Historka: Deštník

Deštník, věrný průvodce deštěm, nepohodou a prostředek toho, jak dostat svou vyvolenou blíž k sobě, přestože ona původně nic takového nezamýšlela. K tomu je ovšem potřeba déšť... to jen tak na úvod.

Stalo se dne 20. května 1997 v nejmenovaném autobuse pražské MHD. Vracel jsem se z práce, kde jsem tvrdě dřel na svých 2500 měsíčně a zmožen vysilující činností, vyžadující neustálé soustředění celé mysli (psaní na Mamedia) jsem si dovolil usednout na místa pro invalidy. Ne náhodou. Myslím teď ta místa, co jsou po pravé straně autobusu, ta čtyři sedadla – tj. dvě a dvě proti sobě. Tato moje činnost má jeden prostý, ale velice důležitý účel. Pokud totiž dojde k totálnímu naprání autobusu živým masem, tj. cestujícími (někdy si při jízdě připadám spíše jako to "živé maso"...) mají přistoupivší neprůbojní alieni pramalou šanci se probojovat až k výše uvedeným sedadlům, takže, přestože jsou nevím proč určena pro invalidy, tak mohu nerušeně sedět dál. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy alien předvede netušené možnosti a začne se prodírat, jak vynález zkázy, směrem k vám a v ruce třímá doklad, dle kterého má právo být vpuštěn na sedadlo k tomu určené. Někteří alieni nejdříve slušně poprosí a zároveň ukáží průkaz. Těm rád místo uvolňuji a pokud takto slušně vypadá alien bez legitimace, pouštím jej také.

Bohužel takovýchto alienů je velmi málo a tak se spíše setkáváme s tzv. "alienem divokým-vzteklým", "alienus cvokus nasratus" a tam je každá rada drahá. Přesně takový druh se mi tenkrát stal osudným. A nejhorší bylo, že to byl alien ženského rodu (tedy maximálně tak za mlada), teď už rodu spíše neurčitého. Každopádně baba, ale n.e.p.ř.í.j.e.m.n.á... Kromě toho, že smrděla jak stádo opiček makak rhesus, měla s sebou nezbytnou tašku na kolečkách, vyzbrojena byla dále legitimací a zejména drzostí. Další zbraně, daleko více nebezpečné (jak se později ukázalo), skrývala právě v té tašce na kolečkách. Už když nastupovala, tak řvala: "No tak, snad mi uhnete, ne? Jsem invalida, no slyšíte? Ježišmarjá! Já mám právo sedět! Tak mě tam pusťte!!!" Už její hlas mě vyděsil a předznamenával něco zlého... No a bohužel to přišlo. Nejdříve jsem ucítil za krkem horký dech a pak mi na klíně přistála umaštěná legitimace ZTP (nebyl to průkaz Zdravotníka Technického Praporu...) a před ksichtem ruka, která původně tu legitimaci třímala. Ale jak baba asi postupovala davem, tak škobrtla a legitka jí vylítla z ruky přímo k její budoucí oběti. "No snad mě pustíš sednout, ne?", zařvala mi přímo do ucha... Neměl jsem sílu se vzepřít jejímu rozkazu a tak jsem popadl svou knížku, podal jí legitimaci, či spíše se snažil ji podat, ale "Nesahej na ni!!! Zloději!!!", zařvala baba a já se vyděsil ještě víc. Fakt se mi ještě nestalo, že by na mě byla žena takhle zlá. ;o) Mě ženy milují (sice to ještě nevědí, ale to přijde...) A tahle madam mě evidentně nenáviděla už jenom proto, že žiju. Když jsem se zvedal, tak teprve potom jsem si uvědomil, že makak smrdí jak ne jedno, ale dvě až tři stáda opiček. Baba si sedla a začala nadávat dámě, co původně seděla vedle mě, že prý ji utiskuje, že ona má legitimaci a... jenomže to už celý autobus věděl a hlavně doufal, že akce zdaleka nebude končit. Bylo tomu tak. Ovšem to nejlepší mělo teprve přijít.

