mnoha nemocí včetně artritidy, astmatu, cukrovky, ekzémů, zažívacích obtíží, tuberkulózy a vředů.

Akupresura

Všichni tuto formu léčení instinktivně užíváme, když si mneme rukama čelo, abychom zmírnili bolesti hlavy. Masáž je vrozená dovednost, ale tradiční orientální medicína, praktikovaná více než 3000 let v Číně a Japonsku, rozvinula tuto dovednost v léčebné umění, využívající systém zvláštních masážních bodů. Akupresura je kombinací masáže a akupunktury, jejíž je snad předchůdkyní. Je stále široce užívána v japonských domácnostech.
Místo vpichování jehel používají léčitelé silného tlaku palců nebo konečky prstů v místech akupresurních bodů, shodných s akupunkturními, což přináší úlevu od bolesti.
Akupresura má prý posilovat samoléčivé schopnosti těla, zvyšovat vitalitu a působit preventivně proti nemocem. Podobně jako akupunktura se používá k vyrovnávání toků energie, nazývané ČCHI, která má protékat neviditelnými kanály, známými jako meridiány.
Akupresura může pouze zmírnit příznaky a musí se ji používat společně s jinými léčebnými postupy, např. s naturopatií. Léčitelé tvrdí, že úspěšně zmírňuje mnoho potíží včetně alergie, artritidy, astmatu, bolesti zad, oběhových potíží, nespavosti, migrény a napětí.
Nezapomeňte ale, že některé bolestivé příznaky jsou varovnými signály vážných nemocí, proto se vždy poraďte s lékařem, pokud hodláte používat akupresuru na cokoli jiného než běžné potíže, které byste doma snadno zvládli.

Akupunktura

Lékaři ve starověké Číně léčili pacienty tak, že jim do určitých bodů na kůži vpichovali jehly. Tyto akupunkturní body leží na neviditelných energetických kanálcích, tzv. meridiánech či drahách, které jsou, jak se akupunkturisté domnívají, spojeny s vnitřními orgány. Jehly údajně uvolňují, zvyšují nebo snižují tok energie zvané Čchi v meridiánech.
Jedna z doktrín tradičního čínského lékařství chápe tělo jako rovnováhu dvou protikladných, nicméně vzájemně se doplňujících přirozených sil zvaných jin - ženská energie - a jang - mužská energie.
Energie jin je pasivní a zklidňující a představuje tmu, chlad, vlhkost a uvolňování. Energie jang je agresivní a stimulující a představuje světlo, teplo, sucho a stahování. Nerovnováha energií jin a jang se považuje za příčinu nemocí a obtíží. Např. příliš mnoho energie jang může způsobit akutní bolest, bolesti hlavy a vysoký krevní tlak, příliš energie jing může vyvolat mrazení, zadržování tekutin, výtoky a únavu.
Akupunkturní diagnostika i terapie se zaměřují na rozpoznání jakékoli nerovnováhy a její napravování pomocí vpichování jehel do příslušných bodů. Podle tradice existuje 365 akupunkturních bodů, v průběhu staletí bylo ale objeveno mnoho dalších. Moderní tabulky uvádějí až 2000 bodů.
Většina důležitých bodů leží na 14 meridiánech, každý nese název podle orgánu, který reprezentuje - srdce, tenké střevo, močový měchýř, ledviny, žlučník, játra, plíce, tračník, žaludek a slezinu, plus dva orgány, které západní lékařství nezná - osrdečník, podle akupunkturistů reguluje krevní oběh a je důležitý pro sexuální aktivitu, a "trojnásobný ohřívač", který řídí činnost žláz s vnitřní sekrecí a funguje jako regulátor tělesné teploty. Dvě nepárové dráhy, zvané Ren (neboli "početí") a Du (neboli "vládce"), probíhají podél středové osy těla. Tělesné, emoční a ekologické zdravotní potíže údajně pozměňují tok energie čchi, resp. ho příliš zrychlují či zpomalují, nebo ho dokonce mohou i zablokovat eventuálně odvádět do nesprávného orgánu. Záměrem akupunkturisty je obnovit normální tok energie.
Komu může akupunktura pomoci ? Na Západě se akupunktura používá většinou k léčbě bolestivých zdravotních problémů, jako je např. artritida, bolesti zad a revmatismus, ale prokázalo se, že pomáhá i lidem trpícím alergií, anginou pectoris, úzkostí, astmatem, zanětem průdušek, zanětem tlustého střeva, zažívacími obtížemi, potížemi se žlučníkem, nespavostí, stresem, únavou a vředy. Akupunktura údajně také ulevuje od abstinenčních příznaků u lidí, kteří přestali s kouřením nebo jiným typem závislosti.

Alexanderova metoda

Správné držení těla posiluje zdraví. Pomocí Alexanderovy metody se můžete naučit správnému držení těla, a tělo je pak schopné fungovat přirozenějším, uvolněnějším a účinnějším způsobem. Má jít o zcela bezpečnou metodu k nastolení harmonického stavu těla i mysli a k odstranění řady zdravotních potíží, sahajících od bolestí zad k bolestem hlavy.
Metodu vyvinul australský herec Frederic Matthias Alexander, který zjistil, že ztrácí na scéně hlas, a později objevil, že tuto potíž může odstranit zlepšením držení těla. Tento jeho objev se stal základem celé metody pro "přeškolení" pohybů těla a jeho držení. Dnes najdeme Alexanderova výuková střediska a terapeuty-učitele v mnoha částech světa. Výuka probíhá individuálně a učitelé mluví raději o "žácích" než o pacientech.
Komu může tato metoda pomoci? Učitelé tvrdí, že Alexanderova metoda pomáhá lidem každého věku a nejrůznějších postavení a povolání zlepšením zdraví, emoční pohody, duševní svěžesti a odolnosti vůči stresu. Britský spisovatel Aldous Huxley řekl, že tato metoda nejen zlepšila jeho fyzické a duševní zdraví, ale způsobila i "všeobecné zintenzívnění vědomí na všech úrovních.
Nizozemský zoolog a etolog profesor Nikolaas Tinbergen, poctěný v roce 1973 Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství, řekl při příležitosti jejího převzetí, že Alexanderova metoda přinesla význačné zlepšení v tak rozdílných věcech, jakými jsou vysoký krevní tlak, dýchání, kvalita spánku, celková naladěnost a mentální svěžest... a rovněž v tak jemných dovednostech, jakou je hra na strunný nástroj". Stal se žákem této metody během své práce v Cambridgi.
Výsledkem zlepšeného držení těla je, že lidé, jimž výcvik pomohl, se stávají skutečně vyššími, protože stojí rovněji. Výcvik se také používá pro zlepšení výkonu sportovců, tanečníků a veřejných řečníků. Úspěšné působení je udáváno při léčení depresí, vyčerpání, úzkosti, bolestí hlavy, z napětí, vysokého krevního tlaku, dýchacích obtíží, vředů trávicího traktu, syndromu dráždivého trakčníku, zánětu tlustého střeva, revmatoidní artritídy, osteoartritídy, bolesti v dolní části páteře, ishiasu a astmatu.

