2015-09-05 - V cíli aneb Běhám přes překážky II.

Nesnáším, když někdo říká, že něco nemá rád, něco je hnusné, něco nedělá nebo se něčeho bojí, a přitom to buď vůbec nezkusil, nebo s tím má naprosto minimální zkušenosti. Někdo v tom asi neuvidí souvislost, ale cestování po světě mě naučilo překonávat sebe sama, zdolávat svůj odpor, strach a především lenost. Chci mít rozhled, a když chci mít na něco názor a o něčem mluvit, chci s tím mít i vlastní zkušenost – ne jak většina v mém okolí, která si dělá názor jen podle vyprávění ostatních nebo v horším případě podle médií. Prostě – „když se vydáš na Měsíc, dostaneš se minimálně ke hvězdám“…

Snědla jsem hmyz i morče a pochutnala jsem si. Jedla jsem játra, ke kterým mám větší odpor, než k tomu hmyzu. Lezu po skalách, skočila ze 4 kilometrů z letadla, jela na lyžích přes 100 km/h, v autě 200 km/h a na horské dráze víc než to. A jak nenávidím léto, našla jsem si letní aktivity, abych i přes léto měla nějaké rozptýlení, zábavu a důvod vůbec vylézt ven, protože poslední roky jsem všechny letní trochu teplejší víkendy trávila výhradně zalezlá doma. Pravda, letošní dlouhé a tropické léto mé odhodlání ke konci docela zlomilo…

A běhám. Už skoro rok a půl – od 14. dubna 2014 víceméně pravidelně. Jak jsem v dubnu psala, začátky byly víc, než krušné, a ani dnes to často není žádný med, ale nevzdávám se…

V minulém článku jsem se s vyprávěním rozloučila v okamžiku, kdy jsem běhala na oválu a snažila se dosáhnout vzdálenosti 5 kilometrů. A práskla jsem na sebe, že jsem se kvůli motivaci přihlásila na podzimní pětikilometrový závod. Je otázka, jestli někdo ve čtení až k tomu závodu vůbec dojde… :-)

Dalších 5 měsíců. Co je nového?

Takže – co je nového? Techniku jsem řešit nezačala a běžecké boty stále nemám :-). Ale když už na jaře nebylo možné běhat po oválu z důvodu jeho obsazení, vrátila jsem se na své obvyklé trasy a postupně je prodloužila. V půlce dubna jsem začala pravidelně běhat přes 4 kilometry (cca 4,2 km) a nastavila jsem si tréninkový plán tak, abych se postupným přidáváním dostala až na těch potřebných 5 kilometrů. Přišel mi ale zdlouhavý, takže o měsíc později jsem prostě začala těch 5 km běhat. Zpočátku to byla dost hrůza, ale stačilo vydržet a brzy se to trochu urovnalo. Reálně to bylo asi 5,2 km, zvládala jsem to běžně kolem 32 minut a byla docela spokojená.

Pak byla na 24. června vyhlášená challenge „T-Mobile Olympijský běh: běží celá republika“, ke které se bylo možné přidat přes aplikaci Endomondo a jejímž úkolem bylo co nejrychleji zaběhnout 5 kilometrů. To „co nejrychleji“ jsem samozřejmě neřešila , ale naopak to pojala jako důvod nastavit si nové, obtížnější pětikilometrové kolečko. Novou trasu jsem začala běhat 22. června a běhám jí doteď. Oproti předchozímu přibližně pětikilometrovému kolečku je nepatrně delší (5,3 – 5,4 km) a má mnohem větší převýšení, takže mi trvá tak o 2-2,5 minuty déle.

Na challenge mi počasí úplně nevyšlo, ale zas jsem měla motivaci, takže jsem to nové obtížnější kolečko zdolala docela statečně, těch 5 kilometrů uběhla za 30:59 a z celkového počtu 1.108 účastníků Endomondo challenge (počítám pouze ty, kteří opravdu běželi) skončila na 788. místě :-).

