2005 - Kudy chodil Karel IV.
Letos jsme se rozhodli absolvovat na Pochodu Praha - Prčice novou trasu v délce 51 kilometrů a bylo jasné, že je nutné změnit taktiku. Takovou vzdálenost už není možné ujít bez trénování tak, jak jsme to dělali s trasou v délce 44 kilometrů v předchozích letech. A jelikož jsme objevili zajímavý pochod Kudy chodil Karel IV. s cílem na Karlštejně, bylo o jeho absolvování rozhodnuto.
Budík na 5:15 není u dálkových pochodů nic neobvyklého. Ani to, že už za půlhodinku po probuzení musím stát na autobusové zastávce a nedočkavě vyhlížet autobus, který mi nesmí ujet, jinak mi frnkne i vlak. Ten z Hlavního nádraží odjíždí v 6:27. Uááá... Na nádraží fofrem koupit jízdenku pro dva lidi za 40 korun a pak vláčkem motoráčkem zdolat vzdálenost 18 kilometrů.
Když v Černošicích vystoupíme z vlaku, není v okolí nádraží ani živáčka. Pouze se na nás z křižovatky směje cedule hlásající, že do cíle naší cesty je to odtud 18 kilometrů. Nás čeká 35... Až po chvíli obhlížení objevíme nově vyvěšenou cedulku směřující turisty k cíli. Tady nezbývá než vyplnit přihlášku, zaplatit pár korunek startovného a vyrazit.
Již po několika stech metrech nás čeká přechod přes Berounku, kde se zdržujeme pozorováním a focením kachen. Když už je nám taková zima, že to snad ani nejde pořádně vydržet, vyrážíme svižným tempem směr Kazín. Jedná se o místo, které bylo osídleno již v pozdní době kamenné. Pod strmou skálou přímo nad řekou Berounkou je zde vytesána úzká stezka, která nepozornému turistovi trochu zvedne adrenalin.
Tady přestáváme sledovat žlutou značku a začínáme prudce stoupat po modré směrem k Cukráku. Jestliže mi ještě před chvílí byla nepředstavitelná zima, teď mám pocit, že se uvařím ve vlastní šťávě. Těch několik kilometrů lesem jdeme snad věčnost a už v Jílovišti, kde je první kontrola, toho mám docela po krk.
Od Jíloviště dále pokračujeme po červené. Cesta chvíli klesá, chvíli stoupá a místy mám pocit, že když mi to uklouzne, projedu se jak na tobogánu. Až tak jsou některé kopce příkré. Po několika kilometrech sejdeme k malému potůčku a pak následuje dlouhé táhlé stoupání v délce minimálně dvou kilometrů. Musíme se vyškrábat až k Černolickým skalám, kde jsem zralá na to celou akci zabalit. Navíc stoupání pokračuje dále pod vrchol hory Červená hlína. Zde zhotovuji na dlouhou dobu poslední fotky, protože dál hodlám jen relaxovat.
Odtud již červená vede mírnější terénem přes rozcestí U Šraňku a U Trojáku. Zde se k nám připojují desítky pochodníků jdoucích kratší trasy. Červená značka celé procesí zavede až na Skalku. Jedná se o vrchol s bývalým poutním kostelem sv. Maří Magdaleny a kaplemi křížové cesty. Místo je to malebné, ale je tu tolik lidí, že se svou podobou blíží spíše k Václavskému náměstí než k poutnímu místu. Zhotovuji několik fotek a beru nohy na ramena. Stále po červené jdeme na rozcestí U Červeného kříže, kde získáme do své sbírky razítko na druhé kontrole. Zde se od nás naštěstí zase většina pochodníků oddělí, protože jejich kroky povedou kratší trasou.
My sejdeme až k rozcestí pod Kytínskou loukou. Zde bychom správně měli pokračovat dále vpravo po žluté, ale protože máme příšernou žízeň, zkoušíme sejít do Kytína s vírou, že snad malý obchůdek by se tam našel... Do obchůdku to mělo daleko, ale hospodě se to podobalo a pití se tam koupit dalo, tak jsme to přestali řešit, vypili svůj příděl Kofoly a našli rozcestí se zelenou značkou.
Po zelené jsme z Kytína pokračovali táhlým kopcem k rozcestí Na soudném pod vrchol hory Vrážky. Zde jsme se původně měli ze žluté na zelenou napojit, ale jelikož po zelené jdeme z Kytína, pokračujeme po této barvě dále. Odtud už naštěstí cesta klesá, protože kdyby pokračovalo další stoupání, asi to fakt zabalím. I když i to jde těžko, protože se právě nacházíme v místě, které má do civilizace docela daleko.
Sejdeme do Haloun, kde nás cesta dovede až k hospodě U Paviána. Tady vyžebráme na mírně podnapilé kontrole třetí razítko do své mapky a zbaštíme poslední jedlé zbytky potravy. Po delší relaxaci pokračujeme v cestě po žluté turistické značce. Cesta již nevede lesem, ale dlouhý kus vede po silnici, kde to pěkně připaluje. Navíc ten zatracený hrad není pořád vidět, to přece není možné! Oproti ránu je až tropické vedro. Naštěstí silnici po necelých dvou kilometrech opouštíme a dále po žluté pokračujeme do Zadní Třebaně. Jelikož poměrně prudce klesáme k Berounce, ztrácíme šanci, že hrad spatříme.
V Zadní Třebani podchodem podejdeme nádraží a mostem zdoláme Berounku a odtud po žluté pokračujeme mírným stoupáním. Z rušné silnice se žlutá značka brzy odpojí a vede dále přes louky kolem kapličky až k chatě. Podél jejího plotu žlutá pokračuje do velice strmého kopce s ještě strmějším závěrem. Jestli jsem někdy měla pocit, že vypustím duši, tak to bylo v jeho závěru.
Jenže bác! Sotva jsem se bez duše, bez plic, napůl slepá a hluchá vyhrabala nahoru, musela jsem zahodit svůj úmysl okamžitě zemřít. Přímo přede mnou se tyčil Karlštejn. Byl v tak neobvyklém úhlu a tak krásně zasazený do krajiny, že člověk okamžitě zapomněl na to utrpení. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Ačkoli celý den nebylo z hradu vidět ani špičičku, najednou tu stál v plné kráse uprostřed krásných lesů.
Opustit malebnou loučku se mi moc nechtělo, ale po zhotovení několika fotek jsme seběhli úzkou stezku pod hrad a dále pokračovali komerční ulicí od hradu zpět k řece. Cestou jsem se zastavila pro turistickou známku a pak jsme upalovali rovnou do cíle, kde jsme jako odměnu za naše utrpení získali diplom, oplatku a pití. Cenným suvenýrem bylo také razítko do notýsku.
A pak už hurá na vlak. Posezení v něm bylo opravdu příjemným zpestřením po zdolaných čtyřiceti kilometrech...