Aromaterapie

Léčení nemocí silně koncentrovanými oleji, extrahovanými z rostlin, je známo pod jménem aromaterapie. Tyto silně vonící výtažky - nazývané esence nebo esenciální oleje (též silice) - obsahují látky, které dodávají rostlinám jejich vůni. Aromaterapeuti se domnívají, že mnoho z nich má také léčivé účinky.
Esenciální oleje produkují nepatrné žlázky v plátcích květů, v listech, stvolech, v kůře a dřevě mnoha rostlin a stromů. V přírodě se uvolňují pomalu, při ohřevu či rozdrcení se však tyto žlázky rozruší a uvolňují rostlinné aroma intenzivněji. K extrakci čistých esenciálních olejů se používá destilační proces, při kterém výměšky žláz přecházejí do páry, ta je následné ochlazena a od esenciálních olejů se oddělí voda.
Jestliže se olej rozpouští alkoholem nebo nějakým jiným rozpouštědlem, nazývá se výsledný produkt pryskyřice či absolutum. I když nejsou tak čisté jako esenciální oleje, jelikož v nich zůstávají stopy rozpouštědla i po čištění, má mnoho pryskyřic a absolut cenné léčebné vlastnosti. Esenciální oleje se užívají různými způsoby, ale nejčastěji při masážích. Mohou se také přidávat do koupelí nebo používat v obkladech. Vědci prokázali, že tyto oleje také dokáží pronikat pokožkou - patrně potními póry a vlasovými folikuly - a jsou potom absorbovány tělními tekutinami i krevním oběhem. Působí tedy vnitřně.
Koncentrované oleje, pryskyřice a absoluta je třeba užívat s opatrností, protože někdy mohou způsobit alergii nebo poškození pokožky. Komu může aromaterapie pomoci?
Terapeuti jsou přesvědčeni, že aromaterapie nemá žádné vedlejší účinky a že je vhodná pro lidi v jakémkoli věku, dokonce i pro nemluvňata. Nejvíce nápomocná má být při léčení dlouhodobých potíží nebo chronických onemocnění. Terapeuti udávají úspěch zvláště při léčbě těch pacientů, kterým nedokázalo pomoci klasické lékařství, nebo u těch, kteří stále střídají pobyt doma s pobytem v nemocnici a mají někdy navíc problémy způsobené vedlejšími účinky léků. Aromaterapeuti tvrdí, že dokáží léčit téměř každou nemoc a jsou často svědky okamžitého zlepšení nervových potíží, jakými jsou deprese, zlost, stres, a souvisejících příznaků, např. bolestí hlavy a nespavosti.
Mají-li silice kromě inhalování pronikat pokožkou, mohou se výsledky dostavit pomaleji - to je případ bolesti, artritidy a křeče, nebo problémů s pokožkou, ekzému a akné.
Kromě toho, že léčí nemoci, jsou silice ceněny pro své jemně povzbuzující nebo tišící účinky a schopnost vyvolat pocity harmonie a blaženosti. Mají prý také působit preventivně proti nemocem.

Arteterapie

Lidem, kteří mají citové problémy, může arteterapie (léčení uměním) pomoci vizuálně vyjádřit nejhlubší myšlenky a pocity. Místo podávání léků potlačujících příznaky jsou pacienti povzbuzováni, aby své pocity k jiným lidem vyjádřili kresbami a malováním.
Často se vyjeví obavy a potřeby zasuté tak hluboko, že si jich daná osoba normálně ani není vědoma. Jejich viditelné zpodobení malbou, v hlíně nebo jiným uměleckým prostředkem může být první fází léčebného procesu, při němž pacient své problémy rozpoznává a nakonec překonává.
Tato poměrné nová forma léčení byla poprvé prováděna ve 40. letech v Anglii hlavně díky práci malíře Adriana Hilla a psychoterapeutky Irene Champernowneové a od té doby se značně rozšířila. Dnes se arteterapie provozuje v mnoha zemích světa.
Arteterapie může pomoci všem lidem trpícím emocionálními nebo psychickými problémy, nebo těm, kdo o sobě chtějí zjistit něco víc, zvláště považují-li za obtížné vyjadřovat se slovně. Skupinová arteterapie se speciálně doporučuje lidem, kteří mají těžkosti ve vztazích k jiným, nebo těm, kteří trpí potížemi typu alkoholismu, závoslosti, anorexie a bulimie, nebo fyzickými či duševními handicapy, jež komplikují komunikaci.
Konzultace s terapeutem pacientům se arteterapie obvykle doporučuje jen tehdy, jsou-li jejich emocionální problémy tak závažné, že jsou přijati do nemocnice, ať už na lůžkové oddělení, nebo k stacionární léčbě. Často považují za obtížné mluvit o svých osobních problémech, protože se dotýkají hlubokých nebo hrozivých pocitů, nebo nechápou původ svých problémů či neštěstí.
Terapeuti jsou školení k vnímavosti a také k schopnosti v pravou chvíli naslouchat. Rozpoznají pacientovu potřebu sdílet své problémy, chápou ale také, jak může být vyjádření nejniternějších pocitů těžké, zvláště ve stavu sklíčenosti a zmatení.
Pacientům, kteří se obávají, že nedovedou příliš dobře kreslit nebo malovat, se hned od počátku dostává uklidnění. Dozvědí se, že nemusí být příliš "dobří v umění, protože tvořit obrazy, značky a symboly je přirozená lidská aktivita, kterou spontánně provádějí děti při hře, ale vzdávají se jí, když dorůstají. Terapeuti pacientům pomáhají znovuobjevit schopnost tvořivě si hrát, a tím vyjadřovat a lépe chápat sebe a své problémy.