S příchodem léta jsem přestala běhat po příchodu z práce a začala běhat ráno. Já – největší spáč na planetě Zemi :-) jsem vstávala pravidelně 3× týdně v 5:40, abych v 6:00 vyrazila na své obvyklé kolečko. Původním důvodem bylo jen a pouze to, že okolo 18. hodiny, kdy jsem byla zvyklá chodit běhat, bylo za tropických dní často i přes 30 °C, všechno rozpálené a dost děsivé teploty, kdy venku bylo stále tepleji, než u nás v bytě, vydržely i dlouho po setmění. Zatímco ráno bylo jen zřídkakdy víc, jak 20 °C a po noci za celý den rozhodně nejpříjemněji, byť i tak na mě tedy moc teplo. Velmi brzy jsem ale odhalila další výhody ranního běhání – naprosto žádné děti, minimum psů a pejskařů, znatelně méně kuřáků, kteří se nikde nepotulovali, nýbrž mířili z domova rovnou na autobusovou zastávku, obecně venku minimum lidí, nedělalo se mi špatně od žaludku, i pokud jsem to přehnala a i když celý den jsem byla fyzicky víc unavená, jinak strašně čilá a měla jsem vždycky radost, že už to mám za sebou, že v tom vedru pak už nikam nemusím a byla jsem na sebe pyšná, že kvůli tomu i ráno brzo vstávám… :-)

Během léta jsem náhodně narazila na seznam výmluv, proč nejít běhat. Většina z nich mi fakt přišlo jen jako výmluva – že nemám čas, nemám kam běžet, nemám s kým běžet, jsem stará, mě to nebaví, nevidím výsledky nebo že to bolí… Za výmluvu už nepovažuji chybějící motivaci, protože pokud prostě nemáte důvod, je těžké odhodlat se k něčemu, do čeho se vám nechce a co dokonale popíší ty výše uvedené výmluvy. Ale sama jsem si vyzkoušela, že když nad tím nepřemýšlím a udělám z toho absolutní rutinu, nevyjmenovávám si pak důvody, proč to nedělat, a tudíž žádná motivace není třeba. Jednou z výmluv v seznamu ovšem bylo počasí. Přece nebudu běhat, když sněží, prší, je moc zima, moc horko… Tohle za výmluvu považuji z velké části – sníh, déšť či zima se dá vyřešit, dá se vhodně obléknout, mokré oblečení uschne a tělo se i v chladu rychle zahřeje a osobně mám běhání v dešti a zimě moc ráda, protože venku je málo lidí a když se vhodně obleču, je to hodně komfortní. Naopak ale „je moc horko“ za výmluvu nepovažuju. Pokud vám vaše tělo dvojitým viděním, motáním hlavy, závratí a nucením na zvracení říká, že je horko, tak je prostě horko a určitě není dobré v takovém počasí provozovat to, u čeho tělo takové signály vysílá. To je prostě zdravotní a tudíž dost objektivní problém, žádná výmluva. Ostatně – zdravotní důvody jako výmluva v tom seznamu uvedené nebyly, ale myslím, že nějakou tu bolístku spousta lidí jako výmluvu používá…

Bohužel natrénovat na závod tak, abych zlepšila časy, se mi přes léto nepodařilo. Jediným důvodem bylo právě to počasí, bylo prostě moc horko. I při ranních relativně pohodových teplotách jsem se nebyla schopná dostat pod 34 minut. Vypozorovala jsem, že pokud je přes den víc, jak nějakých 18-20 °C a svítí sluníčko, takže je na sluníčku mnohem tepleji, vůbec bych neměla chodit běhat, neb je to k nepřežití. Schůdnější je, pokud je přes den pod 20 °C a pod mrakem, nebo i pokud je více, ale brzy ráno, kdy sluníčko sotva vyšlo. I tak ale žádná sláva. Jako ideální teplota se ukázalo ranních 13 °C a sluníčko vlastně teprve vycházející. Bylo to při mém posledním běhu před závodem, kdy jsem to své kolečko uběhla v podstatě o minutu rychleji, než obvykle – za 33:13.

