Jaro

My čekali jaro a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých černých mraků se stále sypal sníh
a vánice sílí v poryvech ledových.
Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá,
do sýpek se raděj už nikdo nedívá.
Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří,
a hladoví ptáci přilétli za zvěří,
a stále blíž.

Tak jednoho dne večer, to už jsem skoro spal,
když vystrašený soused na okno zaklepal:
Můj chlapec doma leží, v horečkách vyvádí,
já do města bych zajel, doktor snad poradí.
Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal,
na poslední chvíli jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou, je tam velký sráz,
a v téhleté bouři tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj.

Na to smutné ráno dnes nerad vzpomínám,
na tu hroznou chvíli, když kůň se vrátil sám.
Trvalo to dlouho, než se vítr utišil,
na sněhové pláni si každý pospíšil.
Jeli jsme tou zkratkou až k místu které znám,
kterým bych té noci, nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil, jak leží pod srázem,
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem,
já klobouk sňal.

Nikdy ten kdo spěchá se domů nevrací.