Auraterapie

Terapeuti, kteří provozují tento druh léčby, popisují auru jako magnetické pole kolem těla, které neustále interaguje s ostatními aurami v daném prostředí. Tvrdí, že tyto osobní aury jsou spojeny s univerzálním polem duchovní energie, ze které čerpají svou sílu. Řada terapeutů - zejména léčitelů, kteří léčí duchovní silou - ujišťuje, že vidí plochy světla kolem pacientů a že je používá jako pomůcku při léčbě.
Umělci a mystici už od dob starověku tvrdí, že auru vidí, a výtvarně tento efekt zachycují - umělecká díla pocházející z tak různých prostředí, jako třeba starobylé indiánské sochy, malby australských domorodců na skalách a totemové kůly amerických Indiánů, zobrazují postavy obklopené plochami světla nebo čárami, které vyzařují z jejich těl. Má se také za to, že svatozář v západním náboženském umění je odvozena od zlaté aury, viditelné zářící kolem hlavy určité osoby.
Aurální terapeuti tvrdí, že aura, přestože si toho zpravidla nejsme vědomi, rozhoduje o tom, jaké jsou naše první reakce na lidi a situace, a že tato reakce je rychlejším a citlivějším měřítkem než řada našich racionálnějších schopností. Domnívají se, že příjemný pocit, který někdy máme ve společnosti některých lidí, může být způsoben tím, že jejich aura s naší nerezonují harmonicky a že pocit pohody na určitých místech znamená, že nás obklopují harmonické aury. Aury rostlin, zvířat a nerostů spolu údajně navzájem komunikují a ovlivňují a tvoří tak součást jediného živého systému. Auru každého člověka prý vytváří souhrn a vzájemné působení záření, které vychází z jednotlivých buněk a chemických sloučenin těla.
Okem vnímatelná aura má být ovál a obklopovat tělo v šířce několika centimetrů až několika desítek centimetrů. Aura je mohutnější kolem hlavy a její světlo se skládá ze sedmi různých barev, přičemž každá je spojena s jednotlivými tělesnými orgány, jakož i s vyššími funkcemi. Tvary, barvy a síla světelných paprsků jsou údajně u každého člověka jiné, neboť odrážejí jeho jedinečného ustrojení. Aura terapeuti tvrdí, že mohou prospět každému zejména těm, kteří se zajímají o svůj duchovní růst, a těm, kterým nedokáže pomoci klasické lékařství. Stejně tak jako jiní léčitelé působící duchovními silami ani auraterapeuti neuznávají nevyléčitelnost nějakého onemocnění.
Pro auraterapii neexistuje žádná formální kvalifikace, ale ti, kdo ji provádějí, jsou zpravidla léčitelé nebo kvalifikovaní terapeuti alternativní medicíny, kteří mají zvláštní zájem o duchovní uvědomování. Jejich schopnost vnímat a terapeuticky využívat auru je výsledkem mnohaleté praktické zkušenosti s pacienty, právě tak jako tvrdé práce na vlastním duchovním růstu.
Terapeut nejdříve pozoruje, nebo se dokonce dotýká pacientovy aury, aby vyhodnotil jeho zdravotní stav. Nevýrazná aura může např. ukazovat na špatný zdravotní stav nebo na jednotvárný životní styl, který pacienta vyčerpává; tmavé skvrny nad určitými orgány údajně vypovídají o přítomnosti choroby. Terapeuti jsou přesvědčeni, že se z aury také dají vyčíst charakterové vlastnosti a pocity člověka. Např. auru s měkkým, roztřepeným okrajem lze považovat za známku toho, že daná osoba příliš snadno propadá vlivu jiných lidí; pevné, ale pohyblivé okraje aury značí citlivost, ale nikoli zranitelnost a ostré, zřetelné ohraničení aury může poukazovat na obranný postoj a sklon vnímat svět jako nepřátelský, což je důsledek vnitřní nejistoty. I barvy aury považují terapeuti za důležité: hodně červené barvy v auře ukazuje na zlost, modrá na idealismus.
Jakmile si terapeut udělá o pacientově auře celkovou představu a získá dojem, že rozpoznal, v čem pacientův problém spočívá, nabídne mu různé léčebné postupy. Mezi nimi může být "naplňování" nevýrazné nebo ztenčené aury další barvou, nebo dodávání komplementární barvy, aby se vyvážila ta, která je příliš silná. Terapeuti tvrdí, že toto provádějí prostřednictvím své vlastní aury, a to díky napojení na kanály, kterými proudí duchovní energie do aur jiných lidí. Terapeut se při takovém postupu dotýká pacientovy aury nebo si přenos energie vizualizuje.

Aurikulární terapie

Léčení prostřednictvím uší. Aurikulární terapeuti tvrdí, že ošetřením pouze jedné části pacientova těla - uší mohou vyléčit potíže v jiných částech jeho tělesného systému. Např. bolest v pravém rameni léčí obvykle prostřednictvím pravého ucha; ošetření levého ucha však často přináší stejné výsledky.
Metoda se podobá akupunktuře. Terapeuti tvrdí, že je na uchu více než 200 akupunkturních bodů, které jsou fyzicky propojené s určitými částmi těla. Stimulací nervových zakončení příslušných bodů je po nervech vyslána léčivá vlna do té části těla, která churaví. Terapeuti také tvrdí, že jakýkoliv problém nebo onemocnění části těla má účinek na odpovídající bod na uchu. Ten se může projevit v podobě uzlinek, bílých skvrn, jizev nebo ekzému.
Komu může aurikulárni terapie pomoci ? Terapie má být velmi užitečná při zvládání a zmírnění různých typů ZÁVISLOSTI včetně alkoholismu, závislosti na drogách, potravinách a tabáku. Může také pomoci lidem trpícím Artritidou, astmatem, obtížemi trávicího systému, migrénou a těm, kteří trpí duševními poruchami a obtížemi močových cest. Tvrdí se také, že je vysoce účinná při zvládáni bolesti.
Při konzultaci s terapeutem terapeut sestaví kompletní anamnézu. Potom následuje pečlivá prohlídka pacientových uší, při které se hledají nezvyklé skvrny nebo deformity. Terapeut také věnuje pozornost povrchu pokožky, z něhož se prý mnoho dozví o stavu pacientova zdraví. Kupříkladu suchá a šupinatá kůže nad akupunkturními body příslušejícími plicím může ukazovat na astma nebo plicní infekci. Diagnostiku akupunkturních bodů terapeut obvykle provádí malou sondou s tupým zakončením. Přejíždí sondou po pokožce ucha a hledá místa, při jejichž dotyku má pacient nepříjemné pocity. Ta vyznačují bod nebo body, které mají být ošetřeny.
Jiná metoda používá elektronický detektor bodů. Pacient drží kovovou elektrodu, která je připojena k měřidlu. Terapeut drží druhou elektrodu, která vypadá jako propisovací tužka s tupým zakončením. Přejíždí s ní přes body na pacientově uchu a každá anomálie se projeví na měřidle.
Způsoby léčby: Mnoho terapeutů využívá manipulaci s akupunkturními jehlami, které jsou umístěny ve vyhledaných akurturních bodech.Terapeut může do jehel vpouštět i elektrické pulsy. Pacienti nepociťují žádnou bolest a obvykle zjišťují, že jim to přináší úlevu.

Averzivní terapie

Tato technika se používá v behaviorální terapii. Jde o výuku s pomocí trestů, kdy se klientovi nežádoucí návyk či chování asociuje s nepříjemnou zkušeností. Např. alkoholikům se někdy podává přípravek antabus (disulfiram), po kterém se jim, pokud začnou pít, udělá velmi nevolno. U těžkých kuřáků se používá podobně účinkující látka. Je jim pak špatně z pouhé vůně tabáku.
Podle terapeutů se dané chování a nepříjemná zkušenost, která následuje, v mysli klienta spojí natolik, že se návyk či závislost zlomí a chování dotyčného se zlepší.
Velice ovšem záleží na klientově síle vůle a odhodlání překonat závislost, ať už je jakákoli. Podaří-li se mu vytvořit si správný přístup k problému, má averzivní terapie mnohem větší naději na úspěch. Při pozitivním přístupu klienta je prý tato technika účinná asi v jedné pětině případů.