Závodní nálada

Pár dní před startem závodu mi začaly chodit různé informace a pokyny. V podstatě náhodou jsem si v mapce s vyznačenou trasou všimla, že start není v dolní části Václavského náměstí, jako tomu bylo v loňském roce, nýbrž na Náměstí Republiky. Vzdálenost, o kterou je začátek kratší, je přidána na trase tím, že se neotáčí u Čechova mostu, ale až na Malostranském náměstí. Matně jsem si vybavila, že je tam na Malostranskou klesání, takže jsem to omrkla z auta a rozhodla víc nastudovat mapku, protože mi nesedělo převýšení, které v ní bylo uvedené. A jaké bylo mé překvapení, když jsem porovnáním loňské (PDF, 2,34 MB) a letošní (PDF, 2,03 MB) mapky závodu zjistila, že od loňska je v ní sice změněná trasa, ale ponechané převýšení… Upozornila jsem na to pořadatele, odpovědí mi bylo, že „to prověří a pokud dojde ke změně, zveřejní to na webu“. Zřejmě nedošlo k žádnému prověření, takže ani k žádné změně, převýšení v mapce zůstalo až do závodu špatně. Mimochodem – ono asi nebylo úplně správně ani to loňské, protože trasa na křížení Štefánikova mostu s Nábřežím Kapitána Jaroše resp. Nábřežím Edvarda Beneše (zahnutí z mostu, podběhnutí mostu a zahnutí zpět na most) už od pohledu není tak moc symetrická.

Přesun startu ovšem přinesl jinou zajímavou a dle mého dost absurdní změnu – totiž že start je na Náměstí Republiky resp. před Obecním domem, seřadiště pak v ulici Na Příkopě a technické zázemí vtipně v dolní části Václavského náměstí. Myslela jsem, že bych si v případě chladnějšího počasí vzala mikinu, kterou bych třeba 10-15 minut před závodem odložila do batohu do úschovny, nebo že bych si do batohu dala čisté tričko na převlečení po závodě. Jenže ono to není úplně blízko a dostat se v těch davech, co tam budou, z Václaváku k Obecnímu domu bude trvat znatelně déle, než kdyby bylo zázemí hned u startu, a akorát bych v tom chladu byla déle. Takže si mikinu můžu nechat a uvázat kolem pasu, beztak tak běžně běhám, tak co :-). Nebo vracet se po závodě na Václavák pro batoh a na převlečení, když na Republice můžu rovnou skočit do metra a od těch davů utéct, to je taky hovadina. Spolucestující budou muset vydržet :-). Důvody pro změnu místa startu mi přijdou zřejmé a pochopitelné, je nás prostě moc, ale umístění zázemí v takové vzdálenosti od startu/cíle je dost nepraktické …

Asi dva týdny před závodem jsem začala trochu stresovat. Z počasí :-). Pořád byla tropická vedra přes 30 °C a já měla panickou hrůzu z čehokoli už nad 20 °C… Sledovala jsem předpovědi a pár dní před závodem se ochladilo, ale stresík neopadl, dokud nebylo jisto… :-)

Pravděpodobnost zaběhnutí času pod 30 minut jsem odhadla na 5-10 %, protože „náhoda je blbec“. Jinak jsem ale na dosažení nějakého slušného výsledku s klidem rezignovala, protože když mi plně došlo, kolik času od oficiálního startu bude trvat, než se vůbec všichni tak nějak rozeběhnou, a že bych ten čas strávený na startu musela pak někde nahnat… :-)

Vždycky jsem měla zkrácené achillovky a při běhu to byl problém, bolívala mě od toho celá lýtka a nestíhalo se to regenerovat ani do příštího běhu, ale při posledním běhu před závodem mi došlo, že mě lýtka nebolí. Že by po roce a půl první přínosy pravidelného sportu…?

Prostě – před mým prvním startem samá pozitiva a sociální jistoty! :-)

Jediné předzávodní přípravy, které jsem udělala, byl pitný režim. Mám s ním dost problémy a je přítelovou zásluhou, že v současné době vypiji cca litr denně, dřív to bývalo mnohem méně. Od čtvrtka jsem dobrovolně příjem tekutin zvětšila. Ale to neustálé běhání na WC, to mě tedy od trvalého zvýšení pitného režimu dost odrazuje…

V den závodu

Ranních 12 °C a spíše oblačno slibovalo dobré počasí na běh, ale během dne se to protrhalo a oteplilo se někam k 18 °C. Nadšená jsem z toho nebyla, šance na slušný výsledek klesaly, ale tak mohlo být hůř, že? Třeba 35 °C…

Kelly mě ráno vzbudil, takže jsem vstávala dřív, než jsem chtěla. Snídani jsem si dala větší, abych vydržela do oběda. Takže jsem v poledne vůbec neměla hlad :-). Pod tlakem jsem to do sebe nasoukala s tím, že až do závodu už nic k jídlu nebude, nebo mi bude špatně od žaludku. Dle očekávání jsem někdy mezi 15:30 a 16:00 dostala hlad, ale vydržela jsem :-). O to víc jsem pila, za celý den jsem se asi dostala i přes 2 litry :-).