Když se zdálo, že se baba jakž takž uklidnila (skutečně se tak jen zdálo) a dáma vedle ní neměla daleko k slzám, tak začalo lejt. Ne pršet, ale lejt. No a v tu chvíli to začalo. Baba si toho všimla a ve zlomku sekundy začala "operace hledání". Nejdříve byl na hlavu nasazen pytlík, ve kterém bylo původně pět rohlíků. Ty byly nemilosrdně vmeteny do bordelu ve wheeltašce. Mezi kelímky od kolaloky a nedojedené hamburgery, které evidentně babě původně nepatřily... Po nasazení pytlíku jsem podle vzoru našich starých branných cvičení očekával další pokračování akce, tj. nasazení mikroteňáku na nohy a ruce a nasazení plynové masky a pláštěnky, která měla nahradit klasický "atombordel". Kupodivu baba s pytlíkem skončila a nezdálo se, že by hodlala pokračovat v oblékání fetish wear. Nejspíše žádné branné cvičení naší školy nezažila. Takže poté, co se polovina autobusu vzpamatovala z prvního šoku z makaka a začala být pomalu mrtvá smíchy, tak baba zalovila dál a vytáhla asi nejnovější věc, kterou měla momentálně ve svém vlastnictví – a to byl deštník. Mezitím musím zdůraznit, že jsem si sedl naproti ní, kde se uvolnilo místo (pochopitelně na truc) a bedlivě sledoval, co se bude dít. Že je deštník vystřelovací, jsem pochopil až pozdě, protože vše, co následovalo, se sehrálo strašně rychle, aniž bych tomu mohl jakkoliv zabránit. Baba začala se zařízením manipulovat a nejspíše se jej snažila otevřít. Nebylo mi jasné, na co bude otevírat deštník v narvaném autobuse, notabene když prší venku a ne uvnitř. Ale shledal jsem toto nezajímavé a sledoval daleko zajímavější věci, které seděly vedle mě a byly dlouhovlasé, blonďaté s krásnýma očima. V naprosto neočekávaný okamžik něco cvaklo a vzduchem proletěla špice paraplete, které hodno své pověsti vystřelilo. Jeho špička směřovala neúprosně ke mně, přesně tam, kde jsme my muži tak citliví. Nevím, zda v tom byl záměr baby, každopádně se vražedná špice zastavila těsně před a já mohl konstatovat, že jestli mě někdy nějaká slečna ještě bude chtít, že jí mohu dát i děti. Ale lekl jsem se teda fest a možná jsem i trochu zařval, protože baba se rozhýkala, co prý jsem takovej sralpuťka, že se zas tolik nestalo. Nezúčastnění řvali smíchy, zúčastnění se klepali vzteky. Pochopitelně z balení slečny nebylo nic, protože ta se též dusila smíchy (tady vidíte, jak proradná stvoření dámy jsou ;o) Když tedy došlo k uklidnění situace, baba přestala vřeště, já přestal brečet a slečna se přestala řehtat okolo celý hlavy, tak už jsem myslel, že je všemu konec. Baba ještě párkrát testla vystřelení deštníku mezi cestující lid a s úsměvem šílence usoudila, že už dostatečně vyplašila autobus a vzbudila si tím respekt. Poté došlo ještě k několika neočekávaným výstřelům paraplete, které ani baba neočekávala, ale jinak byl klid.

No, a přišla zastávka, kde baba hodlala vystoupit. Takže první, co bylo, že vystřelila svůj deštník, jakoby náhodou opět proti mně a začala se drát přes narvanej bus ven. Upozorňuji, že pořád s tím otevřeným deštníkem. Stalo se neuvěřitelné: prošla první řadou bez problému. V druhé se zadrhla a někdo špitnul, že by snad ten deštník mohla otevřít až venku, že by se jí lépe vystupovalo. Ale byl uzemněn těžkou smečí baby, která zařvala, ať si svý kecy nechá na doma... Jenomže druhá řada se holt stala pro babu osudnou. Z deštníku byl chvíli trychtýřek, jak se jí otočil, pak zas deštník a zas lehce unavený trychtýřek. No prostě kdo by hádal, že lidi jí do cesty lezli schválně, tak by hádal správně. Ti, okolo kterých již prošla, tak se dusili smíchy, ostatní napjatě očekávali, jakýže to tvar babě z deštníku vytvoří oni. No a baba usoudila, že takhle to skutečně nepůjde a tak deštník sklapla k úlevě všech, protože třetí řada se ukázala jako zrada zrádců, kteří ustupovali už jenom před smradem makaka.

Když se protlačila ke dveřím a už i řidič věděl, co se mu děje za zády, tak hodlala všem na truc deštník vystřelit ve dveřích, aby na ní ani kapky nepadlo. Ale ouha. Zde se nad námi slitovalo samo nebe a došlo k pomstě, na kterou všichni toužebně čekali. A kdo by tvrdil, že ne, tak by kecal. Baba zasáhla svým jemným prstíkem spoušť mechanismu, vystřelujícího obávanou a všemi bedlivě sledovanou zbraň, tak se stalo něco neuvěřitelného: deštník už se na babu taky nasral, či co, nebo to byl czech made z Vietnamu a tak neměl asi ty kvality svých západních sousedů, takže sice vystřelil, ale místo aby se zastavil a vytvořil krásný oblouček hříbeček, tak sice oblouček hříbeček vytvořil, ale ještě před tím opustil rukojeť a vylétl z otevřených dveří autobusu ven a přistál na poměrně dooost vysokém stromě v koruně. To už řval smíchy celej autobus, protože zadek se nějak domákl, co se děje vpředu a tak prostřední dveře byly okamžitě středem zájmu. Babě nezbylo, než s igeliťákem na hlavě vystoupit, protože řidič mezi záchvaty smíchu procedil mezi zuby, že už musí jet, jinak nedodrží řád. Baba lapla igeliťák z hlavy a vztekle jím mrštila o zem a začala po něm dupat. Co se dělo dál, raději popisovat nebudu, neb v nejlepším je dobré přestat.