Bachovy esence

Tato řada 38 výtažků získávaných z divoce rostoucích květin a rostlin se jmenuje po svém tvůrci, anglickém lékaři dr. Edwardu Bachovi ( 1880-1936). Ten začal svou kariéru v Londýně roku 1915 jako lékař a bakteriolog. Kromě klasické medicíny provozoval také homeopatii a dospěl k názoru, že na každou zdravotní potíž existuje přírodní léčba.
Po vlastním těžkém onemocnění v roce 1917 Bach zjistil, že má schopnost intuitivně určovat léčivé vlastnosti různých rostlin a nemoci, které dokáží léčit. V roce 1930 opustil svou dobře zavedenou lékařskou praxi a usadil se ve Walesu, kde pokračoval v hledání léčivých rostlin.
Bach se domníval, že rosa na květinách je nějakým způsobem, nasycena jejich léčivými schopnostmi, a začal ji sbírat a podávat svým pacientům. Brzy zjistil, že jí nedokáže posbírat dost pro všechny, kdo se této léčby dožadovali. Začal tedy experimentovat a objevil, že když nechá ležet čerstvé natrhané květiny na hladině čisté pramenité vody na slunečním světle, bude výsledek stejný. To mu umožnilo rozlévat své léky do lahviček a prodávat a stejný způsob výroby je používán dodnes.
Esence jsou určeny k tomu, aby léčily celou osobnost, ne jenom příznaky choroby. Základním principem jejich užití je, že každá porucha - fyzická či psychická - vzniká z důvodu vnitřní nerovnováhy, na kterou příroda poskytuje léčbu ve formě léčivých rostlin, slunečního světla, pramenité vody a čerstvého vzduchu. Komu může tato metoda pomoci: Uživatelé těchto léčivých prostředků tvrdí, že prospět mohou každému. I když jsou vybírány podle psychologických a emočních příznaků, mohou také pomoci při fyzických potížích a jsou bezpečné. Svépomoc: Záměrem dr. Bacha bylo, aby užívání jeho léků bylo pro každého tak jednoduché, že není třeba radit se s profesionálním terapeutem. Když si vybíráte Bachovu esenci, pokuste se co nejupřímněji určit váš duševní a emoční stav, vaše zvyky, postoje a typické způsoby jednání a pak si vyberte esenci nebo esence, které se pro vás nejvíce hodí. Neužívejte jich více než pět najednou, obecné platí, čím méně, tím lépe. Dr. Bach věřil, že existuje typová esence, odpovídající povaze každého jednotlivce a jeho typu osobnosti, a že může být nutné užívat takovou esenci po dlouhá období, zatímco ostatní lze užívat na dočasné problémy. Určit tu pravou může být obtížné, terapeuti však doporučují uživatelům vybrat ty, které v nich budí zalíbení. a experimentovat.
Užívejte čtyři kapky rozředěné esence čtyřikrát denně jako první a poslední věc denního programu (ráno a večer). Kapky je také možné užívat s trochou vody, nebo je nakapat přímo na jazyk za předpokladu, že se jazyk nedotkne kapátka, mohlo by totiž dojit k přenosu bakterií do roztoku a tím k jeho zkažení. Dr. Bach doporučoval, aby si uživatel při každé dávce představoval, jak léčivé světlo proniká celou jeho bytostí.
Bachovy esence mají být bezpečné pro nemluvňata a děti a dokonce pro zvířata. 20 ml roztoku vystačí asi na deset dní, po kterých můžete vyzkoušet jinou kombinaci. Přestaňte esence užívat vždy, když cítíte, že už jich není třeba, a obnovte dávky, jestliže se problém objeví znovu. Jestliže příznaky přetrvávají, navštivte lékaře nebo psychoterapeuta a neodkládejte tuto návštěvu jen proto, že užíváte Bachův extrakt.
Zásobní roztok uchovávaný na chladném, tmavém místě vydrží libovolně dlouho, rozředěný lék však jen asi tři týdny. Pro prodloužení životnosti k němu přidejte asi jednu třetinu alkoholu - tradičně se k tomu používá brandy. Za horkého počasí ponechávejte rozředěné léky v ledničce a přidejte k nim trochu brandy nebo jablečného octa, abyste zabránili jejich zkažení. Zbavte se jakýchkoli roztoků, u nichž se vyvine sediment nebo zatuchlý zápach. Prázdné lahvičky a skleněné části kapátek sterilizujte před dalším použitím několikaminutovým povařením ve vodě, do které přidáte lžičku jablečného octa.

Batesova metoda

Je možné dosáhnout zlepšení zraku bez brýlí? Lidé, kterým slábne zrak, se většinou domnívají, že stárnou, a tak rezignují a nosí stále silnější brýle. Stoupenci Batesovy metody ale tvrdí, že několik jednoduchých cvičeni zraku pomáhá udržet oči silné a zdravé a že také zabraňuje jejich nesprávnému používání. Tato cvičeni vypracoval dr. William H. Bates, oční lékař z New Yorku.
K tomu. aby se oči uzdravily a zdravé i zůstaly, doporučuje většina terapeutů také dobře vyváženou stravu - ne nutně vegetariánskou - a zároveň i doplňky pro zdravou výživu, která by ale měla být aplikována pod náležitým odborným dohledem.
Cvičení jsou vlastně pro oči tělocvikem nikoli lékem, nejsou proto určena k léčbě očních chorob, jako např. šedého zákalu či zeleného zákalu. V podobných případech bychom vždy měli vyhledat očního lékaře. Komu může cvičení pomoci: Cvičení může být užitečné každému, ať už má zrak jakkoli dobrý či špatný. Svépomoc: Jakmile se naučíte základní cvičení, můžete je snadno provádět doma nebo v práci. Ten nejjednodušší cvik - každých několik vteřin mrknout, aby se oči navlhčily - můžete dělat kdykoli.

Behaviorální terapie

Jak se naučit překonávat problémy. Když se smějeme kamarádovu žertu, když zvedáme v hněvu hlas, když trestáme zlobivé dítě nebo chválíme to hodné, bezděky provádíme něco jako behaviorální terapii. V řadě každodenních situací, jako jsou tyto, vedeme jiné lidi k tomu, aby se chovali podle toho, jaké je chceme mít. Chceme aby naši přátelé byli zábavní, naši nepřátelé aby se cítili zastrašeni a naše děti aby vycházely dobře s ostatními.
Behaviorální terapeuti užívají stejně jako my odměny a někdy i trestu k tomu, aby lidem pomohli překonat škodlivé a asociální chování, např. kouření, nadměrné pití alkoholu, osobní hrubost nebo podléhání nevysvětlitelnému strachu. Metoda je založena na myšlence, že špatné chování je často naučené, získané od nějakého vzoru či zdroje, a tudíž je možné se je odnaučit, nahradit je lepším. Podle této představy např. podporují špatné chování dětí ti vychovatelé či rodiče, kteří jim věnují přílišnou pozornost. Mladí lidé se zase mohou naučit pít, aby se přizpůsobili svým pijícím kamarádům a byli jimi akceptováni.
Mnozí z těch, které stihlo nějaké neštěstí, zjistili, že předtím měli dlouhodobé behaviorální obtíže, např. strach z uzavřených prostor. Cílem terapeutů je tyto obtíže překonat, a to tak, že učí postižené vyrovnat se s nimi jinými a konstruktivnějšími způsoby.