Asi v 16:00 jsem se začala připravovat a díky překvapivě dost studenému průvanu, který jsme doma měli od otevřených oken, jsem usoudila, že je potřeba se na cestu přiobléknout. Nakonec jsem tedy musela vzít batoh, do kterého pak ty kalhoty a mikinu dám.

V 16:46 mi jel autobus a kvůli batohu jsem nejela rovnou na Náměstí Republiky, ale na Můstek. Tam jsem tedy odevzdala batoh s přebytečnými věcmi do úschovny a vyrazila do svého koridoru. Cestou jsem viděla připravené medaile – taková malá motivace :-).

Už cestou jsem myslela, že zmrznu, a to do startu zbývalo asi 20 – 25 minut…

Závod

V koridoru jsem si našla předem vyhlédnuté místo tak, abych měla cestu závodem co nejkratší . A snažila se zabavit, takže jsem fotila okolí :-).

Moderátor se snažil nás povzbudit, ale mezi jeho hecovacím monologem a startovním výstřelem byla docela slušná prodleva a naprosto hrobové ticho.

Po startovním výstřelu nám pustili Smetanovu Vltavu a my vyrazily. Fanoušci na začátku docela vyváděli, ještě měli spoustu energie. Jako my :-). Hned za startem pár holek přímo přede mnou popadalo na jednu hromadu, jen úskokem stranou jsem se zachránila od toho, abych tu hromadu završila.

Prvních cca 500 metrů mě všichni předbíhali a měla jsem fakt co dělat, abych se udržela a běžela si to svoje, nakonec jsem jich časem zase dost doběhla. Hodně se běželo po dlažebních kostkách a celou trasu po kolejích, takže při přeskakování různých nerovností jsem měla pocit, že víc uhýbám do stran než běžím dopředu. Nejhorší to bylo někam za 1. kilometr, než se ten dav trochu rozmělnil. Na nábřeží už to bylo lepší, lidí trochu méně a dala se lépe vybrat trasa. Směr na Malostranskou byl na sluníčku a začínalo mi být docela horko. Víc jsem si ale všímala, že protisměr je částečně ve stínu a kudy musím běžet, abych nebyla na sluníčku. Někde na 2. kilometru jsem potkala první běžkyně v protisměru. Před 3. kilometrem byla otočka, kde bylo dost těsno, ale se štěstím se mi povedlo odtamtud utéct bez brzdění a zdrhla jsem všem těm, co zamířily na občerstvovačku :-). To jsem trochu nepochopila, osobně bych se občerstvením zdržovala pouze, pokud by bylo fakt vedro… Mně sice bylo strašně i v tomhle počasí, ale za takových podmínek se to dá v pohodě uběhnout a zajímalo by mě, jestli všechny ty holky, když chodí běhat, si tedy s sebou nosí občerstvení, když tady ho využívaly...

Doteď se mi běželo víceméně dobře, vyjma tedy kličkování na nerovnostech a mezi ostatními běžkyněmi. Sledovala jsem čas a vypadal slibně, až se mi tomu nechtělo věřit. Někde za 3. kilometrem přišlo menší stoupání a tam jsem tedy měla pocit, že bych se otočila a šla zpátky. Jenže už to bylo za otočkou a do cíle to bylo blíž dopředu, tak jsem teda běžela dál :-). Až ke 4. kilometru jsem vůbec nevnímala, jak kdybych byla v kómatu, vůbec nevím, jak jsem se dostala zpátky ke Štefánikovu mostu. Na něj bylo potřeba vyběhnout menší kopeček a tam už jsem si teda říkala, že je to ztracené, že pod 30 minut to nedám, protože bylo potřeba udržet na posledním kilometru tempo pod 6 min/km a to mi přišlo naprosto nereálné, od Vltavy k cíli je to nepatrné stoupání, už jsem toho měla dost, běželo se zase po kostkách a cíl byl vidět a přitom byl tak strašně daleko!

Netuším, co mě na posledním kilometru nutilo běžet. A běžet na mě docela rychle. Ale když zbývalo asi 500 metrů do cíle, došlo mi, že se to dá stihnout, že to správné tempo nepochopitelně držím, jen nesmím zvolnit. Pořád jsem si jen opakovala „vydrž, vydrž“. Zajímalo by mě, kolikrát jsem si na tohle slovo vzpomněla :-). Když jsem se blížila k cíli, začali vyhlašovat první tři nejlepší, moderátora jsem vůbec nevnímala, ale soustředila jsem se, jak se blíží ten kravál a že musím až k němu. Ale jak jsem se do toho cíle dostala, to fakt nevím :-).

V cíli mi moc nedocházelo, že jsem se do těch 30 minut vešla, a ještě s rezervou, měla jsem toho tedy docela dost… Chvíli jsem tam postávala, protože jsem měla pocit, že když budu chtít udělat krok, tak se skácím k zemi. Vyhlašování vítězů bylo ukončeno a asi do minuty od mého proběhnutí cílem (mi) pustili státní hymnu :-).

Pak nás zábrany postupně provedly celým koridorem až na Václavák. Nejdřív jsme vrátily čip, pak dostaly medaili, poté termoizolační fólii, která mi v první chvíli přišla zbytečná, protože mi bylo děsné vedro, a chtěla jsem frontu obejít, jenže nebylo kudy, takže jsem si jí vystála a už po pár minutách byla fakt ráda, že jí mám. Nakonec jsme dostali tašku s pitím od sponzorů a dorazili k občerstvovačce. Tam jsem do sebe nalila jeden kelímek pití a mazala do úschovny pro batoh.

Slíbila jsem si, že když to zaběhnu pod 30 minut, nechám si na medaili vyrýt čas, takže jsem musela skrz celé technické zázemí dojít až na úroveň Jindřišské ulice, kde byl k tomu určený stánek. A poté, co jsem získala zpět svou medaili doplněnou o jméno a čas, jsem to musela zas celé projít dolů na Můstek a podél zábran zvenku znovu k Jindřišské a nahoru na Muzeum na metro. Proč není vchod/východ do technického zázemí i na jeho druhém konci u Jindřišské, to mi hlava nebere…

Po závodě

Původně jsem plánovala jít domů pěšky, alespoň kus cesty, protože bych šla podle trasy druhého běhu, ale přeci jen to bylo trošku náročnější, než moje obvyklé běhy, byla mi zima a už jsem fakt měla hlad, takže jsem chtěla domů do teplé sprchy a na jídlo.

Cestou domů jsem zjistila, že už mi přišel e-mail s oficiálním a reálným časem. A že mám kromě těchto dvou ještě třetí čas – a to ten na medaili. Neshoduje se ani s oficiálním ani s reálným, takže jsem zvědavá, co mi na to pořadatel řekne… Je „pod třicet“, takže OK :-), ale já jsem detailista, musím to mít správně ;-).

Doma na mě hned za vchodovými dveřmi čekala „návnada“ v podobě večeře a Jesenky, kterou jsem si včera koupila za odměnu.

Závěrem

Zatímco při svém běžném běhání sleduji okolí, přemýšlím nad vším možným a vyháním z hlavy povinnosti i blbou náladu, ze závodu si nic moc nepamatuji. Stíhala jsem se soustředit jen na to, kde je volno, kudy proběhnu, kam se (ne)vejdu, kde je jaký povrch, čemu se musím vyhnout, kde je stín a že musím pravidelně dýchat. To všechno mě tak zaměstnalo, že mě za celou dobu nenapadla jediná věc, která by s během nesouvisela. Třeba i to je nakonec důvodem vysněného času.

A co dál? Vlastně nevím. Musím vymyslet, co budu běhat přes zimu, jestli zvolním, nebo zůstanu na 5 km, a co bude na jaře, jestli zkusím zrychlovat nebo si přidám nějakou vzdálenost. Ale motivačně se asi budu muset zase na příští rok přihlásit na nějaký závod… ;-)