Bioenergetika

Ti, kdo praktikují bioenergetiku, vycházejí z předpokladu energie vznikající interakcí těla a mysli, která ovládá naše duševní i tělesné stavy - I když zatím nikdo nebyl schopen sílu této energie (označované různě: čchi, prána, životní síla, vitalita atd.) postihnout či změřit, působí údajně na každého. Jako jeden z příkladů účinkování této síly uvádějí terapeuti běžnou lidskou zkušenost skvělých dní, kdy se cítíme čilí a plní energie, a mizerných dní, kdy se cítíme otupělí a neteční.
Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, pracoval s podobnou představou - jen onu sílu nazýval libido nebo také psychická energie. Jeho představy převzal dále Wilhelm Reich, který dal životní energii jméno orgon a ztotožnil ji se sexuální energií.
I když Reichovy teorie nakonec upadly v nevážnost, jeden z jeho amerických žáků dr. Alexander Lowen použil Reichovy myšlenky jako základ pro svou teorii bioenergetiky. Poprvé tyto představy rozvinul v 60. letech a dnes už je bioenergetika považována mnohými terapeuty za uznávanou formu léčby. Náš každodenní jazyk je plný výrazů, které potvrzují, že emoce mají na tělo vliv. Mluvíme o "nadýmání se pýchou, těžké chvíli a někdy dokonce máme sevřené hrdlo".
Bioenergetičtí terapeuti se domnívají, že osobní psychické problémy, stres, negativní postoje a emoce, např. vztek a strach, spoluurčují, jak sedíme, stojíme, pohybujeme se a dýcháme. Terapeuti např. vypozorovali, že tvrdohlavý, obranný typ člověka má sklon k charakteristickému držení těla, které téměř doslova odpovídá výrazu "zaujmout pevnou pozici". Cílem bioenergetické terapie je především pomáhat lidem uvědomit si své navyklé držení těla a tělesné pohyby - které se nazývají obranný krunýř - a pocity s nimi spojené. Pomocí určitých cvičení se pak lidé učí, jak tuto slupku svléknout, aby tak tělo znovu získalo schopnost fungovat uvolněně a přirozeně. Terapie, uvolňuje vlastní emocionální problém. Komu může bioenergetika pomoci: Podobně jako mnozí moderní terapeuti i bioenergetici nabízejí řadu užitečných postupů pro nejrůznější typy lidí. Protože se soustřeďují spíš na osobní růst než na léčbu nemocí, hodně lidí vyhledává bioenergetické terapeuty čistě proto, aby se o sobě dozvěděli něco víc. Jíní zase uvádějí, že jim tato terapie pomohla při jejich obtížích: např. při migréně, astmatu, syndromu dráždivého tračníku a vředech trávicího ústrojí.
Někteří lidé také praktikují bioenergetiku jako západní formu jógy, používají ji k udržení kondice a zlepšení celkového uvědomování si těla. Údajně prospívá těm, kdo trpí chabým míněním o svém vzhledu, tj. těm, kteří se cítí příliš otylí nebo příliš hubení, nebo jsou jinak nešťastní kvůli svému zevnějšku - pomáhá jim vytvořit si ke svému tělu pozitivnější postoj.
Téměř všichni účastníci kurzů bioenergetiky - ať už se ke skupině připojili z jakýchkoli důvodů - tvrdí, že se po nich cítí živější nebo že mají více energie.

Biorezonanční terapie

Každé hmotě přísluší elektrické kmity se zcela specifickým, jen jí vlastním kmitočtem. Tyto velice jemné, pro člověka nepostřehnutelné kmity jsou zachycovány přístrojem. Ve zdravém těle jsou tyto signály harmonické, v nemocném pak disharmonické. Touto biofyzikální metodou lze, podobně jako u elektroakupunktury, vypátrat nemoci, alergie a disharmonie a faktory, které uvádějí naše tělo do disharmonie.
Biorezonanční terapie může být použita k diagnostice i k léčení, přičemž se používají "léčivé", tj. neutralizující kmity.

Elektroakupunktura podle Volla (EAV)

Dr. Reinhard Voll zkonstruoval v padesátých letech přístroj, který umožňuje měřit elektrický odpor kůže v bodech známých z klasické čínské akupunktury. Protože každému bodu odpovídají určité tělesné orgány, lze na základě naměřeného odporu učinit závěr o stavu těchto orgánů.
Touto metodou mohou být odhalena chronická zánětlivá ložiska, např. v zubech, krčních mandlích, ve vedlejších nosních dutinách a ve vnitřních orgánech, jako je žlučník nebo slinivka, často dlouho předtím, než se objeví symptomy nemoci. Dále je možno prověřit účinnost a snášenlivost jednotlivých léků právě tak jako potravin nebo jedů, např. pesticidů, chemikálií na ochranu dřeva, nebo amalgámu.
Bohužel klasická medicína tuto metodu neuznává, takže vzniklé náklady nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami. Čtenář obeznámený s metodou EAV mi promine tento zjednodušený výklad. V případě zájmu se můžete obrátit na lékaře praktikující EAV a mající bud mezinárodní zkoušku, nebo školení v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ).

Elektroterapie

Myšlenka použít elektroterapii proti bolesti vznikla, když římský lékař léčil dnu tím, že pacientovu oteklou nohu položil na živého elektrického úhoře. V 19. století, kdy už bylo možné statickou elektřinu hromadit, stalo se mezi lékaři módou nechat pacientovým tělem procházet elektrický proud a odstraňovat tak různé bolesti. Později používali zubaři stejnou metodu proti bolestem při trhání zubů.
Dnes je nejrozšířenější formou elektroterapie transkutánní nervová stimulace (TNS), aktivující nervy, které pocitům bolesti brání. K tomu se používá malý bateriemi napájený přístroj, který prostřednictvím dvou gumových polštářků vysílá skrz pokožku slabé elektrické impulsy. Síla proudu bývá různá, řádově jde o miliampéry. Polštářky jsou potřeny želé a oblast, kterou je třeba léčit, je mezi nimi.
Komu může elektroterapie pomoci Užívá se hlavně při fyzioterapii pro léčení bederního ústřelu, ischiasu a sportovních úrazů. Mnoho porodnic užívá přístroje pro TNS speciálně upravené tak, aby působily proti porodním bolestem. Jako alternativa k lékům se TNS nabízí i u nebolestivých onemocnění, např. u oběhových obtíží.
TNS ovšem pouze snižuje intenzitu bolesti a nijak neléčí její příčinu. Proto je před každou terapií nejprve třeba odborně stanovit diagnózu. Upozornění-Lidé vybavení kardiostimulátorem by se elektroterapeutickým přístrojům měli vyhnout, mohou totiž činnost stimulátoru ovlivňovat. Lze také pořídit malé elektrické stimulátory, které je možné držet v ruce. U nich se proud přivádí sondou na přesně vymezený bod povrchu těla. Jsou ale méně účinné než originální přístroje pro TNS.
Některá zdravotnická zařízení poskytuji terapií podobnou transkutánní nervové stimulaci zvanou elektroakupunktura. Ta se také používá hlavně proti bolesti a při léčení sportovních úrazů. Přístroj tu zavádí do pacientova těla elektrické impulsy až osmi jehlami a musí být obsluhován plně kvalifikovaným akupunkturistou. Než podstoupíte elektroakupunkturu, měli byste se vždy poradit se svým lékařem, mohla by být totiž vhodnější konvenčnější léčba.

Feldenkraisova metoda

"Tělo, které je seřízeno tak, aby se pohybovalo s minimálním úsilím a maximální účinností" - pod tímto heslem vytvořil Feldenkrais své kurzy, jejichž účastníci poznávají, jak se vlastně lidé pohybují, a učí se metodám, jimiž mohou zlepšit své, vlastní pohyby. Feldenkrais využil své znalosti ze studií strojnictví a aplikované fyziky a s přístupem praktického vědce řešil problém, jak zařídit, aby soustrojí jeho těla řádně pracovalo.
Postupně dospěl k názoru, že v dětství nebo o něco později si mozek vytvoří představu či vzorec, jak se pohyby mají provádět, a tělo se při pohybu touto představou "poslušné řídí". Dále se domníval, že u některých pohybů si mozek ne vždy vytvoří představu právě ideální. V těch případech si pak tělo nakonec způsobí bolest a poškození.
Cílem kurzů je vytvořit v mozku nové vzory, díky nimž budou pohyby prováděny efektivněji. Byly vypracovány dva postupy: metoda pohybem k uvědomění se vyučuje ve skupinách. Lidé si přitom mají uvědomit své navyklé pohybové vzorce, ale i nové možnosti. funkční integrace dosahuje téhož pomocí ohleduplné manipulace ve dvojicích učitel - žák.
Komu může Feldenkraisova metoda pomoci: Ukázalo se, že kurzy metody pohybem k uvědomění pomáhají mnoha lidem trpícím chronickými bolestmi svalů a kloubů. Jejich cílem je zlepšit držení těla a tím i dýchání, krevní oběh i celkový stav organismu. Má se za to, že sportovci, tanečníci i jiní lidé, kteří se v rámci své profese hodně pohybují, mohou snížit riziko zranění tím, že se naučí svaly efektivněji.

Fytoterapie

Využívání rostlin v lékařství je patrně stejně staré jako lidstvo samo. Do 18. století bylo bylinářství obvyklou formou léčby. Dnes Světová zdravotnická organizace odhaduje, že je bylinářství na celém světě praktikováno třikrát až čtyřikrát častěji než klasická medicína. A dokonce i klasičtí lékaři se ve velké míře spoléhají na léky z bylin.
Dnes zájem o bylinářství postupně- zejména během posledních dvaceti let - vzrůstá. Stále více lidí má totiž pochyby o rozsahu užívání syntetických léků a také o jejich dlouhodobých účincích, někdy alarmujících. Zjevně bezpečnější přístup herbalismu odpovídá zájmu o ekologii a přirozené léčebné prostředky, který roste po celém světě. Dnes je bylinářství opět široce rozšířené a oblíbené. Bezpočet lidí si na drobné obtíže a méně závažná onemocnění kupuje bylinné léky. Specializovaných obchodů se zdravou výživou je hodně a mnoho prosperujících lékáren zřídilo zvláštní oddělení pro bylinné preparáty a podobné výrobky. Navíc stále narůstá počet herbalistů, kteří léčí většinu nemocí svých pacientů. Mezinárodní vědecký výzkum nejen potvrzuje údaje o léčivé síle rostlin, ale také rozšiřuje vědomosti herbalistů o byliny nové. Bylináři začali myslet více vědecky a pro jejich práci vzniklo nové jméno: Fytoterapie (z řeckých slov fyton, "rostlina", a therapeuein, "pečovat, léčit"). V západním světě dnes termín fytoterapeut většinou označuje lékaře, který je přesvědčen o účinnosti a bezpečnosti bylin. Studium léčivých účinků rostlin a užívání léků na nich založených podporují různé organizace, např. Evropská vědecká kooperativa pro fytoterapii (The European Scientific Cooperative for Phytotherapy- ESCOP), která vznikla v Nizozemsku. U nás se běžné užívají termíny bylinkář (ev. bylinář), herbalista i fytoterapeut.
Fytoterapeuti používají pouze přírodní zdroje, a proto považují snahu farmaceutického průmyslu najít "aktivní složky" v rostlinách (jež se poté extrahují či vyrábějí synteticky a užívají v lécích) za zavádějící. Říkají, že v mnoha případech umožňují rostliny bezpečnější a účinnější léčbu než izolované složky, které byly uměle spojeny.
Fytoterapeuti tvrdí, že v pacientovi vidí jednotlivce, který má své individuální slabosti a potřeby, nejen další případ. Jejich léčba proto odpovídá specifickým požadavkům, které se navzájem odlišuji. "Automatické" předepisování jinými slovy neexistuje.
Komu může fytoterapie pomoci Podle fytoterapeutů může pomoci většině pacientů při většině onemocnění včetně dlouhodobých, např. při artritidé, migréné a k0žních obtížích. V některých případech, kdy by rostliny samy na léčbu nestačily, může být pacientům doporučena ještě jiná terapie, např. osteopatie nebo chiropraxe.
Obecně platí, že byliny pracují pomaleji než konvenční léky, účinné látky v nich totiž nejsou tak koncentrované. Zvláště to platí u dlouhodobých onemocnění. Údajně ovšem byliny začnou posilovat i přirozené ozdravné schopnosti těla, a pacient proto často pociťuje zlepšení relativně brzy.
Kromě léčení specifických chorob je cílem fytoterapeutů také obnovit celkové zdraví pacienta a povzbudit jeho vitalitu. Fytoterapie má mnoho společného s NATUROPATIÍ. Stejně jako ona považuje za důležité vedle léčení chorob i jejich prevenci.

Gestalt Terapie

Tuto metodu realizace osobního růstu prostřednictvím sebeuvědomění (je podobná metodě skupin encounteru, je ale mírnější) vytvořil Friedrich (Fritz) Perls (1893-1970). Tento původně berlínský psychoanalytik měl po 2. světové válce praxi v USA a tehdy vznikla gestalt terapie. Vychází z názoru, že představy, pocity a činy jaksi souvisí s celou osobností (z německého die Gestap-celistvá bytost). Jestliže reakci na nějakou událost neprožívá celá osobnost, je podle gestalt terapeutů zkušenost neúplná a výsledkem je vnitřní konflikt. Ten pak způsobuje poruchy chování.
K zablokování určitých aspektů reakcí může dojít už v dětství, snad na žádost dospělých. Některé potřeby člověka tak mohou zůstat trvale neuspokojeny. Gestalt terapie se pokouší nesprávné reakce napravit tím, že klientovi radí, aby neanalyzoval minulost (kterou se zabývají jiné psychoterapie), nýbrž aby si uvědomoval všechny své myšlenky, pocity, aktivity a gesta, jež to, co se kolem něho děje, vyvolává. Cílem je plně si uvědomovat sám sebe,vidět svůj život jasně, uvědomit si, co od něj chceme, ocenit vlastní hodnotu a cítit se svobodně sám sebou. Perls shrnul svou teorii takto: "Dělám svou věc a vy děláte svou.Nejsem tu na světě proto, abych žil podle vašich očekávání, a vy také ne proto, abyste žili podle mých. Vy jste vy a já jsem já."
Tato terapie může být prospěšná lidem, kteří trpí úzkostí a napětím, a také těm, kteří stráví příliš mnoho času hodnocením a vysvětlováním toho, co udělali. Pomoc nabízí i těm, kdo mají stále potíže s lidmi vyjít nebo vytvořit blízký vztah.
Terapeuti používají k tomu, aby lidem pomohli k sebepoznání, všechny prostředky, které považují za vhodné .Někdy mezi ně patří i pohyb, arteterapie a bioenergetika. Sezení může mít podobu schůzky klienta s terapeutem v soukromí, práce ve skupině za použití speciálních cvičení podporujících sebeuvědomění nebo práce ve skupině rozdělené na páry. Prvním cvičením může např. být prohlížení nohou a rukou protějšku a pak přesný popis toho, čeho si klient vším Jedna z technik, které Perls vyvinul, vypadá takto klient sedí proti prázdnému křeslu. Představuje si, že v něm sedí někdo blízký, a vede s ním diskusi. Přitom hraje střídavě roli obou osob a přesedává si z jednoho křesla na druhé.

Hellerovská terepie

Základem této terapie je řada devadesátiminutových sezení, při kterých se provádí speciální manipulace a pohyby a také probíhá diskuse. Jednotlivé složky této metody jsou určeny k obnově tělesné rovnováhy, uvolnění napětí a stresu. Hellerovskou terapii vytvořil roku 1978 bývalý americký letecký inženýr Joseph Heller. Není určena k vyléčení nemoci, nýbrž slouží k prevenci, neboť osvobozuje lidi od jejich pohybových i myšlenkových stereotypů a umožňuje jim snadnější přizpůsobení životním změnám.
Cílem terapie je uvolnit svalové napětí a ztuhlost a především - upevněním stavby těla - těmto nepříjemnostem úplně zamezit.
Metoda se zaměřuje na pojivovou tkáň zvanou fascie, která obaluje jednotlivá vlákna a svazky vláken, jež tvoří svaly. Fascia se na konci svalů spojuje a vytváří šlachu, která připojuje sval ke kosti.
Hellerovská terapie je kombinací tří základních prvků: práce s tělem, nauky o pohybu a dialogu. Při práci s tělem manipuluje terapeut rukama s pacientem tak, aby uvolnil napětí fascie a tělu vrátil patřičné držení. Při nauce o pohybu se pacient dozví, jak si uvědomovat své vlastní tělo, jak je udržet ohebné a vyvarovat se napětí. Při dialogu klient s terapeutem diskutují o tom, jak mohou mentální přístupy, názory a pocity ovlivňovat tělo.
Existuje mnoho terapií, které, ač jsou známy pod jinými názvy, se hellerovské terapii svým přístupem podobají, např. Rolfing nebo Alexandrova metoda. Všechny se zaměřují na zlepšení integrace mysli a těla.

Homeopatie

Homeopatie používá léky přírodního původu k posílení vlastní ozdravné schopnosti těla. Nemoc se považuje za projev porušení harmonie nebo vnitřní nerovnováhy. Homeopatie se proto spíše pokouší řešit celkové problémy, které jsou podkladem jednotlivých příznaků.
K dosažení tohoto cíle používá homeopatie speciální léky, vysoce ředěné látky přírodního původu, které by neředěné u zdravého člověka vyvolaly příznaky daného onemocnění. Tento postup má být účinný, homeopatie totiž považuje příznaky za způsob, jak tělo s nemocí bojuje.
Podle homeopatů čím lépe daný lék imituje pacientovy příznaky, tím účinněji uzdravuje. Efekt léku se zvyšuje s počtem ředění. Léky se totiž připravují zvláštním způsobem, díky kterému se má jejich účinek každým ředěním zvyšovat.
Každý lék se pečlivé testuje (prověřuje) na dobrovolnících, kteří užívají velmi zředěné směsi až jeden rok a podrobné zaznamenávají všechny příznaky. Patří mezi ně subjektivní projevy, např. stravovací návyky a návyky ohledné spaní, nálady a vztahy, homeopati jsou totiž přesvědčeni, že tělo tvoří jeden celek. Po prověření se lék může předepisovat pacientům, obvykle jedna dávka o vysokém stupni ředění. Léky jen zřídka působí jinými účinky než symptomy, které už existují-ty se ovšem mohou zpočátku zhoršit, říká se tomu léčebná krize , ta však obvykle netrvá dlouho a považuje se za první příznak zlepšení.
Homeopati věnují největší pozornost těm symptomům, které mají největší dopad na pacientovu celkovou schopnost fungovat, zvláště symptomům duševním a emočním. Citové problémy se např. považují za důležitější než obtíže kožní.
Důraznost příznaků v každém tělesném systému se stupňuje podle jejich důležitosti, neobyčejné příznaky však mají větší význam. Proto se např. duševnímu a emočnímu stavu dotyčného, celkovým obtížím, např. nespavosti, a jakýmkoli dalším podivným příznakům (třeba pocitu mravenčení na jedné straně těla) může věnovat více pozornosti než vyrážce, i když pacient původně vyhledal pomoc právě kvůli ní.
Na rozdíl od klasického lékařství homeopatie zdůrazňuje jedinečnost jednotlivce a domnívá se, že jeho charakter určuje, ke kterým chorobám je více náchylný a které příznaky se pravděpodobné objeví.
Homeopatika musí odpovídat chorobě i pacientovi. Se stejným příznakem, např. nachlazením, se proto zachází jinak, jde-li o žoviální společenskou osobu (s nadváhou)či o hubeného, nervózního pacienta, který má jen několik málo přátel. A naopak, tentýž lék se někdy u různých lidí užívá při různých příznacích. Při konzultaci homeopat pečlivě zhodnotí nejen příznaky, ale i charakter, zjev, náladu a stav mysli pacienta, jeho eventuální obavy a úzkost, osobní situaci, emoční reakce i názorové postoje.
Ve většině případů podá homeopat jen jedinou dávku jednoho léku a sleduje účinek, teprve potom v případě potřeby předepíše další medikaci. Jakákoli změna se vykládá jako projev povzbuzení ozdravných sil těla, které lék způsobil, další medikace se proto nepovažuje za nutnou. Např. u akutních obtíží typu bolest hlavy by lék měl účinkovat téměř okamžitě. Pacienty s obtížemi spíše chronického rázu (např. s revmatismem) je třeba po mnoho měsíců sledovat.
Pokud se uzdravení zastavuje či se objeví nové příznaky, dávky se zvyšují nebo se podávají jiné léky.
Homeopati jsou přesvědčeni, že během léčby se příznaky přesouvají z důležitějších na méně důležité tělesné systémy a zevnitř těla směrem k povrchu. Např. příznaky projevující se na srdci se v průběhu léčení přesunují na kůži. Příznaky mají mizet v opačném pořadí, než v jakém se objevily, tj. poslední zmizí nejdříve.
Někdy se příznaky nejprve zhorší, nebo se nakrátko objeví příznaky starých obtíží, které budou tentokrát vyléčeny trvale.

Humanistická psychoterepie

Různé terapie, které jsou součástí humanistického hnutí, se zaměřují na otázku sebeuvědomění jednotlivce a vnímání vnějších podnětů. Nesnaží se najít objektivní vysvětlení lidského chování a vyhýbají se hlubšímu zkoumání vnitřních motivů nebo zážitků z dětství. Místo toho rozvíjejí to, co o sobě klienti vědí, jejich schopnost komunikovat, a pomáhají jim v hledání pozitivních stránek života.
Humanističtí psychologové používají různé teorie, které jsou založeny na víře v právo a svobodu jedince řídit svůj život. Odmítají psychoanalytické a behaviorální přístupy. Považují je za nehumánní, protože popisují lidi jako bezmocné oběti vnitřních instinktů nebo vnějších okolností. Dva nejvýznamnější představitelé humanistické psychologie byli Američané Carl Rogers a Abraham Maslow. Rogers zavedl tzv. terapii orientovanou na klienta, které se často říká poradenství. Při ní se terapeut snaží pomáhat pacientovi, aby se uměl rozhodnout sám, aniž ho nějak řídí. Pomáhá mu vytvořit si na situaci vlastní názor a zvládnout ji.
Rogers se domníval, že problémy vznikají tehdy, když se pacient vzdálí od svého vlastního "já" obklopen (hlavně v dětství) jinými, kteří svou lásku a přijetí podmiňují (např.rodič, který dítěti naznačuje: "Budu té mít rád, jen když budeš hodny"). Myslel si, že pokusí-li se člověk takovým požadavkům podřídit, může to v něm vypěstovat pocit selhání, ztratí schopnost připustit si vlastní pocity, což může způsobit dlouhodobé psychické problémy. Jeho metody vstoupily ve známost jako Rogersovská terapie. Zaměřují se na snížení závislosti na úsudku jiných lidí, obnovení vlastní hodnoty a pomoc při převzetí zodpovědnosti za svůj život. Podle terapeutů tu nejde o sobecký přístup, protože samostatní, naplnění jedinci se mohou více starat o ostatní a mohou mít k nim i k celé společnosti lepší vztah Abraham Maslow chtěl zjistit, díky kterým osobním charakteristikám jsou někteří lidé zralejší, naplněnější a úspěšnější. Vytvořil seznam lidských potřeb, od základních biologických nezbytností, jako jsou jídlo a teplo, přes psychologické potřeby, lásku a pocit bezpečí, k potřebě vlastního zdokonalování a osobního růstu. Naplnění spočívá podle jeho názoru v uspokojování všech těchto potřeb a udržování všech aspektů osobnosti v harmonii.
Ze studia úspěšných veřejných osobností odvodil Maslow všeobecnou představu naplněného jedince a definoval vlastnosti a způsoby chování, které jsou s ní spojeny. Takový jedinec má optimistický názor na lidskou přirozenost, chápe lidi jako přirozené sociální a spolupracující bytosti. Z toho vyvozuje, že destruktivní a asociální chování se u lidí vyskytuje jen tehdy, když nemohou uspokojit svoje základní potřeby.
Všechny typy humanistické terapie se zaměřují na lidi, kteří nejsou v životě šťastní. Povzbuzují je k tomu, aby učinili změnu a svou situaci zlepšili. Terapeuti se všeobecně snaží zjistit, co si klient o sobě myslí, např. zda je sebevědomý, nebo má obavy z vlastní neschopnosti. Snaží se uvést tuto představu do souladu s tím, čím by klient chtěl být a jak se ve skutečnosti v reálném světě chová. Probírají se rozdíly mezi tím, co si klient sám myslí a jak se jeví svému okolí. Sebevědomí může např. chybět někomu, kdo má dobré postavení v práci. Anebo osobu, která se domnívá, že lidem pomáhá, může její okolí vnímat jako dotěrnou. Schopnost jednotlivce pravdivé sdílet své myšlenky a pocity a poctivě se prezentovat ostatním je posilována jakožto znak zdravé osobnosti.
Většina klientů humanistických psychoterapeutů má emocionální problémy, o kterých chce mluvit bez rozebírání zážitků z dětství. Léčba může také pomoci lidem, kteří cítí, že občas jednají neadekvátně, nebo těm, kteří mají problém s každodenním životem a vztahy, ale i těm, kteří prosté chtějí od života víc nebo mají pocit, že se vzdálili svým cílům.
Stejně jako u jiných forem psychoterapie neexistuje ani u humanistické psychoterapie žádná všeobecně uznávaná kvalifikace. Psychiatři nebo jiní kvalifikovaní lékaři poskytují tuto léčbu většinou soukromě. Terapeut a klient sedí obvykle naproti sobě v pohodlných křeslech v neformální, uvolněné atmosféře. Terapeuti se snaží být flexibilní a přijímat klienta tak často, jak si přeje. Mnozí terapeuti si ovšem vyžádají jednu či dvě schůzky ještě dříve, než přistoupí k vlastní terapii.
Při prvním sezení se terapeut obecně ptá na důvody, které k němu klienta přivedly a na jeho hlavní obtíže. Obvykle zdůrazní, že odpovědnost za změny, ke kterým v průběhu terapie dojde, bude spočívat na klientovi. Úlohou terapeuta bude při tom pomáhat a sloužit jako zpětná vazba.
Při dalších sezeních se pokusí vytvořit vztah, který klientovi umožní přistoupit na úzkost a zmatek pramenící možná z rozporů, v nichž se ocitl jeho názor na sebe samého. Tím by se měl posílit klientův pocit osobní hodnoty, jeho otevřenost novým zkušenostem a pocitům, důvěra v sebe sama a svoboda rozvíjet se v souladu se svým pravým já.

Hydroterapie

Voda povzbuzuje tělo k uzdravení. Všichni známe odpočinek v lázni či v horké sprše, který z přepracovaných údů vyplaví ztuhlost a bolest. Osvěžující studená sprcha zase dodá čilost. Hydroterapie neboli vodoléčba zná ještě mnohem rafinovanější způsoby použití vody k léčení nemocí.
Hydroterapie spočívá na představě, že voda je základem života. Je základní složkou lidského těla, je také obsažena ve většině potravin Ve svých různých formách: kapalné, pevné (led) a plynné (pára) se používá k navození relaxace, k stimulaci oběhu krve, k odstranění nečistot, léků a alkoholu, k uvolnění ztuhlosti a bolesti a k léčení nemocí.
Voda může tělu prospívat různými způsoby, např. jako obklad, postřik či lázeň. Nejdůležitějsí je však její teplota. Horká voda či pára roztahují cévy, podporují pocení, uvolňují svaly a klouby a tělesné teplo díky nim proudí k povrchu těla. Studená cévy stahuje, snižuje zánět a městnání na povrchu těla a zvyšuje přítok krve k vnitřním orgánům.
Léčebná moc vody se uznává od pradávných dob. Užívá se jak proti jednotlivým onemocněním, tak pro zlepšení celkového zdravotního stavu. Mnoho starořeckých chrámů zasvěcených bohu lékařství Asklépiovi bylo postaveno nad horkými prameny, známými svými léčivými vlastnostmi. Parní lázně byly oblíbené u Římanů i u Turků, o léčivých účincích vody věděli staří Číňané i původní obyvatelé Ameriky.
V Evropě vedla obliba léčebných účinků pramenů, zejména minerálních pramenů zvaných lázně, k vzniku lázeňských domů a elegantních lázeňských měst. Lázeňský dům je vlastně hotel, který nabízí také terapii pomocí léčivých pramenů. Města jako Spa v Belgii, Baden-Baden v Německu, Bath ve Velké Británii či Karlovy Vary v České republice přitahovala pacienty i módní smetánku.

Hypnoterapie

Terapie vycházející z hlubších úrovní vědomí. Někde na pomezí bdění a spánku je stav, který hypnoterapeuti využívají k působení na zdraví klienta. Navozují u něj stav podobný transu, který se samovolně vyskytuje i při somnambulismu či bdělém snění.
Osoba, která se nachází v tomto stavu, může dobře plnit zadané úlohy, vyhnout se nejrůznějším rizikům, řídit se danou instrukcí a srozumitelně hovořit. Náměsíčník ovšem nesvěřil kontrolu nad sebou jinému, zatímco osoba nacházející se v hypnotickém transu dočasně předává velkou část své osobní kontroly terapeutovi.
Terapeut toho využívá, aby u klienta navodil tělesné či duševní změny. Mezi tyto změny může patřit vyléčení tělesného onemocnění, utlumení pocitu bolesti, navození relaxace, či to, že hypnoterapeut nahlédne klientovy obtíže i minulé události, které by k nim mohly mít vztah.
Na přelomu století Britská lékařská asociace hypnózu zkoumala a zavrhla ji. Posledních 50 let se opět užívá. Lékaři nyní považují trans za léčivý stav, kdy mysl a tělo dosahují klidu a vyrovnanosti, v kterém může dojít ke změnám nemožným při plném vědomí.
V žádném případě nejde o to, že by snad hypnotizér mávl imaginární kouzelnou hůlkou a získal tak kontrolu nad klientem. Ve skutečnosti jde o spolupráci klienta a terapeuta nad daným problémem.
Komu může hypnoterapie pomoci: Hypnoterapie úspěšně léčí Kožní obtíže, migrénu, peptické vředy, syndrom dráždivého tračníku, další obtíže, které vyvolává úzkost a stres, včetně onemocnění hysterických, astmatu, nespavosti a fobií (např. z výšek, z létání, ze zkoušek). Může omezit bolest a usnadnit porod.
Tím, že znovu prožije a vyrovná se s minulými událostmi, získá klient sebedůvěru. Ta často přispěje k vyřešení obtíží v jeho vztazích. Prostřednictvím hypnózy lze zvládnout návyky, např. kouření.. Může pomoci i při závislosti na drogách či na alkoholu.